Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Speciál

Usínali jsme společně

Andrej Krob je režisér, který se svým Divadlem Na tahu inscenoval nejvíc Havlových her a patřil také k prezidentovým nejbližším přátelům. Oba sousedi z Hrádečku spolu trávili mnoho času i v posledních měsících.

krob_jaros01_n.jpg
krob_jaros01_n.jpg

Kdy jste se viděli naposledy?

Reklama
Reklama

Když Vašek dostával týden před svou smrtí v Praze cenu Jána Langoše. Řekl tam krátkou, ale hezkou větu o tom, že tiší lidé přinášejí svému okolí pohodu a klid. To se mi líbilo, výstižné svědectví o tom, že tělo šlo do háje, ale hlava fungovala pořád. Jinak jsme se poslední měsíce potkávali často, on byl prakticky pořád na Hrádečku, do Prahy jezdil málo. Já tam býval tak čtyři dny v týdnu, takže jsme třeba společně usínali při zprávách, to byl takový náš zvyk. Naše chalupy odděluje jenom malý palouček, vždycky jsem v sedm večer přišel za ním a pustili jsme si zprávy. On často usnul, a když se probudil, říká: „Andreji – já se omlouvám.“ A když viděl, že spím taky, tak už se neomlouval. Usínali jsme společně.

Mohl Havel ještě chodit ven?

Hodně stál o návštěvy, kromě mě za ním často chodívali přátelé, kteří bydlí poblíž – fotograf Bohdan Holomíček nebo Martin Věchet, organizátor trutnovského festivalu. Snažili jsme se ho vytáhnout i na procházky, ale to moc nešlo. Dvakrát jsme byli v kině, na Malickově Stromu života a na Cikánovi, to je asi tak měsíc.

V kině v Úpici jsme seděli sami, byla tam hrozná zima a uvaděčka přinesla Vaškovi grog. Zdálo se mi tehdy, že není ve své kůži, tak po skončení říkám, že půjdeme raději domů. A on se na mě podíval a řekl důrazně: „Po každém kině se chodí do hospůdky.“ Tak jsme jeli všichni do Trutnova, najedli se, on vypil dvě piva, byl to krásnej večer. Do chalupy jsem ho dovedl v půl druhý v noci. A ráno byl v pohodě. Společnost mu dělala dobře. Chystali jsme se ještě na Aloise Nebela, ale už to nevyšlo.

divadlo_s.jpg
divadlo_s.jpg

Mohl ještě psát?

Já jsem ho k tomu neustále nabádal. Vím, že měl v hlavě hru, která se měla jmenovat Sanatorium, několikrát se pokoušel na ní pracovat, ale už ho to neudrželo. Neměl motivaci, možná ani nápady. Krizí přibývalo, po jedné z těch posledních strávil tři dny na infuzích. Musím ocenit řádové sestry, které o něj staraly. Ty ženy jsou svaté. V neděli jsem mu měl na Hrádeček přivézt videozáznam představení našeho divadla, v němž jsme předělali pointu jeho hry Vernisáž. Byli jsme na tom domluvení, ale z Prahy už jsem nevyjel. Přišla zpráva, že Václav zemřel.

 

Služba

Přátelil jste se s Havlem skoro padesát let. Jak jste se seznámili?

Byli jsme společně na vojně, i když každý u jiné zbraně, já byl průzkumák, on ženista. Václav tam tehdy inscenoval svou první hru Život před sebou, kterou napsal společně s Karlem Bryndou. Divadlo byl pro něj způsob, jak si zpříjemnit vojenskou službu, ale jejich text byl i docela kvalitní. Vyhrával všechny přehlídky, a až když se představení dostalo na ústřední přehlídku armádní tvorby, zasáhli cenzoři. Dozvěděli se o buržoazním původu autora a představení zakázali. Po vojně jsem pak v roce 1963 nastoupil do Divadla Na zábradlí jako kulisák. Havel už tam pracoval a tehdy se naše životy propojily natrvalo.

krob_jaros01_s.jpg
krob_jaros01_s.jpg

V dnešním divadelním světě bývá mezi techniky a umělci poměrně jasná hranice. Tehdy ale dělal dramatik kulisáka a i vy jste se stal časem režisérem.

Na zábradlí dělal každý všechno, i ředitel myl občas schody. Mně to zůstalo dodnes. Mám pro své Divadlo Na tahu pronajatý prostor, kde si vytírám sám. Havel se začal na Zábradlí rychle prosazovat a já jsem se zase brzy stal jevištním mistrem. Uměl jsem truhlařit, svářet, poradil jsem si se vším. Můj křest ohněm byla inscenace Havlovy Zahradní slavnosti. Scénu složenou z polopropustných zrcadel navrhoval světoznámý scénograf Josef Svoboda, ale když se vyrobila, zjistilo se, že ten nápad v praxi nefunguje. Zbývalo deset dnů do premiéry a bylo třeba zajistit jinou dekoraci. Šel jsem za Svobodou a on začal malovat koule, že se bude hrát v jakémsi jádře mezi molekulami. Naškrábal mi to na papír, padesát koulí z laminátu o průměru padesát centimetrů, propojených trubkami. Já jsem říkal režiséru Grossmanovi, že takhle rychle to žádný podnik nevyrobí, a on mi řekl: „Musíte.“ Tak jsem zblbnul celou kulisáckou partu a skutečně jsme těch padesát koulí dokázali sami vyrobit. Na zábradlí byla úžasná atmosféra, Havla s Grossmanem jsem si vážil a takovým lidem jsem chtěl v dobrém smyslu sloužit. Mně vždycky stačilo být užitečný dobré věci. Takže když Grossman řekl: „Andreji, já potřebuji absolutní tmu, ale musíme v ní vidět,“ nějak jsem to zařídil.

 

V tu dobu jste Havla také přivedl na Hrádeček.

Ano, měl jsem tam chalupu a Vašek s Olgou nevěděli kam na Vánoce, tak jsme jeli ke mně. Pak se uvolnil dům hned vedle mého, soused se stěhoval a Václav zrovna hledal hezké místo, kde by mohl odpočívat a v klidu psát. Od roku 1966 jsme vedle sebe.

 
Jak vlastně Havel psal?

Na Hrádečku vždycky v noci. Na rozdíl od rozevlátých autorů se velmi pečlivě připravoval a promýšlel text. Já tvrdím, že psal své hry do not, mají svůj velmi důmyslný rytmus. Před tím, než je pustil do světa, pozval pár lidí a novou hru jim přečetl. Stál o reakce ostatních. Několikrát jsem se těchhle čtení zúčastnil a z jeho čtení mi došlo, jak přesná je stavba jeho textů. Havel žádal režiséry, aby ji respektovali. Kdo ji rozrušil, šel do nějaké hlubší psychologizace postav a začal rozehrávat takové ty klasické etudy, jak se herec drží za srdce, i když jde na záchod, vždycky na tom prodělal.

 

Z Hrádečku se brzy stalo živé kulturní centrum.

V šedesátých letech se tam sjížděla spousta lidí, Tříska, Landovský, Fárová, byly tam krásné večírky, příjemný, normální život. Celý ten region se zajímal, koho tam má, lidé přijížděli a chtěli se seznámit. To po okupaci samozřejmě ustalo.

 

Havel se stal pro režim nepřátelskou osobou a jeho hry se přestaly hrát. Vy jste měl do té doby jen zkušenosti jevištního mistra, jak vás vlastně napadlo zakázaného autora inscenovat?

Tehdy jsme se hodně přátelili i s mou ženou s Olgou, naše domy se skoro slily v jeden. Po příchodu Rusů začaly vycházet různé samizdatové edice a u Vaška na Hrádečku vznikala taková samizdatová knihovna. Chodil jsem si tam půjčovat knihy, třeba Obsluhoval jsem anglického krále ještě ve strojopisu. A takhle se mi dostala do rukou i Havlova adaptace Žebrácké opery, kterou si u něj objednal Činoherní klub, ale už si nikdo netroufl ji inscenovat. Líbila se mi, a tak jsem mu řekl: „Víš co, já seberu svoje kamarády a tu hru nazkoušíme.“ Koukal se na mě pochybovačně, že je to v polovině sedmdesátých let ztřeštěný nápad. Dlouho tomu moc nevěřil. Dal jsem dohromady kulisáky, šatnářky a osvětlovače a oni přivedli ještě svoje kamarády. Nikdo z nás neměl předtím profesionální zkušenosti s herectvím, představitel hlavní role byl třeba údržbář z xaverovské drůbežárny.

 

Bral jste to jako protestní gesto vůči režimu?

Vůbec ne. Inscenace nebyla žádný politický akt, ale kamarádská služba člověku, který byl z pro mě nepochopitelných důvodů zakázaným autorem. V dubnu 1975 jsem Václavovi řekl, že mu na Hrádečku předvedeme, co jsme udělali, a on nevěřil svým očím. Sehráli jsme inscenaci a on byl tak zaujatý, že sepsal takový desetistránkový elaborát. První dvě stránky byly o tom, jak jsme stateční, skvělí a obdivuhodní, a že si toho neobyčejně váží. Zbytek kritické připomínky, hlavně na mou adresu. O některé jsme se dlouho přeli, byla to moje velká škola režie.

 

Ale nakonec jste se dohodli, protože představení se konalo.

Hledali jsme vhodný prostor, až jsme vybrali sál hospody v Počernicích. Na národní výbor jsme normálně napsali, že jde o adaptaci Žebrácké opery od Václava Havla. Bylo už pár měsíců po jeho dopisu Husákovi, zajímala se o něj Státní bezpečnost, ale problém nenastal. On jak byl zakázaný a nesměl se hrát, tak asi ani úředníci nevěděli, o koho jde. Jak se blížil den premiéry, obvolával jsem tetičky a říkal si, že na představení asi skoro nikdo nepřijde. Pár minut před začátkem jsem se podíval škvírou v oponě do sálu a on byl úplně plný. Všichni ti budoucí kriminálníci, prezidenti, ministři kultury, emigranti, štvanci, všichni tam seděli – Krejča, Tříska, Chramostová, Landovský, Juráček. Zavržený intelektuální svět obsadil těch tři sta míst hospody v Počernicích.

 
Měli jste úspěch?

Neskutečný. Pro lidi byl zázrak, že se najednou v té temné době odehrává něco normálního. Ale já to nedělal kvůli temné době ani kvůli zázraku. Dělal jsem to kvůli Vaškovi a proto, že se mi jeho hra líbila.

 

Kvůli představení vás vyhodili z Divadla Na zábradlí. Počítal jste s tímhle rizikem?

Byl jsem naivní a pořád jsem věřil v soudnost těch lidí nahoře, že přece nebudou pronásledovat ochotníky. Asi týden byl klid, policajti šátrali a hledali. Domnívali se, že s tím mají něco společného Cimrmani, se kterými jsem tehdy už hodně spolupracoval. Kluci měli v tu dobu představení v Budějovicích a přijeli s tím, že při něm bylo divné ticho. Oni totiž policajti stáhli lístky a rozdali je funkcionářům. Jen jeden se prý během inscenace uchechtl a toho vyloučili ze strany, teda aspoň takhle se to říká. Po týdnu si pro mě estébáci přišli do divadla a byl jsem na jedenáctihodinovém výslechu. Měl jsem docela strach, ale ty sankce pro mě vlastně nakonec nebyly tak hrozné. Šel jsem od lopaty k lopatě. Ale něco se změnilo. Do té doby jsem byl spíš takový naivní dobrodruh. Odteď u mě neměli pánové nahoře už žádnou šanci. Rok nato jsem podepsal Chartu 77.

 

Nelze vyloučit

S Divadlem Na tahu jste pak režíroval v podzemí i po revoluci mnoho Havlových her. Jaké je podle vás jejich nejdůležitější poselství?

Těžko to říct takhle jednoduše. Zdá se mi, že situace, které Havla inspirovaly k napsání her, se čas od času opakují. Možná nám jen schází schopnost je rozpoznat. Nevážou se k nějaké konkrétní době, i když spousta z nich odkazuje na totalitu. Pro mě jako režiséra bylo vždycky důležité zachovat nejednoznačnost postav. Sládek z Audience není opilec, který plácá nějaké hlouposti, ale člověk, který ten svůj sebelítostivý výpad – „Vás inťoše živěj principy, ale co já?“ – prožívá naprosto vědomě. Z jeho zázemí vyrůstá názor, že není nic špatného na tom, aby Vaněk udával sám na sebe. Je to v souladu s jeho svědomím. Když ze sládka uděláte opilce, tak máte po hře. Držet v postavách život a nedělat z nich kašpary, to mi přijde nejdůležitější. V Havlovi je spousta situací, které jsou nadčasové a aktuální pro dnešek, stačí se držet textu. Vždycky jde o věčné problémy lidí, kteří si nevědí rady s tím, co je kolem a sami se sebou. Třeba postava Housky z Pokoušení, loajálního zvědavce, který se spřáhne s těmi, proti nimž má bojovat, vznáší věčnou otázku, jestli je možné uzavřít smlouvu s ďáblem a nedodržovat ji. To je stále živý problém téhle země, všech, kdo uzavírali smlouvy s režimem a mysleli si, že na něj nějak vyzrají. Tenhle absurdní svět tady existoval a nikdo nemůže vyloučit, že se v nějaké podobě vrátí zpátky.

Vrátit se zpět na rozcestník textů k 80. výročí narození Václava Havla

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1499
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte