Intelektuál ve veřejném prostoru. Vzdělanost, společnost, politika
 
Kultura Knihy

Intelektuál ve veřejném prostoru. Vzdělanost, společnost, politika

Sborník textů tázajících se po současné roli intelektuálů dopadl rozpačitě

58 R38 2012
58 R38 2012 • Autor: Respekt

Publikačně široce rozkročený historik dějin středověku a raného novověku Petr Hlaváček (38) se v úvodu svazku Intelektuál ve veřejném prostoru, který sestavil, nezapomněl pochválit: „Za velmi inspirativní si dovoluji prohlásit skutečnost, že jsou zde vedle sebe otištěny texty autorů a autorek velmi rozdílných (profesně, oborově, hodnotově), kteří se příliš často osobně ani literárně nesetkávají. Naše kniha tak představuje především hutný materiál k dalšímu přemýšlení a promýšlení, první svého druhu k tématu ‚intelektuál ve veřejném prostoru‘ v českém kontextu.“

Reklama
Reklama

Hlaváček zato opomněl dodat, jak přesně znělo zadání, jímž oslovil tři desítky zastoupených pisatelů, a podle jakého klíče je oslovoval. Výsledek tomu odpovídá. Nejeden příspěvek by se uplatnil ve sborníku zcela jiném, například o průběhu ekonomické transformace po listopadu 1989 (text sociologa Martina Potůčka) nebo o současném českém školství (stať podnikatele ve vzdělávání Ondřeje Šteffla). Volné ruce, které editor osloveným nechal, umožnily většině autorů najet na své nacvičené myšlenkové figury a říci jen trochu jinak to, co jsme od nich, vesměs již nejednou, slyšeli a četli.

Slovo, které dráždí

Protože editor Hlaváček nevymezil pojmy intelektuál a veřejný prostor, u řady pisatelů se celkem logicky setkáme s pokusem o vlastní definici a o připomenutí, kde se termín intelektuál vlastně vzal, jak a kde na něj bylo či je nahlíženo (termín se poprvé objevil ve Francii, na konci 19. století, při polemice kolem Dreyfusovy aféry). Prakticky všichni autoři knihy se v zásadě shodnou na tom, že intelektuál je člověk schopný uvažovat a formulovat v souvislostech; nutně přitom nemusí mít vysokoškolské vzdělání ani se nemusí živit intelektuální činností. Má-li ambici sdělovat své názory na veřejnosti, dnes v médiích, někdo pro takového intelektuála volí přívlastek angažovaný či veřejný.

Za předchůdce moderního intelektuála je v několika příspěvcích označen filozof Sokrates. Schopnost intelektuálů nahlédnout věci veřejné část autorů problematizuje a zpochybňuje. Vysloveně antiintelektuální útok sepsal Roman Joch, který (západní) intelektuály en block obžalovává z „civilizační velezrady“ a argumentuje americkým myslitelem Williamem F. Buckleyem jr.: „Preferoval bych vládu prvních dvou set lidí z bostonského telefonního seznamu před vládou dvou set profesorů z Harvardu.“ Vtip je v tom, že Buckley jr. sám byl výsostný intelektuál, jen ho tak Joch neoznačuje, používá termín konzervativec. Nadto intelektuálem je pochopitelně i Joch, jenom to nechce slyšet, štítí se toho slova. Už z tohoto příkladu je zřejmé, jak se do vnímání pojmu intelektuál promítá světonázorová výbava toho, kdo s ním operuje, jak ten kabátec může někomu smrdět a jiný si v něm hoví.

Nemá ovšem valného smyslu probírat se zde jednotlivými příspěvky a vyzobávat z nich detaily dokládající to či ono. Zajímavější je, když už k takovému knižnímu setkání došlo, poukázat na motivy, které svazkem více či méně pravidelně procházejí a u nichž existuje relativní shoda. Jedním takovým leitmotivem je důraz na vztah intelektuála a jazyka. Intelektuál jej má chránit, používat přesně, demaskovat jeho zneužívání a deformování. Jiným motivem je vztah intelektuál a praktická politika. Má do ní vstupovat? Většinová odpověď zní nikoli, protože nelze zůstat intelektuálem a současně být úspěšným politikem, každá z těch disciplín má jiná pravidla.

Tato skepse k politickému angažmá intelektuálů očividně narůstá směrem k přítomnosti, kdy se politika víc než kdykoli v minulosti řídí PR pravidly. Další leitmotiv obstarávají stesky nad rozšířenou titulománií, jež stojí v přímém protikladu k touze po vzdělanosti; vzdělávací systém nabírá rysy prefabrikované výroby. Frekventovaným je slovo úpadek, například sociolog Ivan Gabal píše: „Nejpatrnější je úpadek intelektuální výkonnosti a kvalifikovaného dialogu v nejpovolanějších sférách veřejné správy, v ministerstvech školství a kultury.“ Jenže úpadek ve srovnání s čím? S devadesátými lety? Na to formulace o úpadku odpovědi nedávají.

Kdo hledá, najde

Editor Intelektuála ve veřejném prostoru Petr Hlaváček šel cestou nejmenšího odporu nejen při formulování tématu, ale i při výběru autorů. Převažují mezi nimi staré známé firmy: Barša, Bělohradský, Cílek, Čulík, Gabal, Hořejší, Hvížďala, Komárek, Pehe, Petrusek, Pithart, Sedláček, Sokol, Šiklová apod. Dominují prostě intelektuálové humanitní a – muži. Čtyři zastoupené autorky mezi jedenatřiceti jmény, to je neomluvitelně málo a neodpovídá to stávajícímu intelektuálnímu mužsko-ženskému rozložení sil. Zato pozoruhodně kopíruje chabé zastoupení žen v politice; jako kdyby editor podvědomě akceptoval sféru, vůči níž by jako intelektuál měl být v tvůrčí opozici.

Jen na okraj k personální obligátnosti této knihy: v minulých dnech vydalo nakladatelství Prostor sborník Krize, nebo konec kapitalismu?. Editor Jiří Pehe přizval mimo jiné Baršu, Bělohradského, Dvořákovou, Hořejšího, Komárka, Potůčka, Sokola… Jistě, jsme malá země, s omezeným lidským potenciálem, nicméně právě proto by editoři takovýchto sborníků neměli oslovovat především svoje a známé lidi, nýbrž hledat i mezi jmény nezavedenými nebo přehlíženými či neladnými.

Mezi třemi desítkami příspěvků Intelektuála ve veřejném prostoru, které jsou od sebe v knize odděleny obrazově slabými a tematicky nesouvisejícími černobílými snímky Hany Rysové, nelze nenajít texty střídmé, věcné a podnětné. Kupříkladu sinoložka Olga Lomová zasazuje téma intelektuála ve veřejném prostoru do globálních souvislostí a snaží se definovat rozdílné chápání role intelektuála v anglosaském a v čínském světě. Lidsky zralou a formulačně pěknou obranu práva intelektuála a vůbec člověka na omyl dodal (nyní již zesnulý) sociolog Miloslav Petrusek. Filozof Jaroslav Peregrin v klidném, argumentačně podloženém textu upozorňuje na nebezpečí, která intelektuála mohou instalovat do role užitečného idiota. Ale co naplat, když kniha jako celek působí roztříštěně a únavně, několikrát i jako platforma pro předvádění vlastní důležitosti a výřečnosti (Horyna, Čulík, Potůček).

Tato publikace není nejlepší vizitkou stávající české intelektuální scény a lze jen doufat, že neodráží její reálný stav, nýbrž že běží pouze o editorsky odbytý projekt.

Autor je redaktorem MF DNES.

 

Petr Hlaváček (ed.): Intelektuál ve veřejném prostoru. Vzdělanost, společnost, politika
Academia, 400 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte