56 A cudlin varianta R01 2013
56 A cudlin varianta R01 2013 • Autor: Respekt

My katolíci máme laskavost v popisu práce,“ píše v e-mailu, když posílá linky ke streamovému zhlédnutí svých filmů, načež s křesťanskou trpělivostí vysvětluje, čemu je nutné se v současné době přizpůsobit, aby mohl tvořit a vyžít z toho. A zatím se mu obojí daří. Režisér Jiří Strach zvládá být laskavý a umí se přizpůsobit nákladům, aniž klesne pod profesionální laťku. I proto je jedním z nejvytíženějších tvůrců současnosti, jenž má díky spolehlivosti o práci postaráno.

Od konce devadesátých let stihl natočit pro televizi patnáct hraných celovečerních filmů plus několik dokumentů a pohádek. Jeho Anděl Páně z roku 2005 patří k nejúspěšnějším pohádkám poslední doby a jeho novinka Šťastný smolař měla premiéru na Boží hod vánoční. Právě tento žánr se zdá být Strachovi nejbližší. Umožňuje mu vracet se do idylického bezčasí, vybudovat uzavřený svět a popouštět uzdu hereckým kreacím. Totéž však dělá u jiných žánrů – a tam již hrozí nebezpečí, že divákům bude chybět autenticita.

Reklama
Reklama

Pohádky Strach ostatně považuje za test filmařských schopností. Operuje s termínem „frajeřina“ a výzvami „ať se každý ukáže“, které značí, že filmování bere také jako jistý sport, u nějž je nejdůležitější, jakou člověk dovede „předvést formu“. A tu předvést umí. Jeho tvorba je ztělesněním kvalitního řemesla, což se v Česku cení jako zvláštní a plně postačující kvalita.

Sledovat hlas lidu

Coby režisér pracující primárně pro televizi musí Strach dostát standardům i limitům. Dostanete 16–24 natáčecích dnů, šest až deset milionů korun na film (technické vybavení je hrazeno erárně), a pokud dosáhnete sledovanosti nad milion diváků, je vše v pořádku. „Nemůžu si moc hrát s alternativami záběrů a točit něco navíc. Jinak se okrádám o další hodiny,“ říká. Vše jede podle plánu, není možné přestavovat kameru ani světla; záběry se opakují jen kvůli hercům.

Hrané filmy do kin naproti tomu vznikají často lehce improvizační metodou a mají dvojnásobné rozpočty i množství natáčecích dnů. Ale Stracha i tady dostihlo plánování: u svého zatím jediného kinofilmu Vrásky z lásky s Jiřinou Bohdalovou a Radoslavem Brzobohatým si dovolil přidat den navíc a musel se vzdát honoráře. Vzhledem k tomu, že snímek si nevydělal, zůstal kvůli této poctě dvěma hereckým legendám finančně v minusu. Jako bývalá dětská hvězda – loupežnický synek Lotrando nebo nejstarší syn rodiny Bajzových ze seriálu Bylo nás pět – má k hercům blízko. Chová vůči nim směs láskyplnosti a obdivu, a proto také obsazuje své filmy coby přehlídku osobností.

O jeho práci příliš nepíšou recenzenti, ale třeba na Československé filmové databázi, která se stává v českém prostředí novou institucí, jeho věhlas roste. Sám Strach ČSFD.cz bedlivě sleduje, pamatuje si uživatele i procentuální hodnocení svých titulů. Přijímá kritiku, ale je potěšený, kdykoli si někdo všimne, že nedělá papundeklové a obrazově placaté inscenace. Ateliérům se pokud možno vyhýbá a dává přednost reálu. „To, že se netočí na film, ale na digitál, neznamená, že nedokážeme dát záběru hloubku a scény nemají dynamiku,“ upozorňuje Strach. Řemeslnou zručnost si nechce kazit tím, že by přijímal nabídky na seriály, u nichž si už kvůli továrenskému způsobu výroby nelze udržet základní standard a kreativní oko.

Zároveň tvrdošíjně trvá na určité vizi, kterou hodlá naplňovat a kultivovat (možná) až do konce kariéry. Ovlivněn byl režiséry, u nichž hrál v jinošském věku (Karel Kachyňa, Otakar Vávra, Jiří Weiss či Zdenek Sirový). Ideálem a metou se mu pak staly filmy podle scénářů Jiřího Hubače – zvláště vyzdvihuje Zámek v Čechách (1993) s Jiřinou Jiráskovou v roli stárnoucí hraběnky statečně čelící minulému režimu. S nehranou skromností potvrzuje, že podobný snímek ještě nenatočil a bude šťastný, když se k němu propracuje za deset nebo patnáct let.

Přiznává, že současné filmy moc nesleduje a zahraniční seriály ho míjejí. Přestože na svých devětatřicet nevypadá a oblečením připomíná spíš náctiletého skejťáka, vyjadřuje nezájem o současnost, či dokonce nepřekonatelnou trapnost z ní. Necítí potřebu být ve své tvorbě dobově aktuální, jeho snahy směřují k nadčasovosti a univerzálním příběhům. „Chci, aby ty filmy měly stejný smysl a hodnotu i za dvacet let. Dobrý příběh se může odehrávat kdykoli a nemusí na něm být poznat přesná doba,“ vyslovuje své krédo.

V jistém ohledu to zní pozitivně, z odstupu se však ukazuje, že právě tady je zatím jeden z limitů Strachovy tvorby. Jako by nepřistupoval na to, že každé dílo je i „časovou kapslí“ ukrývající nezáměrné zprávy o podmínkách vzniku. Pokud někdo natáčí v roce 2008 snímek o tom, jak si někdo objedná zázračný lék přes internet (BrainStorm), nebo v roce 2011 prchá z domova důchodců (zmíněné Vrásky z lásky), je kontraproduktivní zakrývat znaky doby.

Sladkohořké bezčasí

Nelze předstírat, že podobný příběh je možné vyprávět stejně jako před dvaceti lety a nikdo si ničeho nevšimne. Věrohodnosti příběhů vždy pomáhají detaily. Jejich absence,  anachroničnost i klišé z minulých desetiletí vracejí dílo do období televizní tvorby, kdy byly v kurzu filmy odehrávající se v jakémsi sladkohořkém bezčasí.

Právě tato atmosféra je jedním z morů české kinematografie, a nejen jí. Nemusí za tím být politické přesvědčení autora ani vypočítavost. Možná můžeme mluvit spíš o kulturních archetypech, jejichž ztělesněním se v jistém smyslu stal zlatý věk normalizace. Doba, kdy to nejlepší, respektive nejalibističtější, co se ve filmech dalo udělat, bylo odmyslet cokoli aktuálního. Neprat se s režimem, místo toho se koncentrovat na obecně lidské problémy. Dnes ovem takový přístup působí nemoderně. Namísto věčných vztahových problémů vzniká minimálně pocit, že tvůrci chtějí od reality utéct a nahradit ji něčím jednodušším.

Něco takového se může částečně podařit, když se autoři v hávu retropoetiky věnují jasně ukotvené minulosti. V případech jako dvoudílný válečný film Operace Silver A (2007) či poválečné drama Vůně vanilky (2001) také vyznívá Strachův styl nejsilněji. Náhle starosvětsky funguje napětí, city jsou ryzejší, svět přehledněji rozdělený, protože takový vskutku byl.

I tak lze samozřejmě mnohé namítat. Vůně vanilky příliš staví na tom, že hrdinové jsou postaveni do co nejvýraznějších dilemat (žena chce odejít od svého muže, je jí však líto dětí), v Operaci Silver A se zase ušlechtilé klišé (dokonalí hrdinové odboje) nahrazuje jiným, pokleslejším (odbojáři jsou děvkaři). Na jedné lidské slabosti se ovšem historie nijak nerelativizuje: vzniká nikoli neuctivý, ale jen zavádějící obrázek minulosti.

V obou případech nakonec nelze mluvit o realismu, ale spíše o „scenárismu“ – potřebě vymyslet drama za každou cenu. Tak aby se odehrálo ve vymezeném čase a bylo možné zvraty snadno uhádnout dopředu. Moderní realistická dramata jsou mnohem víc nedořečená a významově otevřenější.

Husem proti Vávrovi

Jiří Strach naopak spolu s návraty a věčnými příběhy logicky vyznává i setrvání u „kořenů“. A je tak pochopitelné, že se často věnuje zmíněným pohádkám – s představou, že uchovává tradice české kultury, která se musí vymezovat vůči Západu (a akčním fantasy). Ty klasické ovšem mají málokdy tolik děje, aby to vystačilo na celovečerní film, ty nově vymyšlené bývají překombinované a natahované.

O to víc pak v nich bývají logické díry, jež nelze ospravedlnit ani žánrovou nadsázkou. Poměrně neblaze se tu podepisuje i onen prostor pro exhibování: namísto zajímavých postav sledujeme snažení herce, který s rolí příliš nesplývá. Těžko říct, jak ve Strachově pojetí dopadnou dlouho připravovaní Dlouhý, Široký a Bystrozraký.

Je paradoxní, že nejvlastnější vidění světa nakonec režisér nachází u spisovatele Miloše Urbana, autora naopak bytostně postmoderního, jehož Santiniho jazyk zfilmoval. Přiznaně braková detektivka ukrývající duchovní poselství, které „sestoupí z nebes“, vyhovuje Strachově klukovské hravosti i touze vyslovovat pravdy hlasitě. Je tu však podstatný rozdíl. I Urban romanticky věří na minulost, zároveň však vše halí do hávu ironie – a ta z adaptace Santiniho jazyka není poznat.

Pokud si přejeme, aby Strach překonal kolonku dobrého řemeslníka, pak je možné s nadějí vyhlížet, jak zfilmuje Urbanovo Sedmikostelí, a hlavně zda se podaří dotáhnout dlouho plánovaný film o Janu Husovi, kde by jeho postava byla výjimečně nahlížena z katolické perspektivy. Tady má režisér dobrou šanci překonat stín Otakara Vávry – a zároveň sám sebe. Bylo by zajímavé sledovat, jak se právě tady uplatní, nebo zmizí ona laskavost.

56 B foto Ceska televize Viktor Walter
56 B foto Ceska televize Viktor Walter • Autor: Respekt

Jiří Strach (39)

Začínal jako dětský herec. Pod vlivem režisérů, s nimiž točil, vystudoval pražskou FAMU. Začínal a dosud působí převážně v České televizi, kde se věnuje hlavně celovečerním filmům, což je v současnosti unikát. Jeho filmografie se dá dělit i podle scenáristů, s nimiž spolupracuje: Lucie Konášová (Vůně vanilky, Operace Silver A, Anděl Páně), Arnošt Vašíček (Ďáblova lest), Marek Epstein (BrainStorm, Vrásky z lásky, Šťastný smolař), Miloš Urban (Santiniho jazyk, Sedmikostelí). Je ženatý, bezdětný, katolík, silný kuřák.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte