Kniha historika Filipa Wittlicha z pražského Uměleckoprůmyslového musea nazvaná Fotografie – přímý svědek?! má ambici odpovědět na zdánlivě jednoduchou, ve skutečnosti prekérní otázku: Jaký význam má fotografický obraz pro historické poznání? Wittlich se pokouší toto téma nahlédnout podstatně důkladněji, než tomu v české historiografii bylo doposud. „Nepopsanost“ tématu je hodna podivu, jestliže současná doba bývá označována za epochu obrazů. Navíc se ono sousloví začalo používat již daleko dříve než v současnosti, myslíme-li jí, řekněme, posledních dvacet třicet let. Výroky o epoše obrazů se totiž objevily vzápětí poté, co se fotografie rozšířila mezi široké vrstvy obyvatelstva.
Autorův postup při výkladu je systematický, zevrubný a neutrální – od vynálezu fotografie přes její technické postupy, souvislosti mezi fotografií a výtvarným uměním, využití fotografie ve vědě atd. Nelze vyloučit, že knižní podoby se tu dočkala modifikovaná doktorská práce. Zhruba polovinu rozsahu čekáte, kdy už se pisatel začne zabývat jádrem problému, fotografií v rukou historiků. Stane se.
Wittlichova kniha je podnětná především tím, co z ní vyplývá, jestliže si domyslíme některé v ní obsažené, suše konstatované skutečnosti. Tou základní je poukázání na neutrálnost fotografie: „Nemůže překročit vlastní stín pouhého zobrazení minulé přítomnosti a stát se výkladem, jelikož ve svém základu je přísně vzato hodnotově neutrální, bez návaznosti na předcházející nebo budoucí děje.“ Fotografie i v podobě nejvěcnějšího záznamu je tudíž ve své podstatě otevřena výkladům a připravena ke zneužití. Historik by s tím měl počítat a nepoužívat snímky coby volné – tím pádem zrádné – ilustrace.
Na přebalu publikace se nachází snímek nevábného obsahu: zřejmě oběšený muž, kolem něho usmívající se tváře. Na konci Wittlichovy práce najdeme vysvětlení. Jde o detail ze záběru popravy italského vlastence, poslance říšského sněmu Césara Battistiho (1875–1916); popravili jej Rakušané coby zrádce rakousko-uherských zájmů. Wittlich fotografii do nejmenších detailů analyzuje a uvádí její různé využití: Rakušané ji šířili jako symbol svého vítězství v oblasti Trenta; Italové týž záběr vnímali jako svědectví o hrdinné smrti svého člověka. A vídeňský spisovatel a kritik Karl Kraus využil snímku v prvním knižním vydání dramatu Poslední dnové lidstva. Záběr mu symbolizoval civilizační úpadek Rakouska i doby. Wittlichovu knihu zkrátka můžeme chápat jako výzvu k obezřetnosti vůči fotografii.
Autor je redaktorem MF DNES.
Filip Wittlich: Fotografie – přímý svědek?!
Nakladatelství Lidové noviny a FF UK, 204 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
