Václav Havel při své jediné návštěvě USA za komunismu. (New York, Central Park, jaro 1968)
Václav Havel při své jediné návštěvě USA za komunismu. (New York, Central Park, jaro 1968) • Autor: Jan Lukas

Je to nečekaný nález. Při práci na jiném textu objevil Respekt v USA zcela neznámé dopisy Václava Havla z přelomových let 1968 a 1969. Dosud se soudilo, že si v této době Havel s nikým v zahraničí nepsal. Nalezená korespondence mezi ním a mecenáškou umění Medou Mládkovou odhaluje, jak se budoucí disident vyrovnával s novou situací po okupaci země a jak se rozhodoval, zda zůstane, či odejde do emigrace ve Spojených státech amerických.

Reklama
Reklama

Píše se rok 1968, v Československu vrcholí pražské jaro. Václav Havel, který na sebe již dříve upozornil proticenzurním projevem na sjezdu československých spisovatelů, se v obrodném procesu silně angažuje. V Literárních listech požaduje ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran, předsedá Kruhu nezávislých spisovatelů a stává se rovněž členem Svazu československých spisovatelů. Zároveň si na dálku s manželkou známého ekonoma Jana Mládka, působícího po útěku z Československa ve Washingtonu, domlouvá studijní pobyt v USA, kde se mu zalíbilo již během krátké návštěvy na jaře 1968. Stáž se týká i jeho manželky Olgy, přípravy ale náhle přeruší vpád vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR.


mily pane 2
mily pane 2 • Autor: Respekt

20. července 1968

Milý pane Havle,

vrátila jsem se právě z New Yorku, kde jsem měla dlouhé jednání s viceprezidentem Fordovy Fundace, který je zodpovědný za umělecký a humanitní obor. Zdá se, že je možné získat dosti podstatnou pomoc pro československé vědce a umělce. Myslím, že se uskuteční jejich výměnný program vysokoškolských profesorů a dostudovaných vysokoškoláků, na kterém již pracuje American Council Learned Societes a Social Research Council. Tyto společnosti jsou patronovány Fordovou nadací a budou za tento program zodpovědné. Zástupce té první, prof. Black z Princeton University byl právě v Praze a studoval situaci. V září pojede znovu a s ním zároveň zástupce Fordovy Fundace Mr. Howard Swearer a ještě jeden nebo dva další, zatím neurčení členové mise. Doufám, že budete v té době v Praze, a přála bych si, abyste se s nimi sešel a seznámil je také s dalšími zajímavými přáteli. Snad nejlepší by bylo sestavit nějaký zajímavý kroužek a tam je pozvat k diskusi. Napište mi o tom něco během srpna a já to zařídím, chci jim sestavit nějaký zajímavý program. Jinak bych Vás prosila, abyste se o tom zmiňoval jen důvěrně, což je ve všestranném zájmu věci – jejich návštěva je ovšem veřejná, ale nerada bych, aby byli obléháni lidmi, kteří by byli pro ně ztrátou času.

46 tema vykrik 1
46 tema vykrik 1 • Autor: Respekt

Fordova Fundace sama bude dávat individuální stipendia, jejichž trvání bude určené potřebou pozvaného, mezi několika týdny a dvěma lety. V případě dlouhého pobytu bude ovšem pozvání pro celou rodinu. Tato pozvání budou velmi pružná a rychlá a budou je udělovat přímo jednotliví ředitelé různých oborů ve Fordově Fundaci. Takové pozvání dostal již Josef Svoboda a Milan Lukeš. Zatímco ta první stipendia budou navrhovat jednotlivé organizace, univerzity, po případě vláda, tato budou ovlivněna jedině osobním talentem jednotlivého uchazeče nebo pozvaného. Zde je ovšem nutné udělat dobrý výběr. Myslím, že první pozvání byla šťastná a jde o to, aby pokračovala stejně. Pozvání pro Vás mi bylo už přislíbené. Spěchám proto, abych se přesvědčila, že máte ještě zájem přijet, a v tom případě, abyste mi napsal co nejdříve, kdy byste chtěl přijet, na jak dlouho a co byste zde chtěl dělat a vidět. Tyto indikace kdybyste laskavě připojil k Vašemu životopisu. Pošlete mi to klidně česky, přeložím to do angličtiny. Musíte si sám rozhodnout datum příjezdu, asi jistě bude ovlivněno situací doma.

Vzpomínáme a mluvíme o Vás velmi často. Srdečně pozdravuji Vás a Vaší paní a těším se na shledanou,

Meda Mládková


txt 49
txt 49 • Autor: Respekt

4. srpna 1968

Milá paní Mládková,

děkuji Vám za Váš dopis, obsahující velmi potěšitelné zprávy. Celé září budu v Praze a o pány z Fordovy nadace se samozřejmě rád postarám v rozsahu, který uznají za vhodný. Pozvat je do užšího kroužku vybraných lidí, jak navrhujete, by bylo asi opravdu nejlepší a není problém to zorganizovat. Vybral bych pár důvěryhodných lidí, kteří umí anglicky – Sviták, Urbánek, Škvorecký, Vladislav, Holub apod. –, rovněž bych jim mohl dát tipy na další lidi, s nimiž by se mohli setkat, spolu s informacemi o míře a povaze informací, jež od nich mohou získat. Což bych samozřejmě přizpůsobil jejich potřebám a přáním. S americkým kulturním atašé, jenž je asi bude mít na starosti, jsem spřátelen, takže se s ním o tom mohu dohodnout (pokud v září ještě bude – má odjet pryč, podle zásady, že když se někdo někde zaučí, musí být vystřídán – zásady, uplatňované zřejmě na všech stranách všech železných opon). Snad by bylo nejlépe, kdyby mi nechali vědět, až přijedou, a já bych je vyhledal a domluvil se s nimi. (Můj telefon v Praze je 248489.)

Jsem Vám velice vděčen, že při svých jednáních o stipendiích jste nezapomněla na moji maličkost. Můj zájem samozřejmě trvá, a Váš zákrok mi dokonce přichází právě v tuto chvíli velmi vhod: naskytla se mi totiž možnost využít jiného stipendia – na rok na univerzitu v Iowě – a ocital jsem se ve velkém dilematu: na jedné straně jsem to chtěl přijmout, nevěda, zda se mi podobně lákavá možnost ještě někdy nachomýtne, na druhé straně termín tohoto stipendia byl pro mne velmi nevýhodný: musel bych tam býval jet už v září, nelze to přeložit ani odložit, přitom však si myslím, že právě tento rok bych měl být v Praze, jsem tu zapleten do spousty různých věcí, od nichž nemohu tak náhle na tak dlouho odejít, mám být u zrodu nových Lidovek, organizuji přestavbu Svazu spisovatelů apod. Možnost získat stipendium od Fordovy nadace však právě ve chvíli, kdy jsem měl toto dilema vyřešit, ho řeší za mne: mohu-li si v tomto případě sám určit dobu, pak je jasné, že je pro mne daleko lepší přijmout toto stipendium: umožní mi jet později, vědět o svém odjezdu včas napřed, vyřešit zde zatím různé věci, které mám před sebou, a zároveň se přitom v klidu na cestu připravit (tj. např. učit se pořádně anglicky). Takže jsem už – na základě Vašeho dopisu – tu Iowu odřekl. Hodilo se mi to i z jiných důvodů: o tom, kdo měl do Iowy jet, rozhodoval Svaz spisovatelů, kterému se příliš nechtělo poslat tam zrovna mne (stal jsem se kandidátem na návrh Američanů), takže když jsem to odřekl, měl jsem zároveň dobrý pocit, že nemusím za nic vděčit Svazu spisovatelů.

Pakliže je opravdu volba všech konkrétních okolností tohoto stipendia v mých rukách, považoval bych ze svého hlediska za nejvýhodnější pobyt půlroční, a to od září 1969 do února 1970. Tedy za rok. Myslím, že právě tenhle rok bude zde dost zajímavý a dost důležitý a že tu mohu v této době leccos udělat, přičemž mohu svá různá angažmá už nenápadně usměrňovat z hlediska chystaného odjezdu za rok. Věci, do nichž jsem zapojen, by se totiž měly do té doby stabilizovat, přičemž věci další, které by si žádaly přítomnost v onom půlroce, kdy bych byl pryč, si už s ohledem k tomuto nemusím nabírat. Pokud jde o náplň pobytu, považoval bych za ideální, kdybych jeho polovinu mohl strávit cestováním po Státech, které bych za tu dobu mohl, myslím, opravdu dobře poznat, druhou polovinu bych se pak nejraději zdržoval v New Yorku, který jsem si oblíbil. O náplň této druhé poloviny bych se, myslím, dovedl postarat sám: sjednal bych si, že bych mohl navštěvovat některé semináře na Kolumbijské univerzitě, které by mne zajímaly, stýkal bych se s různými lidmi, kteří mne zajímají, obíral bych se americkým divadlem atd. atd.

To jsou ovšem představy maximalistické, nevím, nakolik splnitelné. Proto je neuvádím v rámci svého životopisu, s tím, že bych Vám byl vděčen, kdybyste je zkorigovala z hlediska jejich reálnosti a teprve ve zkorigované podobě připojila k mému životopisu. Jsem Vám vděčen též za nabídku, že můj životopis přeložíte – i když nerad takto využívám lidi, kteří pro mne něco dobrého dělají, přesto bych v tomto případě Vaší nabídky využil – v zájmu rychlosti. Sám bych to totiž nepřeložil dobře a jsem na prázdninách, odříznut od světa, a posílat to do Prahy k překladu by věc asi zdrželo.

Děkuji Vám tedy ještě jednou za všechno a přeji všechno nejlepší. Pozdravujte, prosím, též svého manžela (nedávno jsem mu psal o některých dost důležitých nebo alespoň zajímavých věcech, předpokládám, že můj dopis došel).

Váš Václav Havel


23. září 1968

Milý pane Havle,

knížku o americkém divadle, kterou jsem Vám slíbila, se mi konečně podařilo opatřit, dokonce oba díly. Nevím, zda pošta už normálně funguje, a tak mi dejte co nejdřív vědět, kam je mám poslat, aby Vám bezpečně došly. Moc nás mrzelo, že jsme se ještě nedostali do New Yorku, abychom se podívali na Vaši hru, a tak doufáme, že si ji alespoň přečteme. Sledujeme s napětím události v ČSSR, většinou ze zdejšího tisku, dnes poprvé došel Reportér č. 36. Mezitím pracuji pilně v přípravě na výstavu české grafiky, která bude zahájena 18. října zde ve Washingtonu. Těšíme se na zprávy.

Pozdravujeme upřímně Vás a Vaši paní,

Meda a Jan Mládkovi


2. října 1968

Milá paní Mládková,

děkuji za Váš poslední dopis a jsem velice vděčen, že jste mi vyběhala to stipendium Fordovy nadace (které se zřejmě týká i mé ženy). Určitě ho využiji, nemohu však v tomto okamžiku říci odpovědně kdy. V prvních chvílích po moskevských dohodách se totiž zdálo, že přesně taková věc – tj. dlouhodobý legální pobyt v cizině – je to nejrozumnější, co může našinec udělat; v té době jsem Vám též posílal vzkaz, že bych Vám byl vděčen, kdybyste to mohla zařídit (předpokládám, že Váš zákrok vyplynul z tohoto mého vzkazu). Od té doby se však situace poněkud změnila – zatím se mi zdá být správnější, abych byl tady. Jednak přece jen není všechno definitivně ztraceno a nebylo by asi správné právě v této době, kdy jsou věci ještě v pohybu, opouštět různé pozice a oslabovat tím – fakticky i psychologicky – houf, jednak se začíná objevovat tendence předhazovat jako oběti právě lidi, kteří jsou venku (byť legálně), v dobře míněné snaze předhodit raději někoho, komu se nemůže nic stát, než někoho, na koho drak může.

A tak pobyt domněle legální se může dnes – jak se mi to jeví – docela snadno změnit v nedobrovolnou emigraci – a navíc možná zbytečnou. A taky se mi zdá, že když jsem se v určitých věcech angažoval, mám nést i určité následky – totiž určitá rizika, spojená s pobytem doma. Míra následků, které jsem ochoten nést, není ovšem neomezená: v případě, že bych měl být například zatčen a nemohl se u soudu normálně obhajovat, radši odjedu, to je samozřejmé. Jediné riziko situace je, že se to nemusím dozvědět včas – ale to je právě to riziko, které se mi zdá být zatím možné a svým způsobem i správné nést. Ostatně, i když tady toho člověk nemůže dělat mnoho, přítomnost zde má přece jen ještě určitý, řekl bych, „sociálně-morální“ význam – když budou lidi vidět, že kdekdo odjíždí, začnou rezignovat a podléhat mravnímu rozvratu a oportunismu. To, co zde líčím, jsou ovšem motivy čistě mého osobního rozhodnutí, nic víc – absolutně bych se neodvážil komukoliv radit, co má dělat, nebo dokonce říkat, co je správné, aby dělal: v tom jsme každý sám, naše rozhodování jsou nepřenosná a každý má svaté právo snášet bídu světa tam, kde si myslí, že se mu bude nejlépe snášet: sám velmi ostře vystupuji proti nebezpečným náladám a atmosférám, které se tu a tam objevují, jako by bylo jakousi povinností spisovatele být tady a jako by pobyt venku byl dezercí.

To je samozřejmě nesmysl. Čili: to stipendium – bude-li to možné – využiji buď v případě, že budu donucen narychlo odjet (což nastat nemusí, ale také kdykoliv nastat může), anebo v případě, že se situace alespoň natolik stabilizuje, ať už v jakémkoliv směru, že ztratím pocit, že musím být tady. Byl bych Vám tedy rozhodně vděčen, kdybyste mi to pozvání sem poslala – ovšem za předpokladu, že je vůbec možné nechat zatím takhle otevřenou otázku, kdy ho bude využito. (Podle mého odhadu – nestane-li se nic nepředvídatelného – bychom mohli odjet někdy na jaře nebo v létě, takže by se to po jistých komplikacích, které jsem způsobil, nakonec vrátilo do blízkosti termínu, který jsem měl původně na mysli, když jsem Vám o tom psal – tuším, že to bylo nějak těsně před okupací.) Nezpůsobuji Vám těmito neustálými změnami svého rozhodnutí příliš velké těžkosti? Mrzí mě to, ale zajisté chápete moji situaci a sled mých úvah.

46 tema vykrik 2
46 tema vykrik 2 • Autor: Respekt

Snad Vás bude zajímat několik – jen útržkovitě – informací o tom, co se tady vlastně dělo – nebo aspoň o tom, jak jsem to já prožíval: Byl jsem náhodou v Liberci u přátel, s nimiž jsem se opíjel, když nám kdosi ve tři ráno telefonoval, že jsme přepadeni. Přirozeně jsme to považovali za hloupý žert (jako snad každý), nicméně když jsme vyšli ven, zjistili jsme, že město je už plné tanků a obrněných vozů a nebe plné letadel a helikoptér. Zůstal jsem v Liberci (až do moskevských dohod), kde jsem se normálně zapojil – jako každý – do odboje, lze-li to tak nazvat. Byl jsem tři dny v rozhlase, kde jsem psal různé výzvy, komentáře atd., pak jsem byl na radnici v takovém týmu poradců starosty, pro něhož jsem psal různé proslovy, výzvy k obyvatelům a podobně a kde jsem pomáhal řešit různé problémy, které vznikaly. Byl jsem tam svědkem několika dosti ošklivých masakrů, kdy stříleli do lidí, kdy tank shodil na náměstí dům s podloubím, které spadlo na lidi, a pak rozjel tři sanitky atd. atd. Celkově to byl ovšem při vší tragičnosti fantastický týden, na který nikdy v životě nezapomenu. Byl to jediný týden snad od roku 1938, kdy byl národ opravdu jednotný, kdy byli všichni stateční, kdy se mluvila úplná pravda, kdy byli lidi k sobě ohromně slušní, kdy se přirozenými vůdci stávali ti nejchytřejší, kdy existovala skutečná demokracie, zmizely všechny sociální přehrady a já nevím co všechno ještě.

Hippies hlídali předsedu národního výboru a hráli mu na kytary trampské písničky, v noci ve městě hlídkovaly skupiny složené ze dvou strážníků a dvou (donedávna) „chuligánů“, do rozhlasu nám vozili z mezinárodního hotelu zadarmo spousty jídla a z nemocnice spousty povzbuzujících prášků, dělníci nabízeli spisovatelům úkryt ve fabrikách, intelekt, fantazie, důvtip a humor opravdu vítězily nad tanky. Připadá mi to s odstupem jako jakýsi krásný a zoufalý sen národa o svobodném a spravedlivém životě nebo něco takového. Jakási hodinka pravdy. Cynikové plakali dojetím, nedávní oportunisté byli v čele radikálů, egoisté nabízeli nezištně pomoc, věci, kterých nebylo lze normálně dosáhnout za deset let, byly uskutečněny během dvou dnů. A komunistická strana měla svůj jediný zajímavý sjezd z celé své historie. A i když to už je všechno pryč, určitě to znamenalo hrozně moc pro jakousi vnitřní morální rehabilitaci nebo regeneraci národa. Moskevské dohody působily v prvním okamžiku v téhle situaci jako zrada, rozhostil se všeobecný šok: háchovština. Opět ta stará neschopnost československé politiky zachovat se radikálně a postavit zemi z role objektu dějin do role jejich subjektu – i s rizikem totální prohry.

Neodvažuji se to dnes posoudit, ale spíše se kloním k tomu, že nikoliv. Dokonce i v nejvyšších kruzích, jak jsem zjistil, je velmi rozšířeno přesvědčení, že se to podepisovat nemuselo a nemělo, jeden to také, jak známo, nepodepsal. Nicméně Dubčekovo vedení má stále velkou autoritu a přes všechny ponižující kompromisy a ústupky, které se rozhodlo dělat, dává pořád ještě určité naděje, že se to nějak uhraje. Zatím nikdo neví, co bude – národ situaci chápe, dohody respektuje, je však přirozeně neuspokojen – a okupant je výsledkem samozřejmě také neuspokojen. Situace je tedy otevřená, a není dokonce vyloučeno, že dojde ještě k nějakému druhému dějství – nové konfrontaci. I když pravděpodobnější se zdá být cesta pozvolné „normalizace“ asi toho typu, jaká byla v Maďarsku po revoluci. Nicméně ať už bude cokoliv, některé věci se už vrátit nemohou.

Uvažuje-li člověk, kde se stala chyba, přirozeně první, co ho napadne, je, zda jsme určité věci nepřeháněli, nechtěli toho moc, neuvědomujíce si reálnost nebezpečí zvenku. Já si však myslím, že tomu je ve skutečnosti spíš naopak: všechny radikální a burcující hlasy se spíše potvrzují zpětně jako oprávněné, zatímco bezprostřední příčiny se spíš zdají být na straně váhavého vedení, neschopného se operativně orientovat, dělajícího ústupky (především směrem ke „konzervativcům“), v lecčems naivně důvěřivého, neschopného zbavit se tradičního ideologického základu v pohledu na situaci. Působilo to spíše tak, že národ vede a vychovává vedení, jehož zásluha byla spíš v tom, že na sebe nechávalo působit, než že působilo. Taky si myslím, že nebýt dík novinářům v době mezi lednem a srpnem tak rychle, až horečnatě ventilováno tolik věcí, nemohl ten národní odpor dopadnout tak, jak dopadl – i zde se podařilo mnoha lidem v tom krátkém údobí relativní svobody otevřít oči a jaksi je „uvědomit“. Z hlediska Kremlu to tedy udělali příliš pozdě (mimo jiné: slyšel jsem, že to je také názor amerických generálů). Mnohokrát jsem si vzpomněl, jak mi v Americe tolik Čechů líčilo nebezpečí ruské intervence, varovalo před ní, a jak já se tomu všemu usmíval – zdá se, že tady tomu nevěřil absolutně nikdo, ba ani Dubček (ač byl několikrát varován).

Je to zajímavé – správný se ukázal pohled zvenčí, nikoli pohled zevnitř. Nemyslím si však, na rozdíl od mnohých, kteří před tímhle nebezpečím varovali a nabádali k opatrnosti, že by bývala byla obrana v jisté opatrnosti na straně spisovatelů, novinářů atd. – spíš se mi zdá, že měli být ještě méně opatrní, ještě rychleji věci radikalizovat, ještě méně přistupovat na taktické kompromisy. Komunisté si měli ještě před Čiernou nebo ihned po ní vynutit mimořádný sjezd, byl to – jak se ukazuje – závod s časem: co bude dřív, intervence, nebo sjezd. Jakmile měli nahoře signály, že se něco chystá (a ty měli, to se teď ví bezpečně), měli to předběhnout okamžitým svoláním sjezdu a neměli pořád věřit ve své tradiční iluze. Daleko rychleji měli také komunikovat s Čínou – to je jediné, čeho se Rusové bojí. Ale to všechno jsou jen ta známá historická „kdyby“. Zajímavá je ještě ovšem jedna věc: i když tady nikdo v intervenci nevěřil, kdesi v povědomí – teď si to uvědomuji – jsme její nebezpečí cítili všichni: jak jinak vysvětlit ten horečnatý, stále se zrychlující a nakonec až trochu hysterický spěch „urvat, co se dá“: člověk je zde jaksi zvyklý, že se údobí uvolnění střídají s údobími utužení, a ocitne-li se v údobí uvolnění, snaží se rychle toho co nejvíc stihnout, než přijde zase utužení – a nímž se jaksi automaticky a podvědomě vždycky už počítá.

Tentokrát už nemohlo přijít zevnitř, tak přišlo zvenku – nové uvolnění, určitě zase budeme všichni dělat, co se dá, a neustále překračovat všechny taktické hranice – co jiného je také možné dělat, než vždy znovu svádět ten nerovný a donkichotský zápas s osudem? Vždyť co jiného je život než právě to? Myslím, že ničeho není třeba litovat, a že dokonce ani nekomunista nemusí mít trapný pocit, že jim skočil na lep – vždy znovu budeme někomu „skákat na lep“: potvrzuje se tím jen camusovská koncepce lidského osudu jako osudu Sisyfova, jenž stále znovu valí na kopec balvan, aby se vždy znovu zase skutálel zpět, přičemž vlastní smysl života není v tom dovalit balvan nahoru (to přece nejde), ale v samotném aktu „válení“, v té neuhasitelné potřebě činu a radosti z něho.

46 tema vykrik 3
46 tema vykrik 3 • Autor: Respekt

Vidím, že jsem zabrousil do přílišných výšin, vrátím se tedy poněkud k zemi: tenhle dopis posílám po jednom pánovi, který jede ven, pro jistotu, nicméně myslím si, že není třeba přeceňovat nebezpečí, hrozící z normálního poštovního styku. Pokud běží v korespondenci jen o výměnu názorů, nezáleží, myslím, na tom, kdo to čte – o tom, co si myslím, mají sdostatek lepších dokladů, než je má korespondence. Lidé venku jsou přirozeně ohromně opatrní, protože nechtějí nikomu nějak uškodit (Váš dopis byl jediný dopis ze zahraničí, který jsem dostal za okupace!, nikdo zřejmě nepíše z obavy, aby něco nezpůsobil), já si ale myslím, že není důvod nekorespondovat normálně. Žádnou skutečnou kontrarevoluci přece nekujem, a kdybychom se ohlíželi na to, co si okupanti představují pod tím slovem, nemohli bychom vůbec nic, protože u nich je všechno kontrarevoluční. Takže to je celkem jedno. Když budou chtít, použijou proti mně jako argument třeba i to, že jsem si koupil v obchodě kilo hrušek.

Pozdravujte, prosím, velice svého muže, jakož i všechny známé a přátele v Americe – velmi rád bych byl, kdybyste příležitostně pozdravovala Peroutkovy (začal jsem poslouchat jeho komentáře a zdají se mi být výborné), Ducháčkovy, pana Feierabenda (jeho paměti jsem přečetl s velikým zájmem) a vůbec všechny. Všem jsem se chystal napsat u příležitosti dopsání té své emigrace pro LL, a právě ve chvíli, kdy jsem to celé dal dohromady (zamontoval jsem do toho spoustu svých úvah a myslím, že se mi to docela povedlo), přišla okupace. Snad v tom je i jakýsi symbol – vyrovnání se s demokratickou emigrací bylo zřejmě právě tím hraniční bodem, k němuž už nemělo dojít. Teď jim všem psát nechci, snad postupně. Taky mám teď spoustu práce – snažíme se v nových podmínkách všelicos organizovat, co má ještě smysl – a člověk se do toho vrhá – trochu snad i proto, aby unikl ze své samoty, kde se ho nezadržitelně zmocňuje stísněnost a pocit jakéhosi ochrnutí – řada přátel mi potvrdila, že má týž problém. Ty věci prostě člověka příliš vtáhly, že to bude chvilku trvat, než se z toho vyléčí a získá si opět zdravě cynický odstup od skutečnosti.

Srdečně zdraví, VH.

P. S. Normální poštou vám posílám svou knížku Protokoly – myslím, že ji nemáte.


Meda Mládková se svým mužem Janem – napravo. (Washington, druhá polovina šedesátých let)
Meda Mládková se svým mužem Janem – napravo. (Washington, druhá polovina šedesátých let) • Autor: archiv Medy Mládkové

14. října 1968

Milý pane Havle,

děkuji velmi za Váš dopis a těším se na Vaši knížku. Slyšela jsem o premiéře Vaší hry ve Vídni, můj manžel velmi lituje, že zmešká premiéru, bude ve Vídni mezi
9. a 21. listopadem, ale jistě se půjde do divadla podívat. Měl by velkou radost, kdybyste v té době ve Vídni byl a mohli byste jít do divadla spolu. Bude bydlet v hotelu Sacher. Bude Vás zajímat, že čeští grafici zde mají úspěch. Měla bych hroznou chuť se vypravit do Prahy, udělat novou selekci výtvarných děl, tentokrát snad sochařských. Bohužel moje úvazky na univerzitě mi nedovolí uskutečnit to letos. Přiznám se Vám také, že pražská zima mi vůbec nesvědčí.

Meda Mládková


V dalším roce – 1969 – si Mládková s Havlem vyměnila minimálně čtyři další
dopisy. V domě Medy Mládkové ve Washingtonu jsou k dohledání pouze ty
Havlovy, přičemž dopisy Mládkové nejsou ani v exprezidentově archivu, který
dnes spravuje Knihovna Václava Havla.


txt 51
txt 51 • Autor: Respekt

16. března 1969

Milá paní Mládková,

dostávám se po delší době konečně k tomu, abych Vám napsal pár řádek. Především Vám ještě jednou moc a moc děkuji za to, že jsem byl Vaší zásluhou pozván Fordovou nadací do Ameriky. Koresponduji s nimi o tom a věc vypadá velmi dobře. Definitivně jsem se rozhodl, že cestu podnikneme v druhé půli roku, tj. od 
1. září do konce února, pro tento termín mi FF poslala i příslušné dokumenty a formuláře (původně bylo pozvání časováno na okamžik použití, nicméně mé žádosti o odložení velmi ochotně vyhověli). Tak teď vlastně už běží jen o to, aby mne naše úřady pustily – zatím se mi však zdá, že mne pustí, i když mám v těchhle věcech zkušenost, že člověk nikdy nemá chválit den před večerem. Těším se do Ameriky už velice, z toho, co jsem z ní viděl, jsem si ji zamiloval. A těším se také, že Vás s ženou navštívíme ve Washingtonu a pohovoříme si s Vámi i Vaším mužem o spoustě věcí.

Vypadalo to, že se před Vánocemi s Vaším mužem setkám ve Vídni – nevyšlo to však: přijel jsem tam, jak jsem zjistil, několik dní po jeho odjezdu. Chtěl jsem mu předtím zatelefonovat z Berlína, ale ani to se mi jaksi nepodařilo. A taky jsem nepsal, protože jsem pořád přesně nevěděl, zda a kdy tam pojedu, a čekal jsem na definitivní řešení. Škoda že k tomu setkání nedošlo.

V mém životě není nic zvláštního nového: pořád se snažím uniknout z Prahy do svého statečku, abych se dostal také k nějaké kloudné práci (jedině tam – totiž: tady – píši Vám totiž z onoho statečku, kde teď na pár dní jsem – mám čas a soustředění na psaní), pořád se mi to ale moc nedaří: neustále mě v Praze vážou všelijaká jednání, schůze, povinnosti a různá aktuální aktivita, která sice asi není mnoho platná, ale která člověka přesto stále přitahuje prostřednictvím hloupého pocitu, že přece jen nějak může ovlivnit spád událostí a že je jeho přirozenou povinností i zájmem to dělat. Takže jsem toho v poslední době mnoho nenapsal, vlastně nic mimo jeden scénář, který jsme napsali společně s režisérem Janem Němcem a který by on točil – vyjde-li to – v Americe, byla to zakázka amerického producenta. Je to o tajném mezinárodním gangu, který organizuje různé dopravní a jiné katastrofy, aby získával mrtvoly dárců srdcí pro transplantace bohatým lidem. Je to jakási politická gangsterka o mezinárodním establishmentu a o podvodu, který páchá na obyčejných lidech všech zemí.

Jinak Vás snad bude zajímat – pokud jste to už od někoho neslyšela nebo někde nečetla –, že jsem ve svém bytě objevil odposlouchávací zařízení a že jsem z toho udělal menší aféru. Zdá se, že jsem tím určitým lidem, kteří se neustále zaklínají dodržováním zákonnosti a ochranou občanských svobod a kteří přitom tolerují takovéhle metody, trochu znepříjemnil život (musejí k tomu zaujmout stanovisko v parlamentě i na veřejnosti a nevědí zřejmě, jaké stanovisko zaujmout), nevím ale, jestli oni za to na oplátku neznepříjemní život mně – jsou aspoň jakési náznaky, že by mohli jít touto cestou. (Odtud ona neúplná jistota stran povolení mé cesty do USA.)

Pozdravujte, prosím, moc svého muže!

Na shledanou se těší Váš

Václav Havel


txt 53
txt 53 • Autor: Respekt

22. září 1969

Milá paní Mládková,

jak už asi víte, byl mi podniknut menší škrt přes mé plány: když jsme měli všechno zařízeno a vyběháno, včetně letenek v kapse, navštívili nás v naší chalupě na venkově dva pánové a odebrali nám pasy s příslušnými výjezdními doložkami a vízy. Důvody nám samozřejmě žádné neuvedli a ani nejrůznější pozdější protesty a intervence nebyly nic platné (měli jsme jet nejprve do Vídně, kde mi měla být předána rakouská státní cena, a odtud jsme pak měli odletět do New Yorku). Takže mám zatím po Americe. Naštěstí jsem na takové žerty zvyklý, dělali mi je po celý život (a mnohdy samozřejmě horší, než je znemožnění cesty do USA) a jsem vycvičen vždycky spíš tu horší eventualitu přijímat jako normální a tu lepší jako nenormální, takže nejsem nijak zvlášť zdrcen, i když mě to samozřejmě mrzí. Nicméně doufám, že není všem dnům konec, třeba mi za čas pas zase vrátí a pak bych hned odstartoval: psal jsem panu Lowrymu a poprosil ho, aby mi – aspoň po nejbližší dobu – ponechal možnost stipendia přesto, že jsem nepřijel v plánovaném termínu, otevřenou pro případ, že by mi bylo umožněno jet. Letenky platí, myslím, do konce roku 1970 a pevně věřím, že mi Fordova Fundace vyjde vstříc i navzdory tomu, že to pro ně znamená určité komplikace (měnit plány atd.). Vím, že se panu L. asi jevím tak trochu jako podivín: dokud smím jet, pořád to odkládám, až se mi podaří posléze svůj odjezd naplánovat přesně do doby, kdy už jet nesmím. Kdybyste s ním někdy mluvila, buďte, prosím, tak hodná a pokuste se mu to vysvětlit.

Mrzí mne rovněž, že se tím způsobují další komplikace Vám, která jste se rozhodujícím dílem o mé pozvání zasloužila, a omlouvám se za to: chápete ovšem jistě, že to má vina není: výjezdní povolení jsem normálně dostal a vše nasvědčovalo tomu, že už mi to nikdo nezmaří – skutečně jsem nemohl předpokládat, že mi z ničeho nic proniknou do bytu a bez zjevného důvodu platné pasy odeberou. Nicméně zdá se, že už je zase všechno možné. Snad byla chyba, že jsem nejel dřív, ale i k tomu jsem měl důvody: stále to vypadalo tak, že se tu ještě leccos dá dělat, a v té situaci by odjezd na delší dobu jednak nebyl býval působil dobře, jednak to člověku jaksi nedalo. Teď už je ovšem pozdě uvažovat, co by bylo kdyby, prostě je faktem, že jsme nikam nejeli. Snad se to povede později. Já se zatím odebral do své chalupy v Krkonoších, kde jsem začal psát hru.

Ještě k Vaší návštěvě v Praze: měl jsem trochu výčitky, že setkání s přáteli, které jsem zorganizoval, mělo trochu jiný průběh, než jsme předpokládali: místo vážného projednávání určitých možností se z toho vyvinul spíše veselý večírek. Nicméně poněkud mě uklidnilo to, že pan Messer tomu byl – aspoň jak se vyjádřili – docela rád: říkal, že mu to pomohlo nahlédnout do atmosféry možná víc, než kdyby se mluvilo pouze o věcech „úředních“. Určité chyby jsem se dopustil, myslím, také tím, že jsem pozval právě ty lidi, kteří by se o pozvání Fordovy nadace zajímali (a kteří by si to podle mého názoru také zasluhovali): přirozená skromnost jim bránila svůj vlastní zájem nějak viditelněji projevit, či dokonce sebe sama jaksi „nabízet“, proto měli spíše tendenci mluvit o jiných věcech. Ale i to snad bylo také k něčemu dobré – poznala jste je osobně, což v případě eventuálního budoucího jednání není jistě na škodu. Kdybyste při úvahách o dalších případných pozváních – ať už z okruhu mých přátel či z okruhů jiných – potřebovala jakoukoliv informaci či pomoc, napište mi, rád Vám budu nápomocen.

Pozdravujte, prosím, svého muže, jakož i další americké přátele, doufám, že se dříve nebo později v Americe objevím a že se setkáme.

Srdečně Váš

Václav Havel

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ondřej Kundra

zástupce šéfredaktora

kundra-stihly kopie
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2145

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte