Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Místo naší touhy

Nová generace umělců a promotérů objevuje nový smysl českého pohraničí

61 A stransky R17 2013
61 A stransky R17 2013 • Autor: Respekt

 

Včerejší večírek na počest premiéry videoklipu skupiny Houpací koně se zřejmě vydařil. Soudě alespoň podle toho, že Petr Kuneš má plné ruce práce s mopem a vysavačem. Teprve když se mramorové schody vedoucí do prvního patra bývalého komplexu Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem zase příkladně lesknou, usedá za barový pult k počítači a kontroluje Facebook. Vybírá filmy, jež poběží v kinosále zdejšího experimentálního prostoru Mumie, a dohaduje podmínky s kapelami. Během posledního březnového týdne tu na svých prvních evropských turné vystoupili švédští Blood Red Birds či Beach Beach z Barcelony, kteří mezi kolegy vyhlášený klub nechtěli vynechat.

Šestatřicetiletý Kuneš má v Mumii na starosti vše od programu přes zásobování baru ažpo mytí záchodů. Jeho takřka fanatické nasazení pomalu mění klubovou mapu Česka: Ústí začíná být po Praze a Brně pro spoustu zahraničních indie skupin neopominutelnou zastávkou. Mumie je ale současně středem něčeho mnohem zajímavějšího. A to obrazně i doslova: leží přesně v půli cesty mezi Činoherním studiem – divadlem se stabilně dobrou reputací a Galerií Emila Filly, která je spřízněná s místní fakultou umění a designu a výstavami současného umění po západním vzoru oživuje opuštěné industriální předměstí Předlice.

V kulturním životě města dochází k pohybu, jejž zatím nikdo neumí příliš pojmenovat, ale zdejší dění těží z přehlednosti stotisícového města a nabízejících se kontaktů mezi výtvarníky, divadlem a hudebníky. Před očima překvapených návštěvníků se zde skládá jedinečný obraz toho, jak může spolek umělců a promotérů proměnit Sudety v autentické a živoucí místo. A současně v prostor, v němž slovo „kořeny“ získává po letech opět reálný význam.

V jiném světě

„Tam dole je Desire City, zkus to ještě jednou,“ zpívá Jiří Imlauf v nejnovější skladbě v úvodu zmíněné kapely Houpací koně. V jeho podání sice jde o intimní text, ovšem pro Houpací koně, jež spolu hrají od roku 1991, je severočeská metropole skutečně osudovým městem touhy. V zadumaných písních dlouhodobě zpracovávají civilní poetiku Ústí s podobným zaujetím jako kdysi Priessnitz těžili z mlžné atmosféry Jeseníků.

Podporu a následovníky v této fascinaci nacházejí u celé řady dalších členů ústecké umělecké komunity, která se dnes točí kolem fakulty, divadla a Mumie, u jejíhož barového pultu se všichni střetávají. „Všude kolem jsou jen kancly. Kraj, finančák, ale tady vstupuješ do jiného – hodně příjemného – světa,“ tvrdí o zdejší atmosféře Imlauf.

61 C stransky R17 2013
61 C stransky R17 2013 • Autor: Respekt

Budova bývalého Krajského výboru KSČ, jíž místní neřeknou jinak než „vana“, je předimenzovaný kolos, jemuž musela ustoupit celá ulice činžáků. V části sídlí krajský úřad, o zbytek se dělí bary s disko parketem a v prostorách někdejšího modře plyšového minikina se nachází Mumie. Zázemí sálu se přeměnilo v bar, kde probíhají koncerty. A když se v interiéru – teď už jediného klubového kina v Ústí – nepromítají filmy, zkoušejí tu Houpací koně, kteří tu natočili i poslední album Hotel Palace.

Před Mumií tady fungovala kinokavárna Silencio. Když v roce 2006ukončila provoz, ústecký rodák a patriot Kuneš zjistil, že ani on, ani jeho kamarádi už nemají ve městě podnik, který by je lákal. Jelikož měl za sebou zkušenosti s organizací místního festivalu Střekovská mumie, otevřel na sklonku téhož roku prostor s tím, že se postupně odvažoval pořádat i živá vystoupení.

Ústí působí po tvůrčí stránce autenticky a nadějně. Tohle rozvrácené místo totiž znovu začíná nacházet svůj příběh.

Tweetni to

Odvaha rostla a zlomový okamžik přišel v roce 2011, kdy se tu objevil rapper Lushlife. Originálnímu hudebníkovi z Filadelfie vyšel volný den na evropském turné a Ústí se nabízelo jako příhodná zastávka (byl to nápad pražských promotérů Silver Rocket, kteří Lushlifa do Čech přivezli a k Mumii chovali velké sympatie). Akce dopadla nad očekávání dobře a Kuneš se tehdy pro náročnější směřování programu nadchl, a to i přes holý fakt, že zahraniční koncerty musí dotovat tržbou z baru. „Když dostanu nabídku udělat koncert, vždycky říkám: Dejte mi hodinu na rozmyšlenou,“ popisuje Kuneš své rozhodování. „Pustím si pár klipů té kapely a jsem ztracený. Jdu do toho, i kdybych měl udělat radost třeba jen dvaceti lidem.“ Tak tragické to však bývá jen málokdy, nehledě na to, že ambiciózní program vlévá novou krev do žil též místním hudebníkům.

Suše to shrnuje Ondřej Švandrlík z elektro-industriálního spolku Nauzea Orchestra: „Pokud tě zajímá hudba, Mumie je jediný podnik, který v tomhle městě stojí za návštěvu. Jinak by nezbývalo než jezdit do Drážďan, Prahy nebo Berlína.“

Zůstávám tady

Z jednoho okna se otevírá pohled na zahrádkářskou kolonii na Střížovickém vrchu, z druhé je možné přehlédnout vylidněný industriální areál předlického předměstí s budovami chemičky, sklárny, jatek a Chemofarmy. Společný ateliér multimediálního umělce Richarda Loskota a architekta Tomáše Petermanna, kteří působí pod hlavičkou Menu, se nachází v posledním patře bývalé Severočeské armaturky, kde o poschodí níž sídlí i Galerie Emila Filly. Dnešní návštěvník by jen stěží poznal, že v místě zařízeném po vzoru newyorských loftů kdysi bývala bezpečnostní požární nádrž.

61 B stransky R17 2013
61 B stransky R17 2013 • Autor: Respekt

Oba mladíci mají přesný přehled o tom, co se v jejich městě v různých oborech děje, a díky tomu dokážou flexibilně spolupracovat. Šestadvacetiletý Petermann nevynechá jedinou premiéru v Činoherním studiu – ostatně Menu připravují scénografii jedné z chystaných premiér a zároveň si přivydělává za barem v Mumii, která zase zajišťuje nápoje během vernisáží ve Fillovce. Osmadvacetiletý Loskot, jenž byl za promyšlené audiovizuální instalace loni nominovaný na Cenu Jindřicha Chalupeckého, z Ústí pochází a nyní zde působí jako odborný asistent na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně. Vliv instituce vedené aktivním sedmačtyřicetiletým děkanem Michalem Kolečkem je nepřehlédnutelný. Nejenže do města přitahuje na pět set studentů, kteří okysličují zdejší dění, ale zároveň kreativním lidem nabízí i práci, což je v regionu s vysokou nezaměstnaností vítaná stabilita.

„Ústecké klima je už kvůli poválečnému vysídlení, průmyslové minulosti a drsné současnosti prosycené velkým pragmatismem. To mě provokuje zde zůstávat a tvořit,“ zamýšlí se Loskot, který se s Petermannem pokusil před dvěma lety do nevlídné atmosféry města zasáhnout projektem zvukové galerie ve veřejném prostoru.

Ta sídlí v močí nasáklém podchodu pod frekventovanou šestiproudovou Panskou ulicí, který spojuje centrum s chemičkou a Západním nádražím. Režisér kriminálky by si lokaci jistě vybral pro scénu s nočním přepadením, a možná i proto zde chodci instinktivně zrychlují. Projekt dvojice Menu dostal poetický název Procházka pod skutečností: do podchodu připevnili šest reproduktorů, z nichž se linul ptačí zpěv. Z hororových kulis se rázem vytratila tíseň a krok procházejících se příjemně zvolnil. Plány Menu na zásahy do chodu města tím nekončí, chystají se pracovat na projektu nové galerie v bývalých veřejných záchodcích a sní také o plovoucím baru na Labi.

61 D stransky R17 2013
61 D stransky R17 2013 • Autor: Respekt

Tvoje teta

Podvečerním parkem před Činoherním studiem přebíhá několik dívek, kapesníkem si zakrývají nos před zápachem z nedaleké Setuzy. Ondřej Švandrlík už sedí v kabině osvětlovače nad zaplněným divadelním sálem a soustředěně projíždí text na dnešní večer. Jedná se o adaptaci Páralovy Soukromé vichřice, tedy velmi divácký kus letošní sezony, který je zároveň spjatý s regionem.

Kromě práce se světlem je Švandrlík vyhledávaným autorem scénické hudby a s repertoárem Činoheráku se pojí i zrod jeho kapely Nauzea Orchestra. Když lokální scéna získala v roce 2008 jako jedno z prvních divadel na světě práva k adaptaci kultovního románu Chucka Palahniuka Klub rváčů, vytvořil Švandrlík v hektických týdnech příprav údernou hudbu, jež podmalovává bitky na pódiu. Právě tato muzika se stala základem repertoáru Nauzey, která je pro vykořeněný sudetský region příznačná i tím, že většinu skladeb zpívají v němčině.

Orchestra si rázem získala příznivce na české klubové scéně a Musicserver.cz ji v roce 2011 umístil na druhé místo v žebříčku čtyřiceti nejzajímavějších nových jmen česko-slovenské scény. Okouzlení německou – převážně berlínskou – elektronickou scénou bylo tak veliké, že si Nauzea Orchestra záhy získala fanoušky v sousedním Sasku, kam pravidelně vyrážela hrát. „Pro Němce bylo asi úžasný, když jim přijela koncertovat česká kapela, která s roztomilým akcentem zpívá o tom, že nechce spát s tvojí tetou, protože je to ‚špinavá kočka‘,“ shrnuje kouzlo své kapely Švandrlík chvíli před tím, než gong oznámí začátek představení.

Pouze osm herců a osm židlí – hostující režisér Thomas Zielinski pojal Soukromou vichřici jako minimalistické schéma rutiny Ústečanů pracujících v chemičce. Text ale aktualizoval do dnešních dnů, a tak se tu cyničtí hrdinové bez výčitek prohánějí autem po dálnici D 8 rychlostí 160 km/h, nudu ukájejí v mechanickém sexu a ve finále pronášejí otevřeně xenofobní výroky, o něž není v posledních dvaceti letech v regionu s vysokou nezaměstnaností nouze.

Nový příběh

Byť se jedná o lehčí kus, Činoherní studio zde pokračuje v tendenci několika posledních sezon: těžit energii přímo z místa.

Jak poznamenává již zmíněný děkan Michal Koleček, do Činoheráku už od dob jeho vzniku v sedmdesátých letech vždy přicházeli lidé z různých divadelních škol celé republiky, nějakou dobu zde působili, tvořili bez ohledu na region a pak zase odcházeli. Nikdy se nejednalo o klasické měšťanské divadlo, a protože uvádělo vždy experimentálnější kusy, vžilo se pro něj označení „nejvzdálenější pražská scéna“. To ale jen podtrhávalo jeho neukotvenost v regionu. Na rozdíl třeba od výtvarné scény, jež se dlouhá léta rodila odspodu. Nyní zde však vedle výtvarníků a hudebníků působí i divadelníci, kteří berou Ústí a Sudety za svoje, což je zásadní proměna.

Vztah obyvatel k severočeské metropoli dlouho komplikoval fakt, že tu nikdo nebyl skutečný starousedlík, jelikož tři čtvrtiny původních obyvatel byly po druhé světové válce vyhnány a dosídlovalo se ze všech koutů Československa. Dění po roce 1989 zkomplikoval fakt, že Ústí padlo coby průmyslový tahoun a musí hledat nový smysl existence. Může jím být třeba studentské město, vzhledem k tomu, že Univerzitu J. E. Purkyně nyní navštěvuje skoro dvanáct tisíc studentů a zaměstnává téměř tisícovku lidí.

Také hlasy zevnitř kulturní scény tvrdí, že se něco začíná obracet a umělci nacházejí v dráždivé atmosféře města zdroj inspirace. „V Ústí dnes žije od konce války první svobodná generace umělců, pro něž se vykořeněné město stalo zásadním motivem tvorby,“ popisuje své dojmy ze současného kulturního dění Koleček. Sudety sice byly znovu zabydleny fyzicky, ale k jejich myšlenkovému osídlení se teprve schyluje.

Možná proto teď Ústí působí po tvůrčí stránce tak autenticky a nadějně: máme totiž co do činění s rozvráceným místem, které znovu začíná nacházet svůj příběh.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte