Kdysi pro mě mělo v sobě cosi téměř magického: jakmile jsem coby mlaďoch narazil na nějakého básníka, co uměl napsat řetězec sonetů a k tomu ještě dobrých, když jsem už věděl, co za mistrovské dílo může být jediný sonet, obdivem jsem sotva dýchal. I slovo řetězec ve mně posilovalo obdiv k mateřštině narůstající i díky tomu, že jsem se pořád líp seznamoval s jinými jazyky, jimž se říká veliké, podobně jako se tak říká jejich literatuře. Na rozdíl od té naší, o níž se – všem jejím světovým jménům navzdory – říká, že je malá. Nadouval jsem se, když jsem zjistil, že my řetězec máme, ale oni ne. My měli řetěz na bicyklu, zato řetězec sonetů, oni ne.