Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Divadlo

Trojská válka ve Zlaté kapličce

David Radok pojal Troila a Kressidu jako protiválečný apel

70 A foto martin spelda R51 2012
70 A foto martin spelda R51 2012 • Autor: Respekt

Činohře Národního divadla se letos podařilo naplánovat mimořádně silně vyhlížející sezonu. Na naší první scéně se představuje vyvážená sestava hostujících režisérů reprezentujících nejrůznější inscenační přístupy: od klasicky založené Hany Burešové z Divadla v Dlouhé až po německým divadlem ovlivněného Dušana D. Pařízka z bývalé Komedie. Bezkonkurenčně nejočekávanější událostí celého pražského divadelního podzimu však bylo hostování Davida Radoka, režiséra trvale pobývajícího a pracujícího ve Švédsku. Ten si pro svoji činoherní premiéru v Národním divadle vybral méně známou Shakespearovu tragikomedii Troilus a Kressida.

Pitomé vrtochy

Je to snad nejextrémnější a nejcyničtější Shakespearova hra. Na půdorysu klasického námětu obléhání Troji řeckými vojsky vystavěl autor krutou a groteskní černou komedii, ve které namísto udatného válčení sledujeme odpudivou změť podrazů, intrik a nabubřelého žvanění. Nevybíravě a sebeparodicky je tu navíc překrouceno několik slavných motivů z jiných her, především z Romea a Julie.

Titulní trojští milenci se sice musí rozloučit podobně jako ti veronští, Kressida se však vzápětí nechá svést prvním řeckým vojákem, kterého potká. A zoufalý Troilus nedostane ani šanci zareagovat na zradu pomstou, hrdinským či jakkoli tragickým činem – pouze se s jejím svůdcem marně a trapně honí po bojišti. Jak také jinak ve zbytečné a nekonečné válce, jejíž příčinou je „jeden paroháč a jedna kurva“, což na adresu krále Menelaa a jeho nevěrné choti Heleny prohlásí zuřivý glosátor Thersites.

David Radok si ovšem hru pro svou inscenaci zásadně upravil. Milostný příběh zjednodušil a pootočil tak, aby se z jeho protagonistů staly jednoznačné oběti okolností, a dál už z textu ponechává v podstatě jen dlouhou expozici (ta u Troila a Kressidy zabírá více než polovinu hry). V okamžiku, kdy by se měly jednotlivé dějové linie rozeběhnout, zavládne na jevišti tma, do které se ozývají zvuky moderní bitvy. Pak se vše vrátí k sugestivnímu úvodnímu obrazu vojáků, apaticky čekajících na břehu moře – načež představení náhle a nečekaně skončí. Nic se nezměnilo, král Agamemnon státnicky řeční tak jako na začátku (a předtím už asi mnohokrát). Jen mrtvol poházených po scéně je o poznání víc.

Ostrý protiválečný apel doplňuje výpad proti politikům. „Pitomý vrtochy a nevědomost se ujaly vlády a politika je zase všem jen pro smích. Státnická moudrost těch našich prolhanejch a úlisnejch darebáků nestojí za zlámanou grešli,“ prohlašuje Thersites a pro jistotu přitom ukazuje na prezidentskou lóži. Radok zkrátka komplikovaného Troila a Kressidu redukuje na docela přímočaré poselství: války jsou zároveň banální i strašlivé. Ti nahoře jim neumějí a snad ani nechtějí zabránit, a ti dole si to všechno pořádně odskáčou.

Kdo chce, může to vztáhnout na současnou politickou situaci. Současně ale nelze nepocítit jisté zklamání. Pro Shakespeara bylo totiž tohle „samozřejmé“ konstatování pouhým odrazovým můstkem k brutálnímu a cynickému mumraji, kterým si troufl plivnout do tváře lidstvu jako takovému.

Jakési strašlivé prokletí

Je-li Radokova interpretace sporná, nebo přinejmenším silně zužující, samotná divadelní inscenace zanechá především pachuť míjení. V rozlehlém, prázdném a elegantně bleděmodrém prostoru pobývá spousta postav v šedomodrých nebo šedohnědých uniformách, postávají či posedávají, občas někdo někam nebo k někomu zvolna popojde a něco přitom pronese. Zdáli k tomu magicky šplouchá moře. Vzájemných kontaktů a v jakémkoli smyslu intenzivnějších akcí je tu jen pár – a herci si s takovou stylizací až na několik výjimek viditelně nevědí rady. Kdyby se zpívalo, snad by to mohla být poněkud statická, ale pozoruhodná opera; jako činohra působí Radokův Troilus a Kressida odtažitě, chladně a postupem času úmorně.

Nejspíš nebude náhodou, že z početného zástupu účinkujících vyhlížel nejpřesvědčivěji hostující Karel Dobrý coby Odysseus a oba nováčci z Komedie – Martin Pechlát a Jiří Černý v rolích Achilla a jeho přítele Patrokla. Jinak panovala zaměnitelnost (částečně snad záměrná) a především nevýraznost (jistě nezáměrná).

Zbývá povzdechnutí, které lze poslední dobou v případě činohry Národního opakovat s téměř železnou pravidelností. Renomovaný režisér, pozoruhodný text, slibné záměry – a výsledkem je nijaká inscenace. Jako kdyby se nad touto institucí vznášelo jakési strašlivé prokletí. Jenže kdo už ho má zlomit, když se to nepodařilo ani v tak nadějné konstelaci, jakou je David Radok, režírující Troila a Kressidu?

Autor je redaktorem Světa a divadla.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte