Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Speciál

Režisér hry, jež změnila dějiny

Zahraniční žurnalisté, to byla první novinářská škola. (Ivan Lamper s Timothym G. Ashem)
Zahraniční žurnalisté, to byla první novinářská škola. (Ivan Lamper s Timothym G. Ashem) • Autor: Jaroslav Kukal

 

S rukama vířícíma jako vrtule procházel se Václav Havel svými typickými chvatnými krůčky po zrcadly obloženém foyer Laterny magiky, hlavního štábu sametové revoluce. Jeho mírně shrbená podsaditá postava v džínech a svetru se u mne na chvíli zastavila; začal mi vyprávět cosi o „významných jednáních“, ale dřív než dořekl tři věty, už ho to hnalo dál. Přes rameno se na mě omluvně usmál, jako kdyby říkal „co s tím nadělám?“.

Reklama
Reklama

Václav Havel často zněl jako ironický kritik pozorující divadlo života, ale tady v Laterně magice v roce 1989 se stal představitelem hlavní role a režisérem hry, jež změnila dějiny.

Václav Havel byl definující postavou Evropy na sklonku 20. století. Nebyl jen disidentem: byl ztělesněním disidenta, v tom smyslu, jak jsme chápali tento nový termín. Nebyl pouze vůdcem sametové revoluce: byl vůdcem prapůvodní sametové revoluce, tvůrcem nálepky, která se po roce 1989 používala pro mnohá další nenásilná protestní hnutí. (On sám vždy tvrdil, že autorem tohoto termínu byl západní novinář.)

Václav Havel nebyl jen prezidentem: byl zakládajícím prezidentem nové České republiky. Nebyl pouze Evropanem: byl Evropanem, jehož výřečnost profesionálního dramatika a autorita bývalého politického vězně nám neustále připomínaly historický a morální rozměr evropského projektu.

Při pohledu na těžkosti, v jakých se tento projekt dnes ocitl, se nám na jazyk dere výkřik: „Havle! Evropa tě potřebuje.“

Umění nemožného

Byl také jednou z nejvíce okouzlujících lidských bytostí, s jakými jsem se kdy setkal. Seznámil jsem se s ním počátkem osmdesátých let, těsně poté, co po několika letech vyšel z vězení. Povídali jsme si v jeho bytě na nábřeží s velkými spisovatelskými stoly a nádhernou vyhlídkou na Prahu. Navzdory tomu, že podle – asi reálného – odhadu komunistické státní policie patřilo k aktivnímu jádru signatářů Charty 77 jen několik stovek lidí, trval na tom, že potichu je podporuje stále více lidí. A že jednoho dne blikotavé plamínky jejich svíček roztaví ledy. Nesmíme zapomenout, že v tom čase nikdo netušil, kdy tento den nastane.

Nakonec přišel už za šest let, mohlo to však také trvat ještě dvacet dva let, jako v případě Aun Schan Su Ťij, kterou Václav Havel nezištně nominoval na Nobelovu cenu míru v čase, kdy ji mohl sám získat. Disidentská čest se nezakládá na koruně politického vítěze. Václav Havel byl ztělesněním disidenta, protože ve svém boji pokračoval trpělivě, nenásilně, důstojně a s humorem, aniž tušil kdy, nebo zda vůbec, se vnějšího vítězství dožije. Jeho úspěch spočíval v této vytrvalosti samotné, v uplatňování principů „antipolitiky“ nebo politiky jako umění nemožného. Vedle toho podroboval komunistický systém hluboké, ale srozumitelné analýze v esejích a v dopisech z vězení své ženě Olze.

Jeho slavná bajka o švejkovském řediteli zeleniny-ovoce, který ve výkladě mezi jablky a cibulí vystavuje slogan „Proletáři všech zemí, spojte se!“, i když tomuto heslu samozřejmě vůbec nevěří, dokonale vystihuje podstatu každého občanského odporu: že i ten nejrepresivnější režim je odkázán na minimální ústupky lidí, jimž vládne. Jeden z jeho nejvlivnějších esejů je věnován „moci bezmocných“.

Nezapomenutelný okamžik

Když Václav Havel dostal možnost reálně si vyzkoušet občanský odpor, udělal z něj elektrizující politické divadlo. Jevištěm bylo pražské Václavské náměstí. Tři sta tisíc účinkujících promluvilo jedněmi ústy. Cecilu DeMilleovi se o něčem takovém mohlo jen zdát. Nikdo z těch, kteří to zažili, nezapomene na okamžik, kdy se na balkoně vedle sebe objevili Václav Havel a Alexander Dubček, hrdina roku 1989 a hrdina roku 1968. „Dubček – Havel! Dubček – Havel!“ Stejně jako nezapomene na tři sta tisíc svazků klíčů, jež cinkaly najednou, jako čínská zvonkohra. Možná se toho časem dočkáme v Barmě.

Jenže Československo mělo tu výhodu, že bylo mezi posledními hosty na party v roce 1989. Poláci, východní Němci a Maďaři už odvedli tu nejtěžší práci, využili šanci, kterou jim nabídl Michail Gorbačov. Když jsem přijel do Prahy a vyhledal Václava v jeho oblíbené hospodě v suterénu, zažertoval jsem, že v Polsku to trvalo deset let, v Maďarsku deset měsíců, v NDR deset týdnů a tady možná deset dnů. Okamžitě mě požádal, abych tuhle hlášku zopakoval před undergroundovým videoštábem. Nakonec se stal prezidentem během sedmi týdnů. Živě si vzpomínám na okamžik, kdy se objevily podomácku vyrobené odznaky s textem „Havel na Hrad“. „Můžu si jeden vzít?“ zeptal se zdvořile studenta, který odznaky prodával.

„Lidé, vláda vašich věcí se vrátila do vašich rukou,“ prohlásil v novoročním projevu v roce 1990 jako novopečený prezident, evokující prvního prezidenta Československa Tomáše G. Masaryka. První týdny na Pražském hradě byly manické, rozjařené, povznášející a chaotické. Předvedl mi starou mučírnu: „Myslím, že ji budeme používat k jednáním.“

Brzy však začala těžká dřina nápravy škod komunismu. Jed nashromážděný za čtyřicet let začal pronikat na povrch. Tvrdší a vychytralejší politici jako Václav Klaus se dostali do popředí. Vynořil se i nacionalismus – slovenský a později i český. Václav Havel nasadil veškeré svoje argumentační umění ve snaze udržet při životě Masarykův sen občanského mnohonárodního státu, ale marně.

Vrátil se jako zakládající prezident dnešní České republiky, jež vznikla po takzvaném sametovém rozvodu se Slovenskem.

Splněný slib

Oprávněně se domníval, že nesmí chybět při jejím vzniku. Podle mého názoru zůstal v této roli příliš dlouho. Méně by bývalo bylo více. Při jeho podlomeném zdraví ho vyčerpávaly nekonečné rundy ceremoniálních povinností a malicherných politických sporů a postupně se jím unavil i jeho národ.

V devadesátých letech jsme na dálku vedli spor o to, zda člověk může být současně aktivním politikem a nezávislým intelektuálem. Trval na tom, že ano. Ale při každém setkání mi také sliboval, že až odejde z úřadu, napíše hru o komedii velké politiky, kterou měl možnost poznat z první ruky. Něco o bezmocnosti mocných.

Roky míjely a já jsem začínal pochybovat o tom, že ji jednou napíše. Svůj slib však splnil. Odcházení – typicky havlovsky ironickou hru o ztrátě moci a touze ji opět získat – nedávno sám zfilmoval se svou druhou manželkou Dagmar v hlavní roli.

A teď, příliš brzy, se s námi Václav Havel navždy rozloučil. Jen málo lidí zanechá po sobě tolik hodnotného.

eseje_ash_wikimedia_s.jpg
eseje_ash_wikimedia_s.jpg

Timothy Garton Ash

Je britský politolog a historik. Je profesorem evropských studií na Oxfordské univerzitě a badatelem Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě. V posledním desetiletí se zabývá transformací Evropy a EU. V českém překladu vyšly jeho knihy Rok zázraků, Spis, Dějiny přítomnosti a Svobodný svět: Amerika, Evropa a budoucnost Západu.

Vrátit se zpět na rozcestník textů k 80. výročí narození Václava Havla

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte