Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Jeden den v životě

Maminko, jak za chvíli uvidíte, dítě má znaky Downova syndromu. -To nevadí...

foto Matěj Stránský
foto Matěj Stránský • Autor: Matěj Stránský

Telefon mě budí po půlnoci a já okamžitě vím, že Jitce domluvený odvoz do porodnice nevyšel. Jitka je moje kamarádka a čeká každým dnem miminko. Otec dítěte ji opustil nedlouho poté, co mu oznámila, že je v jiném stavu. Házím na sebe bundu a boty a s pocitem hasiče při zásahu spěchám k autu.

Reklama
Reklama

K vinohradské nemocnici projedeme noční Prahou raz dva. Chystám se ji předat do péče lékařů, ale Jitka mne najednou poprosí, jestli bych mohl být u porodu s ní. To jsem tedy nečekal. Ale její důvěra mě dojala. Nakonec, byl jsem u porodu obou svých synů, takže mám ověřeno, že takovou situaci ustojím.

Sestry ji odvádějí na vyšetření a já zatím dostávám v čekárně k vyplnění dotazník rodičky. Ptají se mě v něm na všechno možné včetně jména otce dítěte. Jsou to dvě strany kolonek, ale já z těch všech údajů vím jen jediný – jméno matky. Když papír zející prázdnotou odevzdávám, recepční pronese něco ve smyslu, že jsem jim toho moc neprozradil. „Víte, já nejsem otec dítěte,“ začnu vysvětlovat. Recepční na mě jen spiklenecky mrkne s výrazem, že takových váhavých otců, kteří se s novou situací ještě nedokázali smířit, tady pamatuje hodně, a myslí si svoje.

Otevřou se dveře do porodního sálu a sestra mě volá dovnitř, že si rodička žádá mou přítomnost. Později mi Jitka vypráví, že když začal porod, sestra ji ne zrovna nejcitlivěji táhla na porodní křeslo. Jitka měla v tu chvíli pocit, že sestra není napojená na její pocity a že nutně potřebuje vedle sebe někoho, kdo by se jí uměl zastat.

„Tak pojďte, tatínku,“ zve mě ke křeslu lékař. „Ale já nejsem…,“ soukám ze sebe. „Jistě, jistě,“ zarazí mě lékař se vševědoucím úsměvem a také si myslí svoje. Držím Jitku za ruku a zkouším nějaké povzbuzující fráze. Ale ani nejsou potřeba. Porod je rychlý a jednoduchý. „Je to holčička!“ Miminko se ocitá v hektické péči lékaře a sester. Sestry mluví drsným, nezúčastněným hlasem. Holčička je vážena a měřena. „Kolik to má cenťáků?“ houkne jedna na svou kolegyni. Polévá mě hanba za takové prostředí.

Rád bych napsal, že příběh má přirozený happy end, ale… K Jitce po chvíli přijde doktor a říká jí pohřebním hlasem: „Maminko, jak za chvíli uvidíte, dítě má znaky Downova syndromu. Vy jste nebyla na amniocentéze?“ Jitka vrtí hlavou. Přivine si k sobě hýbající se raneček a šeptá: „To nevadí… to nevadí…“

V tom adrenalinu si ani neuvědomuji, co je Downův syndrom. Pak mi to dochází. Na miminku ale nic zvláštního nevidím, dokud mi Jitka neukáže: „Vidíš, tady ta sešikmená očíčka? Ale to nevadí, Julinko, to zvládneme.“

Později mi řekla, že jí na pokoj poslali psychologa, protože řada rodičů se s narozením postiženého dítěte nedokáže vyrovnat. Ona však pomoc nepotřebovala. Skutečně byla se vším zázračně vyrovnaná, až se tomu psycholog divil. „No co, je to miminko jinak zdravé? Tak o co jde?“ Některé rodičovské páry se v takové chvíli rozcházejí, protože otec nebo matka tu situaci neunesou. „Tak aspoň tohle jsem řešit nemusela, když jsem sama,“ směje se. Na 3D ultrazvuku byla a ani jeden z podezřelých příznaků Downova syndromu se neukázal. Amniocentézu odmítla ze dvou důvodů. Jednak je tu jisté malé riziko, že sonda vyvolá předčasný potrat. „Ale také jsem asi podvědomě na sebe nechtěla vzít riziko, že budu rozhodovat o životě někoho, kdo se ještě ani nenarodil,“ dodává.

Teď už je Julča větší, batolí se Jitce kolem nohou a září spokojeností. Její maminka také. Řekl bych, že nakonec to je přece jen příběh se šťastným koncem. Pokud je pravda, že miminka si – dokud jsou ještě „na houbách“ – své rodiče sama vybírají, Julinka si lepší maminku sotva mohla vybrat.

15 nej článků z rubriky Jeden den v životě

• Přála bych si mít čas na to rozloučit se s dítětem. Přála bych si, aby se mnou lékaři mluvili. Aby se mnou nezacházeli jako s kusem masa…

• To nemůžete, prosím vás, co to má znamenat!? Přijde vám to normální, todle to? Proč jste bos?

• Mrtvice. Je mi 32, nekouřím, cvičím. Důvodem je hormonální antikoncepce…

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte