Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Cena za "klidný" spánek

K páteční střelbě na americké škole ve státě Connectictut odemykáme článek z letošního července. Mnohé v něm napsané totiž vystihuje problém, proč Amerika nedokáže snížit počet obětí střelných útoků.

Zbraň jako symbol odporu proti moci státu.
Zbraň jako symbol odporu proti moci státu. • Autor: Archiv

James E. Holmes vstoupil předminulý týden do promítacího sálu na předměstí coloradského Denveru vybaven pro plnokrevný vojenský útok. Tělo mu chránil nejmodernější neprůstřelný krunýř. K dispozici měl tři zbraně: poloautomatickou třídy AR-15, dvanáctirannou brokovnici a poloautomatickou pistoli. Útočník si na internetu legálně pořídil šest tisíc nábojů, včetně zásobníku na 100 patron. Mnoho diváků v sále je dnes naživu nebo nezraněno jenom díky tomu, že se zásobník vhodný i k vojenským operacím v Iráku či Afghánistánu po zhruba 30 výstřelech zasekl, takže Holmes musel použít méně účinnou pistoli. Na místě zůstalo 12 mrtvých a 58 zraněných.

Míra vyzbrojení občanů Spojených států je mimořádná. V zemi mezi lidmi koluje téměř 270 milionů různých palných zbraní, tedy 82 kusů na 100 obyvatel. To je jednoznačné světové prvenství, na druhém místě je kmenový Jemen, kde je poměr zbraní a obyvatel poloviční. Kontrast ještě lépe vynikne ve srovnání se státy, jež jsou Americe podobné historickou tradicí: v sousední Kanadě vlastní zbraň 31 občanů ze 100, v Austrálii pak pouze 15.

Na první ohled je také zjevná souvislost mezi držením zbraní a jejich skutečným nasazením. Zatímco v USA připadá na milion obyvatel 32 vražd palnou zbraní, v Kanadě je to 4,5, Austrálii tři a v Anglii 1,6. V divokém Mexiku, kde se odehrává brutální boj mezi drogovými gangy a státem, připadá na milion obyvatel 26 vražd palnou zbraní.

Mýt z biografu

Rozdíl mezi Spojenými státy na jedné straně a Kanadou, Austrálií nebo třeba podobně bezpečným Novým Zélandem je jasný: druhá skupina zemí prodej střelných zbraní mnohem přísněji reguluje. Pušky nejsou nikde zakázány, ve všech státech založených „na zelené louce“ přistěhovalci jsou zbraně součástí života mnohem samozřejměji než například ve střední Evropě.

Všechny zmíněné země s výjimkou právě Spojených států jsou ale schopny o zbraních vést běžnou politickou debatu. Situace není jednoznačná, tvrdší restrikce prodeje zbraní i tady následuje uvolnění, pravidla se mění. Jisté však je, že například v Kanadě by James Holmes na svou poloautomatickou zbraň (dobíjí se automaticky a pálí tak rychle, jak rychle dokáže střelec tisknout spoušť) potřeboval speciální licenci, kterou by, vzhledem ke svému psychickému stavu, pravděpodobně nezískal. Stejně tak by nemohl disponovat velkokapacitním zásobníkem, jelikož maximální počet nábojů v jednom zásobníku je v Kanadě omezen na pět kusů.

Coloradský vrah by ale svůj arzenál obtížně sháněl dokonce i v některých státech USA (Massachusetts nebo Kalifornie) a ještě před osmi lety vlastně kdekoli – Clintonova administrativa prodej poloautomatických zbraní v roce 1994 zakázala po celé zemi, George W. Bush však platnost zákona v roce 2004 neobnovil. Ve Spojených státech se nesmělo až do roku 1986 zasílat munici poštou, což je přesně způsob, jakým si coloradský vrah během letošního jara nakoupil své zásoby.

„Přirozeně“ neomezený přístup Američanů ke zbraním je vlastně mýtus, země se od svých sousedů začala výrazněji lišit teprve v sedmdesátých letech 20. století. Pověstný druhý dodatek ústavy sice pochází ze samých počátků existence USA, dlouho byl ale vykládán tak, že umožňuje existenci ozbrojených milicí, nikoli že zakládá právo na neomezené držení zbraní jednotlivci. Držení zbraní mělo vždy své limity, historička Jill Leporeová v nedávném článku v týdeníku The New Yorker třeba popisuje, že i na Divokém západě se zbraně při vstupu do města obvykle odkládaly do zástavy šerifovi podobně jako dnes kabáty v šatně divadla (nevěřte všemu, co vidíte na filmovém plátně). Američané zbraně vždy měli a mají k nim citový vztah, byli ale schopni o jejich držení debatovat a věřili, že ve věci musí panovat jistá pravidla.

Zvrat nastal, teprve když se zbraně staly součástí „konzervativního obrození“ v sedmdesátých letech. Jednalo se o reakci na rozšiřování občanských práv prosazované v předchozím desetiletí federální vládou a zbraně se svezly spolu s další agendou na vlně odporu proti stoupající moci státu. V případě deregulace obchodu se zbraněmi sehrála klíčovou roli vlivná lob­bistická skupina NRA podporovaná výrobci zbraní, která právě začala druhý dodatek ústavy vykládat jako neomezenou svobodu občanů USA vlastnit zbraně a se svou přesvědčovací kampaní uspěla do té míry, že se držení zbraní stalo jedním ze symbolů konzervativní Ameriky.

Svoboda jako zaklínadlo

Tady je potřeba vysvětlit jeden rys amerického způsobu života. Amerika je skutečně jiná, má výrazně silnější vazbu k pojmu „svoboda“ než další srovnatelné země. Tento rys dělá z USA v mnoha ohledech obdivuhodnou zemi, zároveň ji ale činí paradoxně zranitelnou: pokud se nějaké zájmové skupině podaří věrohodně „přišpendlit“ pojem svoboda k nějakému dílčímu zájmu (třeba výnosnému prodeji zbraní), získává další debata iracionální zabarvení protkané silnými emocemi.

Tomuto fenoménu věnoval například letos na jaře mnohasetstránkovou knihu Fairness and Freedom (Férovost a svoboda) americký historik a držitel Pulitzerovy ceny David Hackett Fischer. V knize srovnává americké dějiny s historií Nového Zélandu a ukazuje, jak jsou na první pohled podobné země vlastně odlišné proto, že v jádru jejich kultury stojí jiný základní pojem. Fischer ukazuje, že obě země byly osidlovány za rozdílných okolností – zatímco první vlna amerických přistěhovalců prchala před náboženským útlakem hraničícím s hrozbou skutečné fyzické likvidace, na Nový Zéland o 100 let později přicházeli Britové již v době humanismu a osvícenství, kdy spory dostaly civilizovanější rysy. Novozélandští přistěhovalci odcházeli z Británie většinou „pouze“ s pocitem křivdy, že se kvůli původu, vyznání či pohlaví nemohli doma dostatečně uplatnit. Přistěhovalci do Ameriky hledali především bezpečnou zemi, která jim dá svobodu před nebezpečnou uzurpující vládou, zatímco Novozélanďané spravedlivější společnost, jež se k nim bude chovat „fér“. Fischer pak prochází různé klíčové okamžiky dějin obou států a ukazuje, jak se tento výchozí bod projevoval při kolektivním rozhodování.

Příkladů je mnoho (novozélandským feministkám například stačilo jen 20 let k tomu, aby přesvědčily společnost, že hlasovací právo pouze pro polovinu populace je prostě nefér), společným rysem je, že zatímco na Novém Zélandu se debata většinou nakonec stočí k vyrovnávání nespravedlivých rozdílů, v Americe je nejnižším společným jmenovatelem zmíněná svoboda. Jen v tomto kontextu lze například pochopit, proč Američané donedávna nebyli jako jediná vyspělá demokratická země schopni se domluvit na povinném zdravotním pojištění, které významná část společnosti vnímá jako omezení osobní svobody ze strany státu.

Debata o zbraních spadá do stejné kategorie. V Evropě, Kanadě i na Novém Zélandu není problém na základě každodenních zkušeností upravovat legislativu, v Americe se však debata v posledních desetiletích okamžitě stáčí k černobílým pojmům – buď svoboda, nebo útlak. Právo na držení zbraně je dnes jeho zastánci interpretováno jako svoboda bránit sebe a své bližní. Jako příklad tohoto vidění světa může posloužit John Velleco, zástupce skupiny Gun Owners of America, který v rozhlasové debatě stanice NPR týden po útoku v Coloradu vysvětloval, že „skutečnou tragédií bylo, že do promítacího sálu byl zakázán vstup se zbraněmi. Nikdo v sále tak neměl možnost se útočníkovi se zbraní v ruce postavit.“

Bezmoc a soucit

Když v roce 1996 v Austrálii masový vrah postřílel v Port Arthuru 36 náhodných obětí, konzervativní premiér John Howard reagoval zákonem, který zakázal poloautomatické zbraně i opakovací brokovnice (hlavní nástroje útočníka z Colorada). Sám premiér vyrazil na přesvědčovací kampaň a vláda vyčlenila půl miliardy australských dolarů na výkup zbraní od obyvatel. Akce se povedla, a i když jsou Australané samozřejmě stále ozbrojeni, úroveň bezpečnosti je s USA nesrovnatelná.

V USA je na federální úrovni něco podobného nemyslitelné. Jistý guvernér Mitt Romney před lety v liberálním Massachusetts podepsal zákon o zákazu útočných zbraní. Jistý senátor státu Illinois Barack Obama býval členem lobbistické skupiny zasazující se o regulaci zbraní na území státu. Vše se mění v okamžiku, kdy politik vstoupí na federální půdu, kde potřebuje přízeň celé země (a věří v sílu nátlakové skupiny NRA). Barack Obama již ve své první prezidentské kampani opakovaně ujišťoval, že se práva na držení zbraní nedotkne. Po masakru v Coloradu prohlásil, že problém je potřeba řešit „v rámci existujících zákonů“.

Mitt Romney se pak po coloradské tragédii svěřil voličům se svým „pocitem smutku a vlastně i bezmoci. Jednu věc ale přece udělat můžeme,“ prohlásil potenciální budoucí prezident. „Můžeme poskytnout útěchu někomu, kdo v našem okolí trpí nebo jehož srdce je naplněno žalem. A můžeme truchlit spolu s těmi, kdo truchlí v Coloradu.“ 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte