Především v anglosaském světě zažívá historický román renesanci. Z žánru, který byl ještě v padesátých a šedesátých letech vysmíván a odsuzován jako eskapismus a stál na úrovni lehkého čtiva, se v poslední době – nebo přinejmenším od vydání Fowlesovy Francouzovy milenky v roce 1969 – stal žánr takřka prestižní. Například v britské literatuře se mu věnovali snad všichni významní autoři nedávných let (Swift, McEwan, Rushdie, Barnes, Barkerová, Bainbridgeová a další).
Případ jejich krajanky Hilary Mantelové je zvláštní. Specialistkou na tento literární druh sice není, a přesto její dva poslední historické romány získaly tolik váženou Man Bookerovu cenu. Před prvním oceněným románem Wolf Hall (anglicky 2009, česky o rok později) napsala pár thrillerů, více či méně politicky laděných, jeden situovaný do Saúdské Arábie, druhý do Jižní Afriky; a pak taky několik temných komedií, jejichž protagonistkou je vražedkyně Muriel. Podruhé získala Man Bookerovu cenu za pokračování románu Wolf Hall s názvem Předveďte mrtvé (anglicky 2012), který před několika týdny vyšel česky.
Žádné pohádky
Proměna Mantelové z nenápadné prozaičky v literární hvězdu svědčí o obrovské moci, již tato prestižní cena má. Bez přehánění lze říct, že její dopad na prodejnost konkrétního titulu je větší než například Nobelova cena. Úspěch prvního úspěšného románu Wolf Hall přitom zdaleka nebyl předvídatelný. Dnes ze všech stran slyšíme moudrá pojednání o klipovité době, o proměně literatury… Kdo by čekal, že porotci a následně čtenáři propadnou kouzlu více než pětisetstránkového románu? Navíc románu psaného záměrně „pomalu“ – Mantelová nenabízí strhující děj ani na rozdíl od svých kolegů neoslňuje jazykovou invencí. Píše uměřeně, soustředěně a místy i rozvláčně. A přesto se román Wolf Hall stal bestsellerem a stejnou cestou ho následoval i druhý díl Předveďte mrtvé (oba romány jsou ve vynikajícím překladu Michaely Markové).
Románová série je věnována Jindřichu VIII., respektive jeho ministru Thomasi Cromwellovi. První díl pojednává o vleklém rozvodovém řízení anglického panovníka s Kateřinou Aragonskou a nástupu Anny Boleynové na trůn, druhý je věnován právě osobě Anny Boleynové, jejímu pádu a Jindřichově zalíbení v Janě Seymourové. Vzhledem k tomu, že veškeré dění je nahlíženo z perspektivy Thomase Cromwella – byť je vyprávěné ve třetí osobě –, lze očekávat, že trilogie se uzavře jeho smrtí, tedy v roce 1540. Thomas Cromwell tehdy upadl u krále v nemilost, byl obviněn ze zrady, kacířství a korupce a v Toweru popraven.
Některé současné romány se vyznačují důkladnou rešerší historického materiálu a tu dávají na odiv. Mantelová nic takového nečiní. Její próza je stejně nenápadná, jako byla ona sama do vydání románu Wolf Hall. Co se týče doby a hlavních protagonistů, vychází ze všeobecně známých faktů. Ty jí poskytují základní souřadnice, do nichž vepisuje svou verzi dějinných událostí, při nichž byl přítomen Thomas Cromwell. Velice originální je ovšem její pojetí těchto příhod: Mantelová čtenáře takříkajíc bere do zákulisí a to, co známe jako velké historické události, ukazuje zblízka jako výsledek politických handlů a zákulisních dohod, jako vystřižených ze současného politického zpravodajství. Zážitek z četby románů tak vychází z konfrontace vzdáleného (tudorovská éra) a důvěrně známého (pragmaticky trhovecké pojetí politiky).
Zásadně se rovněž mění optika, jíž je Thomas Cromwell, stereotypně vnímaný jako arciďábel, pletichář a zdatný žák zkorumpovaného kardinála a papežského legáta Wolseyho. Mantelová ho ve Wolf Hall výrazně zlidšťuje: scéna, kdy mu na mor umírají žena a dvě malé děti, je velice dojemná a ukazuje nám Cromwella jako člověka těžce zasaženého nepřízní osudu. Ano, pozornost a postavení mu dělají dobře, ostatně v knize se několikrát objeví odkaz na Machiavelliho coby inspirujícího učitele, ale převažuje tu jeho obraz jako člověka, kterému jde především o panovníka a jeho zemi.
V opačných tónech je načrtnut portrét „mučedníka“ anglické reformace Thomase Morea. Je vylíčen jako marnivý a sebestředný, na rozdíl od Cromwella i krutý náboženský fanatik vyžívající se v mučení heretiků. Jejich střet v závěru prvního románu je podán doslova ideálně. Cromwell pragmaticky přesvědčuje, More je neústupný, což znamená jeho konec na popravišti.
Politický důchod a renesanční popraviště
Je samozřejmě otázka, nakolik je tento pohled historicky věrný. Na druhou stranu je toto převrácení rolí osvěžující: právě revizionismus v pohledu na dvě dominantní postavy Jindřichovy vlády nám umožňuje uvědomit si, nakolik je tradiční pohled černobílý. Mantelová dějiny aktualizuje a zároveň ukazuje, že jsou složitější než pohádky o dobru a zlu.
Trochu temnější kontury dostává Cromwellův portrét v druhém románu. Zatímco ve Wolf Hall se rozluka Jindřicha a Kateřiny odehrává tak trochu v pozadí, ve druhém díle zamýšlené trilogie plní Cromwell nevděčnou, leč klíčovou úlohu: král je rozhodnut opustit panovačnou Annu, jež mu nedokázala dát syna, a úkolem Cromwella je rozvod zajistit. Ten se chová jako technolog moci: manipuluje se svědky, slibuje, vyhrožuje a na povrch stále silněji vystupují temné stránky jeho osobnosti. Zároveň je vždy velice racionální a pragmatický.
Oba romány vyžadují trpělivého čtenáře, kterému nevadí pomalejší tempo vyprávění. Za svou trpělivost však bude odměněn, neboť Mantelová ve svém vyprávění dosahuje zvláštního efektu. Jak již bylo řečeno, její styl je poměrně prostý, nenápadný, nesnaží se svou prózu archaizovat, její postavy mluví současným jazykem (současné hovorové obraty někdy až zarazí), což může na první pohled působit trochu rušivě. Jakmile ale čtenář pravidla hry přijme, výrazně to dodává knihám na čtivosti.
Historizujícího účinku autorka dosahuje ponejvíce na lexikální rovině, tu a tam vloží neobvyklé slovo, často latinského původu, tu a tam použije neobvyklý výraz. Tato stylistická rovina je v dokonalé harmonii s pojetím celého románu. Mantelová vlastně píše současný politický román, zasazený do tudorovských kulis. O Anglii rané renesance nám toho až na některé detaily mnoho neřekne, o povaze politiky ano. Při čtení jejích působivých knih si čtenář uvědomí, že politika 16. století se od té současné ve své podstatě skutečně příliš nelišila. Ovšem s tím rozdílem, že namísto dnešního „politického důchodu“ čekalo renesanční politiky popraviště.
Autor je překladatel.
Hilary Mantelová: Wolf Hall
Argo, 536 stran
Předveďte mrtvé
Argo, 352 stran, obě knihy přeložila Michaela Marková
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
