Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Jeden den v životě

21 nej článků z rubriky Jeden den v životě

Výběr patnácti textů z rubriky Jeden den v životě, které vás nejvíce oslovily, obohacujeme o šest výjimečných textů z roku 2016

42-tyden-snih
Autor: Ilustrace - Pavel Reisenauer

Na závěr roku jsme připravili výběr těch nejoblíbenějších textů z rubriky Jeden den v životě, kterou píšou naši čtenáři. Mezi 21 následujícími texty jsou ty, které vás podle reakcí na sociálních sítích nejvíce dojaly, ohromily, ale i pobavily. Věříme, že právě sváteční čas je vhodný na to si je připomenout. A pokud chcete v příštím roce rozšířit řady autorů této rubriky, máte příležitost. Pošlete nám vaše texty na jedenden@respekt.cz

Zpověď policisty: Jak jsme zasahovali proti protičínským demonstrantům

Policie od sebe odděluje skupinu demonstrantů a příznivců čínského prezidenta.
Policie od sebe odděluje skupinu demonstrantů a příznivců čínského prezidenta. • Autor: Matěj Stránský
Vysílačka náhle zapraská – vozidlo Octavia, táhnoucí za sebou billboard s Havlem a dalajlámou, jezdí prý po Hradčanech. Operační naléhavě vysílá hlídky do terénu, aby vozidlo našly a provedly pečlivou prohlídku osádky vozidla a vozidla samotného. Následuje asi půlhodinové běsnění, během kterého různé policejní hlídky nahánějí jedno civilní vozidlo, jehož řidič se v podstatě ničeho nedopustil. Policisté vozidlo zastavují, operační důstojník opět zdůrazňuje, že příslušníci provedou důkladnou prohlídku se zaměřením na technický stav. V duchu přemýšlím, kdy jsem naposledy slyšel operačního důstojníka zadávat konkrétní pokyny v případě běžné kontroly motorového vozidla. Je mi blivno a celý den nebude lépe.
Reklama
Reklama

Ze života tesaře

Už stojíme na střeše a práce se rozjíždí. Nosíme, klepeme, vrtáme, střiháme, řežeme. Občas se smějeme, občas každý sám makáme, občas se čertíme. Každý pracuje opatrně. Dole chodí lidi. Cítím práci na svých rukou, svaly se pohybují a čúrky potu mi stékají po zádech. Dýchám z plných plic. Občas se zastavím a pokochám se. Máme se ale dobře, zní mi v uších. Pracuji dál…
65_JEDENDEN

Utichla ve tmě těla

Podle doktora to patří k tomuto stavu, když je dítě… Bojí se dopovědět. Doříkávám za něj. Snaží se mě povzbudit a dodat odvahu. Oslovuje mě při tom „maminko“. Vzápětí se za toto oslovení omlouvá a opravuje se. Celou noc se nesl z jiných porodních sálů závěrečný křik rodiček. Po něm vítězný pláč novorozence. U nás tomu tak nebude.

Dáma v autoškole

„Takže, nebudu toho moc říkat. Jedeme bezpečně, rozumně a s rozmyslem. A hlavně, používejte u toho mozek.“ „Slyšela jste, Eliško?“ obrací se na mě zepředu můj učitel. „Používejte mozek!“ Co? Trochu zaskočená jeho poznámkou a jako jediná žena v autě odvětím: „Tohle je sexismus!“ Komisař, který vypadá, že ho moje odpověď pobavila, se na mě podívá: „Co tím myslíte?“ „No jako proč to říkáte mně a ne taky jemu?“ a ukážu na kluka přede mnou. „Vy máte problém se sexem?“ ptá se komisař.

