Šimon Caban
scénograf
Upřímná odpověď na tuto otázku zní: „naše“. Pochopitelně že jako letití tvůrci různých ceremoniálů považujeme olympijské hry za určitý vrchol možného, na kterém bychom se velice rádi podíleli. Jiná otázka ale je, zda bych rád viděl olympiádu v Praze – není to tak dávno, co pod pláštíkem olympiády si do svých kapes nakradli různí mocní tehdejší garnitury za nerealizovanou, předem k zániku odsouzenou kandidaturu. A z toho důvodu bych ji tady raději neviděl. Ale zpět k otázce – jako Češi jsme známí tím, že si dovedeme dělat legraci sami ze sebe, v tom případě se nabízí ceremoniál, na kterém bychom ve scénické akci znázornili, jak dokážeme promrhat a rozkrást čas a peníze tak, že nakonec téměř nic nezbude. Ale jako zkušení divadelníci víme, že se nakonec zase ten zázrak přece jen stane. Trochu trpké, k smíchu i k pláči – takové české.
Kamila Polívková
scénografka
Kdyby Praha byla skutečně živým kulturním městem plným osvícených úředníků, kteří dávají přednost talentu a profesionalitě před diletantismem a veksláckými manýry různých zájmových skupin, mohli by se na zahájení olympiády podílet současní umělci, kteří by byli schopni jednoduše, levně, vkusně a s lehkou ironií a nadhledem prezentovat okolnímu světu Česko takové, jaké by mohlo být, kdyby… Z takového zahájení olympijských her v Praze, které by se obešlo bez piva, knedlíků, armády Švejků, pokleslých popových hvězd, černého divadla, projekce na orloj, Laterny magiky, fousatých obrozenců a triček s Franzem (Kafkou), bych byla opravdu upřímně nadšená. A pak bych se šla kouknout na lukostřelbu.
David Cajthaml
výtvarník, scénograf, hudebník
Na různých místech Prahy se v určený čas zahájení otevírá zem, z kráterů se valí dým a historie. Okolo kráterů jsou shromážděni diváci a vybírají mezi sebou hrdinku, které přišijí na záda křídla z labutí. Hrdinka se vznese nad Prahu a klade vejce do obláčků. Vejce padají na zem a rozbíjejí se. Místa, kam padla vejce básnířky, jsou lepivá. Závodnice a závodníci se jim vyhýbají, aby nebrzdila jejich pohyb. Otto M. Urban hraje se svou kapelou DekadentFabrik k tanci lidem kráčejícím do prázdna nad krátery. Měsíce v úplňku zapadnou do odhalených katakomb a ozařují podzemní jeviště pro televizní štáby. Televizi už čtrnáct let nemám, pozoruji otisky dlaní.
David Černý
výtvarník
Ceremoniál by mohl začít takovým lyrickým představením národní historie. Po vzoru Londýna by uprostřed stadionu stál kopec, na něj by takovej otrhanec dovlekl vypelichanýho psa a vyhublou kozu a vyhlásil zemi zaslíbenou, za zesíleného zvuku právě vypouštěného proudu své moči. Následuje expozice jeho otrhaných následovníků, orání jich samých a jejich samiček prokládané občasnou bratrovraždou, což zase není tak zřetelné, neb příbuzní jsou v podstatě všichni se všema. Tlupa se pozvolna rozrůstá a zpod kopce začínají dorážet jiní barbaři. Obrana tlupy na vrcholu není bůhvíjaká, ti, kdo stavěli opevnění, si totiž polovinu materiálu ulili na své domky, takze barbaři jsou v tu ránu uvnitř a je čas na mísení genetické informace. To se projeví vizuálním efektem zářících vlasů mnohých samiček.
V dalším dějství se dostáváme do novodobé historie, nad pahorkem jedna skupina vztyčuje Mariánský sloup, který následně druhá strhavá. Seshora se na koni s espezetkou Pittsburgu snáší TGM a vztyčuje obrázek ženského klína, ze kterého prolnutím mizí nejdůležitější čárka, obrázek se vybarvuje a je prohlášen za státní vlajku. Na kopečku vyrůstá majestátní, trochu anachronická gotická katedrála. A znovu dorážejí barbaři a dostáváme se k v té době oblíbenému cvičení zdvih pravé ruky, často hromadně provozovaný na veřejných prostranstvích. Zvednuté pravice poklesávají a nahrazují je mávající levice s šeříky. Do toho se shora snášejí makety anglických stíhaček, šeříky v mávajících rukách jsou rázem nahrazeny oprátkami, na kterých jsou piloti povešeni. Následuje kratší expozice budování komunismu, představená šedivou tmou, ve které se potácejí šediví lidé s páskami přes ústa, a nad tím majestátně plující rudé hvězdy, ze kterých tu a tam ukápne krev. Mezi nimi proletuje včelka Mája s patřičným hudebním doprovodem (tady nevim, ale hvězdy se určitě v něco promění, popřípadě se přeskupí do jinejch tvarů). Velmi efektní je tunelování, tam se dá hodně použít pyrotechnika a zde je s tím související těžká technika. Tou je za ohromného kouře a smradu kopeček rozebrán, zůstává stát pouze věž oné katedrály, všude vůkol jsou panely slunečních kolektorů. Z posledního patra té věže nakonec vyskakuje zarostly pošetilý stařík a na celý stadion se rozléhají jeho slova „za nic nemůžu, opravdu opravdu“ – v poslední chvíli pádu je odkloněn a měkce přistává do nadživotní rudé zářící plyšové náruče. Olympiáda je zahájena. No, určitě by to ještě chtělo dobrousit detaily a určitě bude i diskuse o obsazení – Vondráčková, Michal David a tak…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
