Kultura Knihy

„Cikáni“ a česká vesnice

Inspirativní kniha o literárním obrazu cikánů a české vsi v 19. století

Historie pojmu „cikáni“, který byl v poslední třetině 20. století vykázán za hranice slušné společnosti, je pozoruhodným svědectvím o utváření identity moderních evropských národů. V průběhu staletí totiž tohle slovo nevymezovalo jednoznačnou a neměnnou etnickou kategorii. Sloužilo k označení celé řady rysů a způsobů chování, které většinová společnost považovala za nenormální, exotické, překračující psaná i nepsaná pravidla, zkrátka cizí.

Reklama
Reklama

Literární teoretik Daniel Soukup nám ve svojí knize o obrazu „cikánů“ a české vesnice v české literatuře 19. století dává nahlédnout do způsobů, jakými se u nás stereotyp cikánů a cikánství formoval. Ne náhodou právě v době, kdy si Češi zároveň utvářeli představu o sobě samých.

Mimo národní pospolitost

Navzdory vděčnému tématu se kniha „Cikáni“ a česká vesnice nečte úplně dobře. Trpí popisností a místy je zdlouhavá. Především první část sice obsahuje polemičtější pasáže, řada z nich je ale spíše vhledem do interních literárněhistorických disputací než vyprávěním určeným pro širší čtenářskou obec. Daniel Soukup se tu vymezuje vůči „přepjatosti některých projevů multikulturní senzibility“. Snaží se obhájit svůj poněkud méně hodnotící postoj a snahu soustředit se na „fungování postav cikánů ve fikčním rámci vybraných literárních textů“.

V druhé části, v níž (vedle pasáže věnované obrazu cikánů v Babičce Boženy Němcové) rozebírá tvorbu Vítězslava Hálka, Karolíny Světlé a Josefa Holečka, se Soukup věnuje nejen pasážím zachycujícím v textech těchto autorů cikány, ale také literárním obrazům české vesnice či lidových charakterů. Ty zde přitom nejsou načrtnuty jako kontext, na jehož pozadí je možné pochopit příslušné obrazy cikánů, ale jako samostatné téma. To sice nepostrádá zajímavost, při čtení se nicméně nelze zbavit dojmu, že jde o dvě paralelní knihy.

Je sice pravda, že oba fenomény (cikány a venkov) tehdejší měšťané, včetně literátů, vnímali jako příklad jinakosti, tím však podobnosti končí. Venkovan byl totiž – jak autor sám v knize přiznává – i z hlediska městského intelektuála přece jen Čech, ba mnohdy dokonce ten nejryzejší. Byl „jedním z nás“ – jiný, ale nikoli cizí. Cikán byl naopak ztělesněním exotičnosti, a to bez ohledu na to, jestli byla tato exotičnost vnímána pozitivně či negativně. Ať už se jednalo o svůdné dívky a romantické dobrodruhy nebo záludné podvodníky, do cikánů si tehdejší autoři projektovali vše, co nemohlo či nesmělo být součástí českého světa. Pojem cikán tak zastřešoval širokou paletu cizorodých elementů nacházejících se mimo formující se českou národní pospolitost.

Romantická fascinace i odsouzení

Navzdory zmíněné odtažitosti jazyka a ne úplně logické lince kniha nabízí cennou inspiraci k zamyšlení, a to hned v několika rovinách. V té první jde o prosté upozornění na dlouhou tradici šablonovitého vnímání „cikánů“, které není vlastní jen nevzdělaným lidovým vrstvám nebo xenofobním zabedněncům, ale také intelektuálním špičkám české společnosti. Často se lze například setkat s názory, že problém s „cikány“ způsobili komunisté, když jim zakázali kočovat. I před rokem 1958 ale kočovalo nanejvýš dvacet procent zdejšího romského obyvatelstva. Zásadnějším zlomem v dějinách středoevropských Romů je porajmos (romský holocaust) a podstatné je také období první republiky, kdy Romové nepožívali téměř žádných občanských práv.

Kniha „Cikáni“ a česká vesnice nám ale přesvědčivě ukazuje, že řada stereotypů a způsobů stigmatizace je mnohem staršího data. Některé přetrvávají z předmoderních časů, jiné se vytvářejí v souvislosti s formováním české národní identity v průběhu 19. století. Cikánství tu slouží jako vítané úložiště všeho, co nemá být nadále slučitelné s moderním češstvím. Necivilizovaní cikáni, kteří se v Babičce Boženy Němcové náhle zjevují na rozcestí, tuto roli plní báječně. Nejde pochopitelně o to vinit Němcovou, Holečka či Hálka z podílu na romském holocaustu, literární obrazy tuláků, podvodníků a zlodějů nerespektujících zákony ani nepsané etické normy však každopádně podstatně spoluutvářely a spoluutvářejí vztah zdejší většinové společnosti k Romům.

Obrazy cikánů v české literatuře 19. století je ale zároveň možné vnímat ještě z jiné, zdánlivě protichůdné perspektivy. Jakkoli se prakticky všichni zmiňovaní autoři shodují na existenci ostré hranice mezi běžným obyvatelstvem a právě cikány, nejedná se ve většině případů o jednoznačné odsouzení. Naopak, nalezneme zde širokou škálu hodnocení, od romantické fascinace svobodomyslnými a vášnivými hrdiny až po vědomí spřízněnosti mezi vykořisťovanými národy pod cizí nadvládou (Čechy a cikány). Ostatně i stereotypní obrazy cikánských krasavic („ta ústa planoucí, ten vábný ret, jako krev karmínu, pivoňky květ“) svědčí o spíše pozitivní fascinaci exotičností než o primitivní potřebě odsoudit vše, co není uznáno jako součást nás samých.

Dnes se hodně mluví o přebujelém multikulturalismu, o zbytečné přecitlivělosti na stigmatizaci menšin a o zhoubných důsledcích všudypřítomné pozitivní diskriminace. Když v básni takové Albíny Dvořákové-Mráčkové čteme o tom, jak „já bych si přála cigánkou být!“, lze to srovnat s tím, jak lákavě cikánskou identitu představuje současná populární tvorba, třeba oblíbený seriál Sanitka. Jeho tvůrci si vybírají takové romské herce, kteří mluví špatnou češtinou, aby bylo zřejmé, že jsou to pologramotní primitivové. Ostatně, dobře to konvenuje se seriálovou identitou postav, které tito herci představují – vznětlivých násilníků a zlodějů.

Jistě, i tyto stereotypy najdeme v 19. století, tehdy ovšem tvořily jen jeden pól pestřejšího obrazu. Teď, v době údajně přehnané politické korektnosti, představují společně s motivem vysávání sociálních dávek v podstatě jediný širší veřejností přijímaný obraz.

Bezpečný terén

Na palčivou otázku, proč má obraz cikánů v české umělecké a populární tvorbě tendenci spíše ke zplošťování než k prohlubování, nám kniha Daniela Soukupa pochopitelně nemůže dát odpověď. Autor neopouští relativně bezpečný terén 19. století, i když zkoumá jeho dosud méně probádané končiny. Stejně zajímavé by ale bylo přečíst si něco o tom, jak se vyvíjely obrazy cikánů v meziválečné době, za druhé světové války, v období stalinismu, reálného socialismu nebo reálného kapitalismu po roce 1989. Asi by pak už nešlo udržet si autorův obezřetný odstup. Každopádně by však taková sonda odhalovala mnohé o kořenech současných protiromských stereotypů i o genezi české kolektivní identity jako takové.

Autor je historik.

Daniel Soukup: „Cikáni“ a česká vesnice
Nakladatelství Lidové noviny, 240 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte