60_tema04_R43_2011_n.jpg
60_tema04_R43_2011_n.jpg


60_tema01_R43_2011.jpg
60_tema01_R43_2011.jpg

Když se ocitneme ve svízelné situaci, hledáme pomoc u druhých. Nejčastěji u někoho zkušenějšího, staršího. Česká politika se podle mnohých dostala do krizové situace. Zdá se nám, že se nehýbeme z místa, možná že dokonce šlapeme vodu a jen tak tak držíme hlavu nad hladinou. Ke komu si zajít pro radu? V zemi, kde je demokracie pouhých dvacet let, takže rada starších svým způsobem neexistuje?

Hledá se těžko. Pakliže nemůžeme za živými, můžeme zkusit mrtvé. Není řeč o vyvolávání duchů. Britský historik a publicista Niall Ferguson v knize Civilization hledá důvody, proč západní civilizace získala takový náskok před zbytkem světa, a hned v úvodu knihy vysvětluje, že ohlížení se do minulosti je velmi důležité pro současnost. Budoucnost skýtá mnoho možností, minulost už je ale daná. Proto je dobré, dokonce nutné cestovat časem a hledat v ní paralely, inspiraci a varování pro současnost. Tento postup se vyplácí i v českém kontextu. Tím spíše, když krizi politiky a důvěry v ní řešili už naši předkové v první polovině 20. století.

 

Jaké to podráždění nervů

Ferdinand Peroutka v padesátých letech prohlásil, že kdyby měl napsat o Československu knihu, jmenovala by se Věčný začátek. Kdykoli totiž Češi nastoupili cestu demokracie, okamžitě ji přerušil nějaký zásadní zvrat (poprvé válka a podruhé komunistický puč). Peroutka, v té době už žijící v exilu, kam utekl před komunisty, také dodal, že Češi příliš brzy uvěřili tomu, že je cesta za demokracií dokončena, a uklidnili se. Následoval ale zvrat, kterým se narušila jakákoli kontinuita. Vytratila se zkušenost, kterou společnost nabyla, a bylo nutné vše budovat od základů.

Pokud se oprostíme od romantických klišé, jaké to bylo kdysi s tou politikou báječné, zjistíme, že chyby se nám opakují. Zprávy dobového tisku jsou téměř k nerozeznání od dnešních. Peroutka například o stranách ve dvacátých letech napsal, že „nehodlají dovolit, aby člověk jedl, co ony ještě neměly v ústech“. Poslanec Hugo Bergmann ve třicátých prohlásil: „Vykonavatel poslaneckého a senátorského mandátu v Republice československé patří k nejnenáviděnějším občanům tohoto státu.“ Václav Černý popsal prvorepublikového politika jako člověka, který „nevynikal rozhledem ani vzděláním, ani společenskou formou, ani výší cílů, byl to typický ,malý český člověk‘, kariérista většího nebo menšího rozměru“.

Když se vydáme v čase ještě dále, komentáře zůstanou stále stejné. Už v roce 1910 vyšlo v listu Karla Horkého Stopa: „Téměř každá politická strana v Čechách trpí nějakou nemocí, a někteří poslanci na sněmech znají a reprezentují nemoc strany lépe než její program.“ Politická kultura byla evidentně i v parlamentu podobná té dnešní. Horký přinesl reportáž z parlamentu, v níž píše: „Jaká to znamenitá obměna slyšet výkřiky, za něž by se styděl třeba vesnický čeledín – a nemusit se červenat! Jaké to podráždění nervů viděti, jak se utvoří husté klubko z pánů zákonodárců, jak se kmitají pěsti nad hlavami.“

Na úvod tudíž jedno zjištění – dnešní politická kultura není o mnoho horší než za našich předků. To je dobrá i špatná zpráva zároveň. Buď nás uklidní poznání, že nejsme horší, anebo rozteskní fakt, že jsme zřejmě odsouzeni k neschopnosti si vládnout.

 

Formalistní demokracie

Výše uvedené citáty naznačují ještě jednu věc – v Čechách, Československu a nyní v Česku se často dařilo a daří formalistní demokracii. To znamená, že sice existují základní atributy demokratického státu – strany, parlament, vláda, prezident, soudy atd. –, ale společnost stále nemá moc vyvinuté demokratické instinkty. Dnes sice máme dělbu moci mezi moc zákonodárnou, soudní a výkonnou, ale stále chybí ta nejdůležitější dělba – a to s mocí občanskou. S tím se dá vystačit, pokud země zažívá klidné období. Ve chvíli, kdy se ale přiblíží nějaký vážný problém, hraje se o přežití demokratického systému. Za Rakouska-Uherska či za první republiky byla situace mnohem dramatičtější než dnes. Lidé téměř neměli informace o tom, co jejich volení zástupci dělají. Vycházel takřka výhradně stranický tisk, který referoval pouze o úspěších své partaje a druhé karikoval. Propast mezi veřejností a politiky se velmi rychle prohlubovala, protože jeden nevěděl o druhém nic.

A do toho v Německu vítězí Hitler, v Československu sílí komunisté a fašisté, rostou chutě Slováků na samostatnost, radikalizují se Němci. Politické strany sice mají statisíce členů, ale na schůzích se spíše řeší, komu protekcí zařídit práci, byt či místo pro děti v partajním spolku. Veřejnost chodí k volbám, tím to však pro ni více méně končí. Zkrátka věří, že ti nahoře vědí, co činí.

 

My volíme, oni rozhodují

Z tohoto pohledu je i pro dnešek klíčovým momentem 22. září 1938. Celé Československo je na nohou a nervózně čeká, co se bude dít. Přijdeme o Sudety? Dáme je pod tlakem zahraničí Hitlerovi? Právě ten den Edvard Beneš v rozhlase pronáší projev, v němž zazní slova uklidnění a příslib: „Mám plán.“

Nastává jisté zklidnění a euforie. Prezident přece ví, co dělat. Jenže už za pár dní se ukazuje, že neví. Žádný plán neexistuje. Tady se vyjevují následky formalistní demokracie. Končí iluze o tom, že zahraniční závazky jsou silné, parlament odhodlaný a vláda vědoucí. Že „jim“ přísluší rozhodovat a „nám“ volit. Tady je počátek české fatální nedůvěry v politiky, která trvá dodnes.

Absence Benešova plánu vedla k tomu, že se nemalá část společnosti rozlítila a demokracii odmítla. Co to je za systém, ve kterém může prezident klamat a později i porušit ústavu, když přijme mnichovskou dohodu bez konzultace s vládou či parlamentem? Chyba Beneše? Bezpochyby. Přímou odpovědnost ale nesla kromě politiků i veřejnost. Veřejnost, která dovolila, aby Ústavní soud byl nevýznamnou institucí, aby horní komora parlamentu fungovala coby odkladiště nepotřebných politiků, rozpouštěné podle potřeby. Aby lidé četli jen stranický tisk, kde se nedozvídali žádné kritické informace. Aby se o zahraniční politice téměř nevedla veřejná debata. Kdyby se vedla, nemohli by být Češi tak překvapení postojem Velké Británie, která svoji odtažitost deklarovala už léta.

Češi měli spoustu libozvučných výmluv, proč skončila první republika a přišel Mnichov. Slova se množila a vytvořila obranný val, který měl zakrýt pravdu. Spílalo se stranám, politikům a západním mocnostem, které nás v tom nechaly. Kouzlo množného tvaru – strany, politici a mocnosti – umožnilo vytvořit množnou, tudíž neexistující odpovědnost. Jako kdyby strany neměly straníky, politici byli bez voličů a mocnosti bez obyvatel.

Hned první rok po druhé světové válce platíme daň za špatnou interpretaci zhroucení demokracie v roce 1938. Člověk znalý své chyby se umí poučit, jestliže ale vadu vidí u druhých, čeká, že se poučí oni. Jenže „oni“ neexistují. Proto se opakují předválečné prohřešky – nedostatečný zájem, slabé kritické myšlení, chatrná kontrola politiků. Co hůř, demokracie ještě více oslabuje.

„Politických stran ale nesmí být příliš mnoho, protože dochází ke komplikovanějším stranickým poměrům, míra sporů a počet konfliktů je mnohem větší, národní a státní život rozdrobenější a stát oslabenější,” napsal po válce Beneš. Omezil se tak počet stran, které směly kandidovat ve volbách. Našel se údajný viník, společnost však ve skutečnosti potrestala sama sebe. I díky tomuto kroku v roce 1946 vyhrávají komunisté volby.

Dnes se poměrně často traduje, že tehdejší společnost netušila, že komunisté jsou hrozbou. Opět jen výmluva. Kdo stál o informace, měl je. Ať už z deníku Svobodné noviny či týdeníků Dnešek nebo Obzory. V posledně jmenovaném před volbami 1946 vizionářsky Pavel Tigrid a Ivo Ducháček psali: „My však říkáme jasně a otevřeně, že republika Masarykova a Benešova nebude se brzo smět hlásit k těmto jménům, dovolí-li, aby se gestapismus šířil v zemi dokonce z moci úřední! Máme u nás politickou stranu, Komunistickou stranu Československa, která používá bezohledně každého prostředku, aby dosáhla svého cíle. Dejme tedy těmto lidem moc ve státě a octneme se v mžiku v přímém rozporu s naší tradicí etickou, politickou i kulturní. Dějiny posoudí význam takového kroku… Jde o to, zda opustíme vskutku velké ideály za hesla a doktríny prchavého dneška.“

Veřejnost si vybrala, a to doslova, prchavá hesla. Dnes říkáme, že se nelze divit, protože lidé byli zmatení po konci války a okouzlení záchranou sovětskými vojáky. To je ale vysvětlení, nikoli omluva. Bohužel historie nedává možnost reparátu po předložení omluvenky, že jsme nedávali pozor.

60_tema09_R43_2011.jpg
60_tema09_R43_2011.jpg

Cenná zkušenost

V roce 1989 jsme poznali další nový začátek, který přišel po devastující čtyřicetileté totalitě. Lidé, kteří někdy zažili demokracii ve zralém věku, byli v době revoluce už v důchodu. Začali jsme tedy sbírat zkušenosti vlastní a mnohdy dosti bolestivé. Přesto se zdá, že mají krátkou trvanlivost. Jinými slovy, že nedokážeme udržet v mysli ani to poznání, kterého jsme byli osobně svědky.

V porevoluční éře lze najít čtyři významné milníky, které určovaly vztah veřejnosti k politice, jde o léta 1997, 1999, 2010 a 2011. Do roku 1997 většina obyvatel věřila, že politici se nedopouští větších chyb, což se ukázalo jako naivní představa ve chvíli, kdy se provalilo, že ODS brala úplatky. Rozpadl se kabinet, který disponoval až 60procentní podporou, takovou už nikdo později nezíská. To byl konec idealistické představy, že politikům lze bezmezně důvěřovat.

Druhým významným momentem byl rok 1999, kdy vznikla výzva Děkujeme, odejděte jako reakce na bezprecedentní rozdělení moci v zemi mezi ODS a ČSSD. Tím se zhroutila bezmezná víra, že účelové rozdělení moci, narušující základní principy otevřené společnosti,  v demokratické zemi nemůže nastat.

V roce 2010 přichází nadějný obrat. Voliči zjistili, že mají sílu změnit koloběh věcí, které se zdály neměnné. Ve sněmovních volbách propadly zdiskreditované velké strany a díky kroužkování vypadli nepopulární politici. V komunálních volbách téhož roku v mnoha městech lidé smetli z radnic zkorumpované komunální politiky. To je začátek poznání vlastní síly a také důvěry v to, že účast na politickém životě má smysl.

V rychlém sledu však přichází rok 2011, kdy se vyjevilo, že nová politická síla Věci veřejné, od níž si mnozí slibovali očistu politiky, přinesla pravý opak. Ještě více skandálů, a navíc podezření, že VV vznikly jen jako podnikatelský záměr jejich zakladatele Víta Bárty. To je začátek dojmu mnohých, že předchozí víra byla omyl a nic nemá smysl, protože se nikomu nedá věřit.

60_tema04_R43_2011.jpg
60_tema04_R43_2011.jpg

Kde brát elitu

Až na bod tři jde o nepříjemné zážitky, ale všechny přinášejí důležité poznání. Když odstraníme negativní slova jako „konec idealismu“ či „zhroucená víra“, zůstane následující poučení: Je nutné mít základní představu o tom, jak funguje politika, abychom ji mohli kontrolovat. Pokud se tak nečiní, politici začínají více sledovat vlastní než veřejný zájem. Je nutné počítat i se špatnou volbou, kterou ale máme možnost opravit. Především je však nutné projevovat permanentní zájem o dění kolem sebe, protože politika nás bude ovlivňovat tak jako tak.

Místo osvojení této jednoduché rovnice se však znovu dopouštíme chyby našich nepoučitelných předků. Vycházíme z teze, že nejlepším protestem je nezájem. V řadě internetových diskusí se dokonce objevuje názor lidí, kteří nešli volit, obviňující ty hlasující, že to oni nesou odpovědnost za stav společnosti. To je zcela absurdní výmluva.

Ještě nikdy nebylo také možné tak často číst názory, že je třeba změnit systém. Někteří volají po revoluci, jiní po zásadní proměně. Oprašuje se Benešova nevraživost ke stranám a úvahy o jejich omezení. Podle výzkumu společnosti STEM bylo v květnu 2011 přesvědčeno na 69 % Čechů, že současné politické strany nezaručují demokratickou politiku. Je to nejvyšší číslo od roku 1992. Ekonom Milan Zelený jde na svém blogu ještě dál: „Stranická demokracie se přežívá. Politické strany ztrácejí své opodstatnění v době všeobecné informovanosti, internetu a globálních komunikací. Strany samy dnes a denně dokazují svoji neschopnost, zastaralost a nevhodnost.“ Podle něj nastal čas volit jednotlivce.

S Milanem Zeleným lze souhlasit v tom, že velká část českých problémů je zakopaná ve fungování stran. Opakujeme chyby, které se dělaly za první republiky. Je evidentní, že si stále nevíme rady, jak zabránit tomu, aby se z partají nestaly jen nádoby na sběr peněz a výtahy k lukrativním pozicím.

Byť to bude trvat déle, je lepší jít cestou postupné nápravy než nějaké revoluce. Volby v roce 2010 dokázaly, že to jde. Že zkompromitovaní politici (třeba Ivan Langer) musí skončit. Že šéfům stran vše neprojde (viz odchody Paroubka a Topolánka) a velké strany nemusí být vždy velké. Zároveň však také ukázaly, že i nad alternativou se musí velmi důkladně přemýšlet.

Mnozí dnes touží po nějaké speciální cestě, která ale není nikde na světě vyzkoušená, a kromě víry nemáme jediný důvod k nadějím, že se něco takového povede. Jakýkoli jiný systém bude řešit stejný problém: Kde brát elitu? Jestli ji nedokážeme dobře vybrat nyní, proč bychom toho měli být schopni v jiném systému? Co přinese jiného než chaos, který nám navíc znovu přeruší kontinuitu nastřádaných zkušeností? Lepší je soustavný tlak, hledání lidí s podobným názorem a vymýšlení, jak dát politikům najevo své požadavky. A to nejen ve chvíli, kdy se něco zdraží nebo škrtá. Je nutné se projevit i v době, kdy občané nejsou proti něčemu, ale jsou také pro něco. Vidíme první vlaštovky, jako je iniciativa KohoVolit.eu či Nadační fond proti korupci, které přicházejí s konkrétními nápady. Ať už se bude dělat cokoli, klíč lze nalézt v jediném slově. Bez něj není šance na úspěch žádné demokratické cesty a tím slovem je – trpělivost.

 

Slábnoucí evropské pouto

Tu zřejmě ztrácíme i v dalším klíčovém tématu – ve vztahu k Evropské unii. V době, kdy vrcholí kritický postoj k domácí politice, klesá podle výzkumů veřejného mínění i kladný vztah k Unii. Z výzkumu agentury STEM vychází, že až 50 % Čechů je nespokojeno s „naším členstvím v EU“. V analýze STEM se také konstatuje: „Pro vstup bylo v letech 2004–2010 stabilně kolem 60 % našich občanů. Nyní poprvé data ukazují, že výsledek referenda by byl nejistý – hlasy schvalující naše přistoupení a hlasy opačné jsou vyrovnány.“

Co stojí za touto zásadní proměnou? Čím to je, že se relativizuje jeden z nejsilnějších cílů porevoluční společnosti – návrat do Evropy? Důvodů bude jistě mnoho. Boj s Unií si za jeden ze svých hlavních cílů vytkl prezident Klaus. Velmi podobný názor zastává i premiér Nečas a většina zdejších médií.

Nic proti kritice Bruselu. Každá instituce má své chyby a je nutné ji hlídat, tím spíše, když zastupuje půl miliardy lidí. Jde ale o to přikládat věcem odpovídající význam. Velmi dobře to ilustroval rozhovor s bývalým německým kancléřem a jednou z nejvýznamnějších osobností současné Evropy Helmutem Schmidtem v Lidových novinách. Redaktor po chvíli vyrukoval s v Česku velmi populárním protievropským argumentem: zrušením klasických žárovek, které nařídil Brusel. Bývalý kancléř Schmidt reagoval příznačně: „Mně je to buřt.“

Nejde o to, že by ho takové věci nezajímaly. Ostatně sám proti byrokratickým nařízením často vystupoval. Jen je schopen dobře rozlišit, co je důležité a co ne. Možná je v tom zkušenost jeho devadesáti let, kdy byl svědkem proměny starého kontinentu z neustálých konfliktů k tvůrčí síle. Řešit ve chvíli, kdy se mluví o přežití Unie, žárovky působí opravdu banálně. Právě proto je Schmidt také zastáncem eura a pomoci krachujícím zemím a to s tím nejprostším, ale také nejpřesvědčivějším argumentem: „Když se můj soused ocitne v nebezpečí, musím se pokusit mu pomoci.“

Český přístup k Unii je zcela opačný. Téměř se zdá, že jsme hlavní premianti, kteří mohou druhé školit. A také fetišističtí sběratelé neúspěchů a chyb Unie. Jakmile Brusel šlápne vedle, hned se o tom píše a ještě se škodolibou radostí. Což je pozoruhodné vzhledem k tomu, že jednou můžeme podobnou pomoc potřebovat i my.

Paměť se zřejmě vytrácí, ještě včera jsme byli východ Evropy, dnes se cítíme jako její západ. Hrozby už neexistují, jen výhody, tak proč se trápit. Bereme jako samozřejmost, že díky Unii máme otevřené hranice, fungující ekonomiku, dotace, podporu vědy a vzdělávání. Ale i kvalitnější právo, větší ochranu slabších, garanci nezávislosti médií a justice. Dnes už se zapomíná, jak se těmto věcem čeští politici často bránili. V neposlední řadě je pak třeba zmínit, že Unie funguje jako jakási obrana „proti opakování historie“, tedy že se staneme figurkou na šachovnici zájmůvelkých zemí kolem nás.

Jestli se někde projevuje dopad absence kontinuity, je to právě ve vztahu k Evropě. Už 26. 10. 1918 stojí T. G. Masaryk u vzniku Demokratické unie střední Evropy, která podle něj měla pomoci „vzdorovat německému hospodářskému nátlaku“. Bohužel se tehdy rozhádala Ukrajina s Polskem a z unie sešlo. To nic nemění na faktu, že si Masaryk velmi dobře uvědomoval, jak může propojování Evropy pomoci.

Rudolf Hotowetz, ministr zahraničního obchodu v letech 1920 až 1921, chtěl střední Evropu zbavit obchodních bariér, a proto navrhoval liberální reformu celního systému. To ale mnohým přišlo jako nebezpečná revoluce, a tak neuspěl. V roce 1930 přednesl projev, v němž popsal kritická místa státních ekonomik, které se podle něj nevzpamatují bez vzniku Spojených států evropských. „Není žádné pochybnosti o tom, že setrvání dnešního stavu by mělo vzápětí zapříčinit znenáhlé zmírání evropského hospodářství, až by muselo býti znovuzrozeno v hrozném ohni nové války, anebo až by Evropa klesla v hospodářskou poušť. Přepjaté hospodářské sobectví, latentní nepřátelství mezi národy živené vypjatým nacionalismem, sociální neklid způsobený velikou nezaměstnaností – to vše je velmi špatným znamením pro budoucnost Evropy.“

Ministr Hotowetz měl pravdu a můžeme jen litovat, že mu nikdo nenaslouchal. V první polovině dvacátého století se propojování přes hranice považovalo téměř za zradu. Až zkušenost s válkou pomohla mnohým otevřít oči.

60_tema10_R43_2011_s.jpg
60_tema10_R43_2011_s.jpg

V Československu to vedlo k úzké vazbě na Sovětský svaz. V západní Evropě k propojení, ze kterého později vzešla Evropská unie. Druhou cestou by se tehdy ráda vydala i řada Čechů, ale bylo pozdě. Ferdinand Peroutka přesně před šedesáti lety v exilu napsal: „Nikdo, zejména ne malý národ, si nesmí dovolit nevidět fakta. A fakta jsou taková, že naše svoboda za pouhých 30 let dvakrát dospěla k největším národním katastrofám, že to byla svoboda přerušovaná periodami docela barbarské nesvobody… Jestliže pravidelným výsledkem naší svobody vždy po nějakém čase bývá nesvoboda a jestliže ve skutečnosti jsme žili v rychlém střídání volnosti a úplného otroctví, pak, není pochyby, byla nějaká chyba v systému. Je i naší povinností i naším sobeckým zájmem, abychom znovu uvážili svou situaci. Nechceme-li být žebráky, kteří každých pět nebo deset let se rozprchnou do světa prosit a žadonit o navrácení svobody, pak musíme nalézt nějakou svou vlastní sílu. A ta může být jen ve spojení menších celků ve větší.“ Tato slova je potřeba připomínat: Ti, kdo dnes volají po větší suverenitě, či dokonce po vystoupení z Unie, ve skutečnosti volají po menší nezávislosti a svobodě pro Česko a Čechy.

Funkční evropské partnerství je v bytostném zájmu zejména těch států, které do Unie vstoupily jako poslední. Podařilo se naplnit sen, o kterém mluvil Peroutka. Máme svou nezávislost, svobodu a suverenitu, jen ji sdílíme s druhými. Dnes přihlížíme tomu, že sen našich předků může skončit. Nejde o přehánění. Představitelé Unie se shodují na tom, že ještě nikdy nebyl projekt spojené Evropy v takové krizi jako dnes. Rostou ekonomické problémy, které mohou vyústit v bankrot některých států. Sílí také nacionalistické strany, které staví kampaň na odporu k Unii. Stále hůře se hledá shoda na tom, kudy by se měla ubírat.

A jaká je česká pozice v tuto zásadní chvíli? Velmi dobře ji ilustruje vyjádření premiéra Nečase v momentě, kdy se řešil Pakt pro euro: „Bude dobré počkat, jak bude pakt fungovat.“ Znovu se tedy chováme alibisticky a čekáme, jestli se to podaří, nebo ne. Dobrovolně jsme se vydali na lavičku, abychom sledovali, jak za nás hrají jiní.

Jaký je to rozdíl oproti Polsku, které se přihlásilo k účasti na záchraně eura (ačkoli ho dosud nemá). Ministr zahraničí Radosław Sikorski to vysvětlil takto: „Poprvé jsme reagovali na něco, co se děje v Evropě, nikoli jako středoevropská či východoevropská země, ale jako severoevropská země. Polsko je nyní součástí řešení finanční krize.“ Tak se mění historie a obraz země ve světě.

 

Je to na nás

Polský novinář a spisovatel Mariusz Szczygieł ve svých knihách dobře popisuje, že silou české společnosti je, že se umí na věci dívat s nadhledem a nepodléhá dogmatičnosti. Díky tomu se v Česku žije příjemně. Tato „lehkost“ se ale mění v „těžkosti“ ve chvíli, kdy nám brání si s plnou vážností říct, co jsou základní pilíře společnosti.

Co nám radí naši předci? Již zmiňovaný Karel Horký už v roce 1910 píše: „České krajiny poslaly už do parlamentu za sebe zástupce, kteří by v kterékoli obci volebního okresu nebyli zvoleni ani za náhradníky do obecního zastupitelstva, a když jsou politické výsledky podle toho, když 0 x 0 = 0, je vším neštěstím vinen vídeňský parlament.“ Za špatnou volbou Horký vidí neznalost fungování sněmu a také nezájem o politiku.

O třiadvacet let později novinář a levicový politik Josef Macek píše brilantní analýzu krize demokracie, která je dnes bohužel zapomenuta. Přitom předběhl svět o několik desítek let. V roce Hitlerova nástupu k moci totiž napsal, že se mýlí populární teze o tom, že Němci jsou ze své povahy nedemokratický národ. Nástup totality se může odehrát v každé společnosti, kde lidé nechápou, jak funguje jejich parlament. Kde se lidé na politiku dívají jako na něco odtažitého, co se jich až tak moc netýká: „Kdekoli byla demokracie zdiskreditována, stalo se to tím, že lid si nedovedl zvolit rozumově a mravně kvalifikované zástupce. S činností špatně vybraných zástupců byl pak přirozeně nespokojen, ale místo aby si demokracii spravil, pojal k ní nedůvěru a strpěl, aby o ni přišel. Demokracie vydrží zkoušku dějin jen tehdy, když občan bude považovat volbu poslance za rozhodnutí neméně důležité nežli výběr lékaře, a pak ovšem když zvolený poslanec bude cítit stejnou odpovědnost jako chirurg, když operuje na živém těle.“

Shrneme-li si to, tak rada zní: Čím více toho o fungování politiky víme, tím lépe se dokážeme rozhodovat. A čím lépe se rozhodujeme, tím lépe potom funguje politika. Stejné zadání, ale z opačné strany platí pro zákonodárce. Měli by dobře znát českou historii, aby si dali do kontextu své kroky a chování. Co se dnes zdá jako samozřejmost, zítra být nemusí.

Už dlouho žijeme v klidném a bezpečném prostředí, společnost prosperuje. Prosperita ale není propachtovaná navždy. A pokud si někdo myslí, že naše účast na evropském projektu není tak podstatná – byli jsme před Unií, budeme i po ní –, měl by si vzpomenout na slova historika Josefa Pekaře z třicátých let: „Výsledkem mého výkladu dějin je sice poznání, že osudem daný řád věcí má větší slovo v chodu našich dějin než vlastní rozhodnutí naše. Ale z něho plyne také poučení, že tam, kde zápal patriotické lásky vyšel vstříc a pojil se s osvětnými a mravními pokroky Evropy, jsme rostli k velikosti, kde ochaboval nebo mizel, hynuli jsme. A lze vskutku říci, že ochaboval a mizel, kdykoli se nám politicky a národně vedlo dobře, že rostl, když zkáza byla na postupu nebo nastala doba útisku.“ 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2155

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte