Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Jeden den v životě

Landart v zaniklé obci

65 R37 kvfoto
65 R37 kvfoto • Autor: Respekt

Je osm ráno. Při buzení se mi vybil mobil. Zase jsem ho zapomněl večer dát do nabíječky. Jdu na snídani do restaurace. Ještě že nejsem vybíravej. Gothaj, paštika a housky. Penzion je narvaný, sám jsem spal na půdě na matraci. Lidí na landart setkání do Königsmühle přijela spousta.

Landart se skvěle hodí k zanikajícím stavbám a k osamělé atmosféře krušnohorské zaniklé osady Königsmühle. Umělci jej tvoří z přírodních materiálů, které tam naleznou. Svá díla na místě nechají a všichni pak napjatě sledujeme, jak dlouho vydrží a jak se budou v průběhu let měnit. Protože ruiny v Königsmühle také mizí a s nimi svět osídlených horských osad, je to vhodná cesta, jak upozornit na bohatství, jež nám tu vlastně omylem zůstalo.

Königsmühle je bývalá osada poblíž Klínovce, odkud museli německy mluvící obyvatelé – takže úplně všichni – po druhé světové válce odejít. Nikdo nový se sem nenastěhoval. Je to jedna z posledních podobných lokalit, které zůstaly v náletové zeleni, většinou v uzavřených vojenských prostorech. Königsmühle je tedy zástupcem údajně vyhubeného sídelního druhu – 3500 ostatních nedosídlených osad bylo navždy odstraněno z krajiny. Zdejší ruiny formálně také neexistují. Měly být zbourány v padesátých letech a podle oficiálních dokumentů se to stalo. Přesto zde stojí všechny domy, které v roce 1945 museli jejich majitelé opustit.

Protože ty stavby a ruiny chceme zachránit, musíme je nejprve zapsat do map a zakonzervovat, aby se do pěti let nerozpadly. Obnovit lze i zdejší vodní příkop a mlýnský rybník. Úřady jsou vstřícné, potřebujeme ale mnoho dobrovolníků. Proto jsme na přelomu srpna a září organizovali toto setkání. Básníci, hudebníci, divadelníci, řezbáři, landartisté, malíři, pamětníci. Všichni se inspirovali místem a vytvořili dílo pro Königsmühle, pro jeho přežití. Jak minulý rok, tak letos jsme získali nové lidi, kteří chtějí zachránit údolí od ztráty paměti. V našem týmu je i poslední žijící rodačka z osady. Řešíme i vydání jejích vzpomínek v češtině.

Dnes nám začíná víkendový program a čekáme, že přijede více lidí než loni. Stejně jako minule jsem nestihl připravit svoji instalaci – DNA krajiny.

Stále přemýšlím, zda máme všechna povolení na akci. Holky připravují popisky ke všem landartovým dílům a překládají je do němčiny. Jedu do údolí, beru do ruky foťák a natáčím procházku s básníky. Přišlo už asi 50 lidí, což je slušný. Dokonce dvě třetiny Čechů, a to je tady na hranici s Německem výjimka, protože lidé nejsou zvyklí na takové akce chodit. Návštěvníci přicházejí do údolí pěšky, auta nechali dva kilometry odsud v Háji. Pomalu chodí křivolakými cestičkami mezi domy a prohlížejí si díla. S batůžky a teplým oblečením tu nejspíš vydrží dlouho. S každým se zdravím.

Jsou tu i písničkáři Jana Šteflíčková a Jiří Smrž. Mám velkou radost, protože stihli připravit píseň o Marzebille – dívčí legendě z Krušných hor, která po zabití svého manžela na jejich svatbě utekla do lesů. Z hor prý zmizela v osmdesátých letech 20. století, protože tu umřel les. V posledních letech se ale vrací a její přítomnost je stále více znát. Chceme o ní natočit film, a proto dnes večer s Janou představíme krátký spot a písničku o Marzebille. Snad se jí to bude líbit.

Jsem nadšený a vydrží mi to až do čtyř do rána, stejně jako ostatním. Je nás tu nakonec asi tak 250, bar i kuchyně jedou naplno. Všechno jsme tu udělali vlastníma rukama. Divadelní představení se posouvá, protože se čeká na příjezd kritiků z Prahy. Omylem jeli do jiného Königsmühle někde u Děčína. Čekání skvěle krátí Jörg Heinecke, který hraje na harmoniku. Nálada je výborná, připadáme si jak zapadlá partyzánská rota kdesi v lesích. Každý chce vidět divadlo, nikdo neodchází. Všude kolem je tma a k autům jsou to dva kilometry pěšky.

V námi ručně vyčištěném divadelním prostoru s pódiem a hledištěm, kde ještě před týdnem rostla jen tráva a povalovaly se kameny, sedí a stojí na 200 lidí. Divadlo konečně začíná. Příběh Křemílka a Vochomůrky ze Sudet každého baví, děkovačka vyvolá davovou euforii a před divadlem se hraje a zpívá až do sedmi do rána. Mně to ve čtyři hodiny ráno stačí a jdu zase spát na půdu.  Jsem unavenej, ale štastnej.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte