Ve starověkých Aténách se vše podstatné odehrávalo na agoře, veřejném shromaždišti uprostřed města. Teprve v časech úpadku se duchovní ohnisko přesunulo na okraj do soukromé zahrady filozofa Epikura, kde se myslitelé oddávali intelektuálním slastem stranou neradostného světa. Epikurova zahrada se stala nadčasovým předobrazem příjemného ústraní, kde lze svobodně disputovat s přáteli, aniž by kdokoli usiloval o veřejné pocty, funkce či platy. Řada podobných útočišť vznikala v uplynulých desetiletích také u nás.
Jedno z nich vytvořil počátkem devadesátých let minulého století někdejší tajný jezuita, nedostudovaný kněz, milovník literárních bizarností a znalec umění, filozofie i gastronomie Aleš Roleček na restituovaném statku svého rodu ve vsi Hluboká na Českomoravské vrchovině. Pravidelně sem jezdilo tak deset patnáct osob, a to jen necelých deset let, avšak životní i duchovní styl, který si tu vypěstovali, patří k jedinečným kulturním fenoménům. I pro nezasvěcené jej nyní zpřístupňuje kniha Hluboká s úvodní statí Martina C. Putny, literárními texty Aleše Rolečka, Huberta Krejčího či Jana Jandourka a s působivými černobílými fotografiemi Štěpána Bartoše.
Putnův úvodní esej s podtitulem Kulturní dějiny jednoho skrytého místa přiřazuje Rolečkovu Hlubokou k dalším lokalitám Vysočiny, které jsou opředeny literárními legendami: k Florianově Staré Říši, Reynkovu Petrkovu, Demlovu Tasovu, Kuběnovu Bítovu, Jirousovu Vydří a koneckonců i k Haškově Lipnici. Tato ohniska, jež se v různých dobách ostře vymezovala proti oficiálním trendům, charakterizuje Putna pojmem „kontrakultura“. Ten se sice zrodil až v šedesátých letech v souvislosti s hippies, ale to, co označuje, existuje zřejmě odjakživa.
Civilizování přírody bylo na Hluboké pokládáno za dílo antikrista.
Aleš Roleček se v osmdesátých letech jako mladík sblížil s neoficiálními katolickými kruhy, zejména s jezuity, a nakonec se dostal na teologickou fakultu. V listopadu 1989 zde jako jeden ze studentských vůdců usiloval o odchod některých zkompromitovaných pedagogů, jezuité jej ovšem vzápětí vyslali na stáž do Vatikánu, a když se vrátil, vyhodilo jej konzervativní vedení fakulty ze semináře. Důvodem byl údajně Rolečkův smysl pro humor. Ten se také v následujících letech stal významným pojítkem hlubockého společenství. Stmeloval dílčí inklinace k různorodým duchovním zkušenostem, umožňoval pohrávat si s expresivní poetikou lidového baroka stejně jako s orientální mystikou, keltskou spiritualitou, čínskou poezií, kultovním ctěním antického i křesťanského Říma i vyznáváním přirozenosti v duchu taoistického „nezasahování“ – civilizování přírody bylo na Hluboké pokládáno za dílo antikrista. Zasvěceně se tu těkalo v nejširším kulturním prostoru, nešlo však o produkci pro publikum, ale o niterné tříbení. Rozprávělo se tu, chodilo na výlety, meditovalo nad kulinárními výtvory. V uvolněné atmosféře se urodila i řada nezanedbatelných textů, výtvarných děl či inscenovaných událostí, ale podstata tkvěla v prostém pobývání pospolu. Je paradoxní, že někteří účastníci (Putna, Jandourek) se později stali výraznými osobnostmi české veřejné scény.
Kniha je koncipována jako odborná sonda do zvláštního světa, který se po svém zániku stal bohatým nalezištěm dokladů o duchovních záchvěvech v časech zlomu. V devadesátých letech se veřejný život opět bouřlivě vracel na agoru, za humny statku se přeludně přesouvaly obrovské majetky, rodila se různá dravá bratrstva, avšak Epikurovu zahradu na Hluboké prospěchářský duch doby míjel. V jejím odkazu se vyváženě spojuje vážnost s humorem, okouzlení s ironií, smysl pro transcendenci s heretickou vynalézavostí. K tradici vysočinských kontrakultur přispěla ta Rolečkova jedinečným akordem. Snad by se dal nazvat katolickým dandysmem.
Martin C. Putna, Štěpán Bartoš, Aleš Roleček: Hluboká
Malvern, 168 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
