Nevidím, takže strach nemám
Jedním z hlavních lákadel lezení ve skalách je výhled z vrcholu. Horolezce Jana Říhu ale nahoře žádné takové potěšení nečeká. Je totiž nevidomý. Jak takový výstup poslepu probíhá a co z něj mladý muž z České Skalice vlastně má?
Proč jste si vybral jako svůj hlavní koníček právě lezení?
Dělám to čistě pro radost a dobrý pocit z toho, že sportuji. Člověk může sedět doma a litovat se, anebo najít vůli něco dělat a někoho, kdo do toho půjde s ním. Potom už je vlastně jedno, zda leze, nebo se věnuje něčemu jinému.
Od narození jste nevidomý. V čem se liší vaše technika od lezení kolegů, kteří vidí?
Vždycky lezu s někým, kdo mi popisuje chyty. Navigují mě podle hodinových ručiček – říkají mi třeba: ruku dej na jedenáctou, nohu na devátou apod. Stejně to funguje na skále i lezecké stěně, ve skalách jsou ale i místa, kde mě partner nevidí. Tam potom musím po hmatu hledat, což je samozřejmě nebezpečnější a déle mi to trvá. Dost často lezu jako druhý, ale tam, kde to znám, někdy lezu i na první pozici.
Uvědomujete si nějak hloubku pod vámi?
Já ji nevidím, takže strach nemám. Srázy si nijak nepředstavuji, jen podle hluku pode mnou poznám, že jsem výš. Nepoznám ale, v kolika jsem metrech, to mi musí někdo říct. Na vrcholu na skále mi taky vždycky kamarádi popisují, co vidí.
Co je pro vás v horách…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