Jak nás vytrolil Ovčáček

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Autor: Eugen Kukla
Tmavovlasý muž v obleku se otáčí k nám. „Ty jo, Ovčáček!“ Mrkneme na sebe s Vaškem a snažíme se nevyprsknout smíchy. „Vy jste si přišel zazpívat hymnu s námi? No paráda.“
Tiskový mluvčí Hradu si ode mě bere noty. Spustím první tóny, ostatní se přidávají. Kamery běží, foťáky cvakají, celé to působí dost surreálně. „Mysl jasnou, vznik a zdar a tu sílu vzdoru zmar… to je Čechů slavné plémě..“

Jeden den v Nice

People pay respect to victims of Nice attack
Francie je po osmi měsících výjimečného stavu vyčerpaná. • Autor: Profimedia, TEMP EPA
Od běhu nás zastavil jen křičící dav, který vyběhl zpoza rohu proti nám. Policisté neměli tušení, co se děje. Běžte, utíkejte pryč!, křičeli na všechny strany. Úlomek světla z chodby protějšího domu nás osvítil jako paprsek naděje. Přes ulici jsme doslova přelétli a silně bušili na těžké dveře, jež se mezitím zavřely. Nikdo neotevíral, kamarádka několikrát panicky přelétla prsty všechny zvonky…

Školní výlet v mobilních časech

UČEBNICE? MÁM JE V MOBILU
Ilustrační foto • Autor: Matěj Stránský
A dost, mám toho tak akorát! Po vzoru teambuildingových akcí pro manažery beru igelitový pytel a vyhlašuji akci „zbav se svého mobilu“.
„Nechat dítě bez mobilu, to je nezodpovědnost!“ rozčiluje se jeden pan tatínek. „Pokud příště nebudou mít telefony, Max nikam nepojede. V dnešní době bez telefonu? Absolutní nesmysl.“ Podívejme, k čemu vede hodina dobrodružství… Snažím se přejít to s klidem – učitel má přece mít pro rodiče pochopení.

1440 minut

Hanka Sládková
Hanka Sládková • Autor: Archiv autorky
„Když budete brečet, tak si přitížíte,“ říká mi otráveně sestra. Nechápe, proč ta hysterka tak vyvádí. Přesně jako když mi byly čtyři, až na to vykání. „V klidu se vyspíte a ráno zjistíme víc.“
Má pravdu. Ráno totiž zjistíme, že už nepohnu levou polovinou těla ani obličeje. Pak teprve doktor objedná magnetickou rezonanci a správně určí diagnózu. Mrtvice. Nezdálo se to pravděpodobné, je mi dvaatřicet, nekouřím, cvičím, vážím padesát kilo. Důvodem je hormonální antikoncepce…

Léto budiž prokleto

Po nekonečné době odklápějí hasiči střechu a objevuje se blonďatá hlava vyděšeného klučiny. Nebesům děkuji za tenhle zázrak, mého malého letního Ježíška. Beru jej do náruče, odnáším k sanitce, abych si ho v klidu vyšetřila – v tu chvíli bych jej snad nevydala ani jeho vlastní matce, kdyby tam byla. „Já bych chtěl zůstat s tátou,“ říká. Neodpovídám, protože nic nevím a nechci slibovat nesplnitelné.

Autor: Archiv

Cizinecká policie: Žadatelky o azyl? Tak je pošli do prdele, ha ha

Čekáme asi 20 minut, pak přichází strážník. Vysvětluje, že pokud budou podávat žádost zde, bude to tak na pět hodin. Doporučuje, aby rovnou vyjely, možná se tam ještě dnes dostanou. Tam to budou muset opakovat znovu. Nemohu mu říct, že pojedou načerno. A zároveň tuším, že si chce ulehčit práci.

Porod s překvapením

foto Matěj Stránský
foto Matěj Stránský • Autor: Matěj Stránský
„Je to holčička!“ Miminko se ocitá v hektické péči lékaře a sester. Sestry mluví drsným, nezúčastněným hlasem. Holčička je vážena a měřena. „Kolik to má cenťáků?“ houkne jedna na svou kolegyni. Polévá mě hanba za takové prostředí.
Rád bych napsal, že příběh má přirozený happy end, ale… K Jitce po chvíli přijde doktor a říká jí pohřebním hlasem: „Maminko, jak za chvíli uvidíte, dítě má znaky Downova syndromu. Vy jste nebyla na amniocentéze?“ Jitka vrtí hlavou. Přivine si k sobě hýbající se raneček a šeptá: „To nevadí… to nevadí…“

Bosé nohy v obchoďáku

„To nemůžete, prosím vás, co to má znamenat!? Přijde vám to normální, todle to? Proč jste bos?“ vyhrkne na mě silně nevlídným tónem. Okamžitě mi dochází, oč kráčí. A protože mám pro lidskou zvědavost pochopení, ochotně vysvětluji svůj vztah k matce zemi, zdravotní výhody i osobní postoj týkající se chůze bez bot.
„Nechte těch řečí a okamžitě se obujte! Porušujete řád OC!“ přeruší mě nekompromisně strážce pořádku v půlce věty.
Vysvětluji, že boty nevlastním. „Zajdu si teď jen do kina a už mě neuvidíte.“
„To nejde! Proč jste bos? Co když vás uvidí některý náš ředitel, co si pomyslí?“
Vít Matas
Vít Matas • Autor: Archiv autora
Livia Klausová
Livia Klausová • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer
„Přijede k nám Livia Klausová z Hradu. Bude to velká sláva, děti.“
 V děcáku jsem už deset let, a tak jsem na podobné „slávy“ zvyklý. Byl u nás Paroubek, hejtman za ODS a taky za ČSSD, občas starosta. Manželku prezidenta jsme tady ale ještě neměli. „Tak, a hrabat!“ zavelela vychovatelka a všech dvacet děcek šlo zvelebovat okolí domova. „Tady máte šroubováky, běžte vyčistit chodník,“ řekla. Holky klečely a čistily šroubováky kostky na chodníku. „Se na to můžu, víš co! Dyť tam nic není, do prdele!“ nadávaly.

Ožeň se, bratře, ožeň

Ilustrační kresba
Ilustrační kresba • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer
Před rokem jsme si v Brně vymysleli hnutí Žít Brno. Ačkoli to nikdo z nás nečekal, s touto stranou jsme v městské části Brno-střed utrpěli těžké volební vítězství a já se ocitl v zastupitelstvu. Museli jsme tedy vygenerovat někoho, kdo bude rozdávat radost a štěstí snoubencům. Vystudoval jsem Divadelní fakultu JAMU, volba tedy padla logicky na mě. „Důvodů, proč se lidé berou, bychom našli hodně – a všechny jsou víceméně špatné. Proto je potěšující, že se naši snoubenci berou zcela bezdůvodně. Bydlí spolu už dlouho, dítě si zvládli pořídit bez razítka z úřadu, novomanželské půjčky už stát neposkytuje. Naši nastávající manželé se berou jenom tak.“

Ivan Kraus: Autor není osamělý

81_R38_2010_s.jpg
81_R38_2010_s.jpg
Přišel instalatér. Do hluku, který působí, volá překladatel. Počítač se zasekl. Do restartu volá redaktor časopisu. Nemůže najít fejeton, který jsem mu poslal. Neposlal jsem ho Jarmile? Při pátrání po fejetonu přemýšlím o tom, proč se říká, že spisovatelova činnost je osamělá. Není to pravda. Nikdo není tak často vyrušován jako autor, na kterého si každý troufne. Patrně proto, že sedí doma a jen si něco píše.

Nevlastní sestra Opencard

Lidé mohou elektronickou jízdenkou platit nejen v tramvajích, ve vlacích či v lanovce a na lodích, ale také v supermarketu, drogerii, na parkovišti nebo v knihovně. Stačí jen přiložit a pípnout. A pokud si chcete dát kávu a nemáte hotovost? Jdete do kina? Ke všemu vám stačí Octopus. Celkem ji můžete použít v 2500 provozovnách či obchodech. „Už dost!“ Doslova zakřičím a pan B. C. neskrývá překvapení. Snažím se mu vysvětlit, že mne nemůže takhle týrat.

Sám v davu

65_R29_2009_s.jpg
65_R29_2009_s.jpg
Jsem unavený bojem mezi svou myslí a svým srdcem. Jsem unavený zákazy a omezeními ze strany společnosti, ve které žiji, ve které jsou rozhodnutí činěna rodiči, aniž by dcery a synové vůbec věděli, s kým budou zasnoubeni. Jsem unavený neustálým se skrýváním a strachem otevřít se jako gay. Jsem v davu, ale jsem sám. Nikdo mně nenaslouchá, nikdo nemůže opravdu pochopit, co se ve mně odehrává. Bůh mě stvořil takového, jaký jsem, a já musím trpět ve společnosti, ve které neexistuje tolerance vůči gayům ani na úrovni zákona, ani náboženství, ani rodiny. Pokud se o sebe sama podělím s ostatními, moje rodina bude v šoku a donutí mě odejít a už mě nikdy neuvidí. Budu zbičován a půjdu do vězení. Na doživotí?

Zvláštní den

Začalo to Martou Kubišovou, která zazpívala hymnu. Potom mluvil Václav Havel. Nervozitou se mu pěkně klepaly kolena. Stál jsem vedle tribuny a viděl jsem to jak na dlani. (…) Kdoví, kde je ta stará paní? Tehdy jí mohlo být už klidně k osmdesáti. Přišla k nám velice dojatá a říkala: „Děkuju, mockrát děkuju, myslela jsem si, že se něčeho podobného už nedožiju.“ A kdoví, jak se dnes daří estébákům, kteří nás tehdy poprvé nechali na pokoji? Tenkrát 10. prosince 1988.

Hlavně důstojně!

Na kontrole mi lékař sdělil, že jsme přišli o vytoužené těhotenství. Navrhl mi „zákrok“. Nějak jsem včera sebrala síly ho odmítnout. Lékař si čte zápis svého kolegy: „RCUI odmítá, chce vyčkat na spontánní potrat. Zítra kontrolní UZ. Tak vy nechcete?“ zeptá se. „Tak mně se zase nechce udělat ten ultrazvuk!“ Neudržím slzy. Je mi smutno a chtěla bych, aby se mnou doktor normálně mluvil.
ilustrační foto
ilustrační foto Matěj Stránský • Autor: Matěj Stránský

Jak je těžké býti Velíškem

Osmého dubna 2015. Následuje fáze aktivního vzdoru. To by přece Pánbůh nedopustil! Já vám ukážu! Rozhodnete se intenzivně pracovat a dát o sobě vědět. A tak malujete a vystavujete. Dokonce přibudou i ceny z různých soutěží. Plácají vás po ramenou. Hurá! A pak… sklízíte ovoce. Tu vyjde v časopise přehled oceněných grafik z celostátní přehlídky, ale u vašeho tisku je datum narození prvního Velíška! Jindy vám poštou přijde poděkování a katalog z charitativní aukce. A vedle reprodukce vašeho obrazu čtete životopisná data prvního Velíška! Recenze v novinách na vaši výstavu je moc hezká, ale profil autora nějak nesedí… a z fotky vedle článku se na vás směje – první Velíšek! Ještě že jsou místa, kde nic podobného nehrozí! Píšete přece knížky o umění a vyšla vám řada katalogů – tam je curriculum vitae. To je sichr! Otevřete s důvěrou webové stránky zemských knihoven… Není možná! Všechno je… prvního Velíška! Tehdy vám to konečně naplno dojde… Neexistujete!!!

Zelená, nikoli červená karta

foto archiv
foto archiv • Autor: Archiv
„Ale vy nemáte originál zelené karty!“ Ano, je to pravda, povinné ručení jsem uzavírala po internetu, s sebou mám vytisknutou dočasnou zelenou kartu, která mi přišla e-mailem. Paní vytahuje těžký kalibr, zelená karta se jmenuje zelená, protože je na zeleném papíře; ani na červeném, ani na žádném jiném. Ptám se spíš z legrace, jestli jde tedy opravdu pouze o barvu podkladového papíru a odpověď je ohromující – ano! Vlastně je v přízemí copy centrum, když si to prý nechám zkopírovat na nějaký podobný zelený papír, šlo by to uznat.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte