67_R44_2011_n.jpg
67_R44_2011_n.jpg


67_R44_2011_s.jpg
67_R44_2011_s.jpg

Jiří Pokorný je sice primárně režisérem, lze jej však počítat i k nejvýraznějším polistopadovým dramatikům. Ohlas vzbudil především díky dvojici svých her z konce 90. let Taťka střílí gólyOdpočívej v pokoji. Je ale také tvůrcem pověstně nesoustavným a nevyrovnaným; další texty už velké nadšení nevyvolaly a postupně se vytrácel i jako režisér. Po několikaletém „temném období“ se nicméně koncem loňského roku vrátil úspěšnou inscenací Dealer’s Choice v Dejvickém divadle. Premiéra jeho nové hry Domov můj v Divadle Na zábradlí i díky tomu patřila k nejnapjatěji očekávaným událostem první poloviny divadelní sezony.

 

Absurdní a zlý sen

Domov můj pojednává, stručně řečeno, o čtveřici bezdomovců, kteří nečekaně přijdou k balíku peněz, s náležitou parádou je utratí za týdenní „dovolenou“ v hotelu Hilton, a poté se opět vrátí do promrzlého doupěte v hrobce na Olšanských hřbitovech. Základní anekdotickou situaci Pokorný rozvíjí prostřednictvím absurdně groteskních scén, kterými volně prolíná existenciální rovina, nesená úzkostnými a apokalyptickými úvahami protagonistů nad vlastním osudem či narážkami na zbabranou minulost.

Zálibně se tu vedou co možná nejnechutnější hovory o ohanbí plném parazitů, noze prolezlé červy nebo pomočených kalhotách a vedle nich se ocitají úvahy o úzkosti ze samoty nebo o nekonečné lhostejnosti ke světu. A jak už bývá v podobných případech zvykem, nemohou chybět ani frustrovaní a vyprázdnění reprezentanti spořádaného světa; zde mají podobu dvou peněz a sexu chtivých hotelových zaměstnanců, kteří se v závěru promění ve tvory doslova ďábelské a vraždící. Zbědovaní a opilí bezdomovci vedle nich vyhlížejí jako hotové ztělesnění citlivého lidství a vzájemné empatie.

Domov můj v žádném případě není čistokrevnou groteskou a už vůbec ne realistickým obrazem ze života pražských houm­lesáků. Spíš absurdním a zlým snem, ve kterém nelze rozlišit, kde končí skutečnost a kde začínají delirantní představy. Jako koncepce to vůbec nevyhlíží špatně, jen by Pokorný při jejím naplňování nesměl tak často vařit z vody – vedle povedených míst hra bohužel obsahuje i spoustu zbytečných krkolomností a postradatelných výronů slov.

Režisér David Czesany přistupuje k textu se snahou podtrhnout současně jeho grotesknost i záhrobně snový rozměr. Inscenace je zarámována hřbitovními scénami, z provaziště se hrozivě a bez zřetelného důvodu spouštějí bílé třásně (jako by do hrobky shora prorůstaly kořeny) a poslední výstupy se nesou ve vysloveně zombie náladě. Na hřbitově se objeví nejen hotelová manažerka v podobě zkrvaveného anděla smrti, ale dokonce i mrtvolný chór, který dění dlouze mlčky sleduje, poté spolu s protagonisty skanduje přímo do publika „My sme v prdeli!“ a nakonec jako pointu sborově zahučí melodii Kde domov můj.

Takto pojaté finále je pro Pokorného hru a ještě více pro Czesaného inscenaci příznačné: snaha o propojení zábavné, záhrobní, existenciální a vlastně i sociální roviny působí trochu násilně. Žertovné scény navíc často sklouzávají k prvoplánovosti. Nebo i k úplným lacinostem, třeba na způsob parodie beatlesovského hitu I Saw Her Standing There, při které Leoš Noha markýruje hru na kytaru pomocí lahve vražené do rozkroku. Vzhledem k tomu, že legrační opilecké trojčení čtveřice bezdomovců tvoří podstatnou část inscenace, je takto nastavená úroveň humoru na pováženou.

Problematické je i nesourodé herectví ústřední čtveřice. Zatímco Pavel Liška a Leoš Noha předvádějí bezdomovce téměř realisticky (včetně huhlání s četnými vsuvkami typu „ty voe“), Zdena Hadrbolcová a Jiří Ornest zůstávají u lehce vágusovských variací svých obvyklých hereckých poloh. Hra sice pracuje s rozporem mezi pokleslým výrazivem plným vulgarit a poetickým jazykem některých úvah, zde se však jedná spíš o režijní nedůslednost nebo možná jen neochotu odložit obvyklý výrazový rejstřík.

Ornest i Hadrbolcová totiž velmi dobře zvládají výstupy, ve kterých mohou vystoupit ze své bezdomovecké role a pustit se do monologických úvah, když je ale cílem situace „pouze“ předvádět ze řetězu utržené opilé bezdomovce, vyhlíží vedle svých mladších kolegů hodně strojeně.

Jako celek tak inscenace vzbuzuje spíše rozpaky než nadšení. Milovníci opileckého humoru si sice přijdou na své, je však více než zřejmé, že autor, režisér i samotné divadlo měli větší ambice. Navzdory všemu očekávání bohužel Domov můj žádný zásadní zlom nepřináší; ani v kontextu dramatické tvorby Jiřího Pokorného, ani z hlediska poněkud tápajícího Divadla Na zábradlí.

Autor je redaktorem Světa a divadla.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte