Umění, jež se neokouká

Co všechno můžeme považovat za současné vizuální umění? Před čtyřmi lety do téhle nekonečné debaty přispěla Susan Philipszová nezapomenutelným gestem: dnes devětačtyřicetiletá skotská výtvarnice tehdy vyhrála nejzásadnější výtvarné ocenění na světě, britskou Turnerovu cenu, s dílem, které nebylo možno vidět. V prázdné místnosti londýnské Tate Britain vystavila tři reproduktory, z nichž vycházel záznam jí nazpívané, stovky let staré balady o námořníkovi, který nešťastně utonul a nikdy se nevrátí ke své milé.

Nyní se lze s jejím dílem seznámit kousek od našich hranic. Pro obdobu pražské Národní galerie, berlínské muzeum Hamburger Bahnhof, připravila instalaci Part File Score. V prostoru někdejšího nástupiště, z nějž kdysi vyjížděly vlaky z Berlína do Hamburku, vystavuje čtyřiadvacet reproduktorů. Z nich dokola znějí tři skladby Hannse Eislera, žáka Arnolda Schoenberga. Počet dvanácti železných nosníků, pod kterými jsou reproduktory upevněny, odpovídá dvanáctitónové sekvenci, v níž Schoenberg i jeho student skládali. Z každé „bedny“ vychází vždy jeden tón a tato kakofonie létající z kouta do kouta se dohromady slévá v kompozici podmanivé krásy: obří hala se proměnila v místo, které je sice na pohled úplně pusté, ale na poslech je zahlcené vjemy, jež v návštěvníkovi vyvolávají pocity někde mezi zklidněným rozjímáním a…