35A_jaros01_R36_2011_n.jpg
35A_jaros01_R36_2011_n.jpg

 

„Kdo z vás je spokojený se situací v našem městě?“ křičí na hlavním varnsdorfském náměstí do megafonu mladý muž s nagelovanými vlasy. Je první zářijový pátek a organizátor dnešní demonstrace, známý podvodník a donedávna člen mládežnické větve ČSSD Lukáš Kohout, právě zažívá svou další minutu slávy. Dav čítající okolo pěti set lidí sborově odpovídá: „Nikdo!“ Na další otázku řečníka „Co s tím budeme dělat?“ už žádná sborová odpověď nepřichází, jenom jednotlivé výkřiky. „Zvyšte jim sociální dávky,“ vtipkuje kníratý muž z davu na adresu Romů. „Máte s sebou mačety?“ volá jiný. Kohout po sérii dalších výkřiků vyzývá lidi, aby se vydali na sídliště k romské ubytovně Sport. Ačkoli pochod Varnsdorfem na rozdíl od shromáždění na náměstí není ohlášen, většina lidí se vydává do ulic města.  V davu jsou vidět důchodci, otcové s malými dětmi na ramenou i teenageři.

35A_jaros01_R36_2011_s.jpg
35A_jaros01_R36_2011_s.jpg
Rodák z Varnsdorfu Lukáš Kohout proslul hlavně jako muž, který pod falešným krytím asistenta bývalého politika za ČSSD Jana Kavana podnikal nákladné letecké výlety po celém světě (vyšly na dva a půl milionu korun, částku nikdy neuhradil). Lidem v davu to však nevadí. „Není mi sympatický, ale alespoň má odvahu ty lidi svolat,“ říká jednadvacetiletý mladík, který bydlí nedaleko ubytovny Sport a vadí mu, že Romové přes den dělají hluk a on nemůže spát po noční. „Nepracují, a když jsem šla jednou městem, sprostě na mě pokřikovali,“ vysvětluje patnáctiletá Kristýna Nováková, proč pochoduje s ostatními městem (jako jedna z mála z davu je ochotná uvést své jméno). Podobně mluví i další demonstranti. Když ale kordon policejních těžkooděnců poprvé přehradí ulici a zabrání lidem pokračovat, začne atmosféra přituhovat. „Stojíte na špatné straně!“ volají lidi z davu na policisty. „Mělo by se to srovnat se zemí a ty cikány vyhnat někam na Sibiř,“ říká pod podmínkou anonymity osmnáctiletá demonstrantka. Policisté vytlačují dav na chodník a členové antikonfliktního týmu dokola opakují, že rozčileným lidem rozumí, ale že je potřeba zachovat klid.

Páteční pochod městem Varnsdorf ve Šluknovském výběžku je jen jedním dílem ze série ohlášených demonstrací, další chystají v nadcházejících dnech čeští neonacisté. Rasistická atmosféra ve městech na severu Čech, která se potýkají s romskými ghetty, naplno vyhřezla letos v létě po dvou útocích vedených Romy na většinové obyvatele: prvním v Novém Boru, druhém v Rumburku. Rychlost, s jakou majoritní společnost povýšila kriminální činy několika zloduchů na rasový konflikt, a síla šiku, který volá po pomstě na všech Romech, ukazuje, že stojíme před problémem, jemuž neumíme čelit (byť před ním už řadu let varují odborníci i neziskové organizace).

Kudy se vlastně česká společnost za posledních dvacet let ubírala, než došla až na náměstí měst ve Šluknovském výběžku? A jaké jsou dnes možnosti vzrůstající napětí ve společnosti zastavit?

 

35B_jaros_R36_2011_s.jpg
35B_jaros_R36_2011_s.jpg
Trend, který nejde zastavit

Za posledních dvacet let lze vystopovat tři výrazné momenty, kdy se problematika romské menšiny v Česku dostala na vládní úroveň. Poprvé se společnost o narůstajícím problému z vládní úrovně dozvěděla v roce 1997, když tehdejší ministr bez portfeje Pavel Bratinka připravil dokument, který upozorňoval, že tady dochází k výraznému zhoršení ekonomické a sociální situace Romů a k vytlačení části komunity na okraj společnosti a že to může přinést velké nesnáze včetně eskalace rasismu. Už mnohem dřív na situaci upozorňovala ve světle rasových vražd českých Romů (a úřední laxnosti v jejich vyšetřování) část médií nebo společnost Člověk v tísni. Rok po Bratinkově zprávě vznikl při vládě post zmocněnce pro lidská práva, který měl kromě jiného na starosti i začlenění Romů do společnosti, a do křesla vládního zmocněnce usedl Petr Uhl. „Vláda nebyla příliš nakloněná lidskoprávním otázkám, nicméně brala to poměrně vážně hlavně proto, že jsme stáli před vstupem do EU. Toho jsem využíval,“ vzpomíná na svou strategii Petr Uhl, jemuž se mimo jiné podařilo zavést institut romských poradců a asistentů. Pak problém na vládní úrovni na pár let víceméně utichl.

35H_jaros_R36_2011_s.jpg
35H_jaros_R36_2011_s.jpg
Noviny sice popisovaly rizika, k nimž vývoj směřuje (především  vystěhovávání chudých Romů z bytů v centrech českých měst), ale další oficiální „atak“ přišel až v roce 2006. Agentura sociologa Ivana Gabala zpracovala analýzu sociálně vyloučených lokalit a napočítala jich v České republice více než tři stovky. Popis situace lidí uzavřených v těchto pastech byl varovný: u zadlužených Romů, kteří v tržním hospodářství léta nezavadili o práci, se rozmohla lichva, která je stahovala stále níž, vyrůstaly tu děti, které neviděly své rodiče nikdy pracovat, nezískaly ani základní vzdělání, rozmohla se tu prostituce, závislost na drogách a kriminalita. Trojkoaliční vláda Mirka Topolánka poté povýšila funkci vládního zmocněnce pro lidská práva na ministerskou a zelená koaliční ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, a poté její nástupce Michael Kocáb dali vzniknout samostatné agentuře, která se měla soustřeďovat na začlenění chudých Romů vytlačených na okraj zpět do společnosti.

35A_jaros_R36_2011_s.jpg
35A_jaros_R36_2011_s.jpg
Po celou dobu, už od konce devadesátých let, však bylo lidem sledujícím situaci jasné, že klíč k narovnání poměrů ve společnosti je především v zodpovědném a rovnocenném vzdělávání dětí z těchto vyloučených lokalit. Podle údajů Gabalova týmu polovina zdejších dětí nedochodí ani základní školu a třetina končí bezdůvodně v praktických školách (jiný termín pro oficiálně zrušené „zvláštní“ školy). Za trojkoalice ODS, KDU-ČSL a zelených začalo svítat na lepší časy. Ministr školství Ondřej Liška zřídil zvláštní sekci pro sociální programy ve školství, které by situaci těchto dětí zlepšily. Tým vedený zkušenou profesionálkou Klárou Laurenčíkovou připravoval poprvé od roku 1989 koncepci školství příznivou pro sociálně vyloučené, obklopil se skupinou osmdesáti odborníků z akademického prostředí, ze škol i z terénu a toto široké fórum začalo připravovat takzvaný Národní akční plán inkluzivního vzdělávání (NAPIV). K tomu pak vznikal i takzvaný plán včasné péče, který měl rovné šance dětí nastartovat už v předškolním věku. Proškolení sociálně pedagogičtí pracovníci prostřednictvím nevládních organizací začínali v pilotním programu chodit do rodin a učili rodiče, jak dětem číst, jak jim rozšiřovat slovní zásobu, jak s nimi kreslit.

Laurenčíková dnes na svou práci na přelomové koncepci vzpomíná z pozice „ženy mimo“, stejně jako její bývalí kolegové. Se změnou vlády totiž loni přišel útlum, který snahy o změny zastavil. Současný ministr školství Josef Dobeš speciální odbor v podstatě rozprášil a jeho torzo srazil na úroveň oddělení. Pětapadesát specialistů z přípravného sboru sestaveného Laurenčíkovou na protest proti chaosu, který zavládl, odešlo s prohlášením, že Dobeš reformy bojkotuje. Na internetu je dnes k dohledání záznam pořízený na prvním setkání poradního sboru (po devítiměsíční nečinnosti) s novou Dobešovou koordinátorkou reformy – referentkou Lenku Ficovou. Vedoucí kateder českých univerzit a znalci terénu s úžasem hleděli na vystoupení ženy, která se v jejich agendě vůbec neorientovala a  pouze trvala na tom, že teď se to bude „dělat jinak“. Do pozic vedoucích pracovních skupin navíc ministerstvo dosadilo lidi z lobby praktickýchškol, které se bojí o svou budoucnost. „Je škoda, že to takhle dopadlo, ale myslím si, že ten pozitivní trend už nepůjde zastavit. Téma vstoupilo do společnosti a už z ní jen tak nezmizí,“ říká dnes Klára Laurenčíková.

 

35C_jaros_R36_2011_s.jpg
35C_jaros_R36_2011_s.jpg
Podle vzoru čumáček

To se ještě uvidí. Je první školní den a ministr Josef Dobeš chce na chodbě Poslanecké sněmovny vědět, o čem bude řeč. Když se dozví, že o sociálně vyloučených dětech, řekne, že „to by šlo“. A hned z prvních slov je cítit, že razance má v zásobě dost a dost. „Za Lišky se jen debatovalou chlebíčků, my pracujeme,“ křičí ministr. Svou aktivitu dokazuje vyhláškami, které vydal a které mají zajistit znevýhodněným dětem přístup do běžných škol (ty však připravil Liškův tým). A jak si vysvětluje kritiku odborníků, že nic nedělá? „Já si to nevysvětluji nijak.“  

Tím, kdo momentálně na ministerské úrovni drží v rukou osud romských dětí v Česku, je již zmíněná referentka Ficová. V telefonu je velmi ochotná, věty prokládá radami „pište si, máte tužtičku?“, po ministrovi opakuje tezi o chlebíčcích a přidává, že nejvíc teď křičí lidi, co „nic nedělali“, třeba ti z neziskovek (kteří už dvacet let potichu pracují v problematickém terénu). A že může být veřejnost bez obav, protože práce na reformě pokračuje. „Liška to začal, ale šel na to s motorovou pilou, to se v této společnosti nesmí,“ říká žena, která o dětech ze sociálně vyloučeného prostředí mluví jako o „těch mých Romáčcích“. „Romáček podle vzoru čumáček,“ vysvětluje svou filozofii paní Ficová. Během pár minut je jasné, že tahle žena má možná dobré srdce, ale problém lidí vyloučených z této společnosti ji hluboce míjí.

 

35F_jaros_R36_2011_s.jpg
35F_jaros_R36_2011_s.jpg
Zásadní rozhodnutí

Do situace na ministerstvu školství se už ale pomalu vkládají větší šarže. Premiér Petr Nečas není s prací ministra Dobeše spokojen a slibuje, že v nejbližší době si s ním vážně promluví. Nutno připomenout, že po týmu „muže s motorovou pilou“ jeho vládě přece jen něco zůstalo: skupina odborníků, která může pomoci řešit problém sociálního vyloučení komplexně a přímo v místech, kudy dnes pochodují neonacisté. Řeč je o  Agentuře pro sociální začleňování ustavené za ministryně Stehlíkové. Vede ji zkušený specialista, bývalý zaměstnanec Člověka v tísni Martin Šimáček a jeho lidé pracují i na horké půdě veVarnsdorfu. „Tam mají o řešení situace zájem,“ říká Šimáček, jehož lidé dnes operují v šestadvaceti problémových lokalitách. Pomáhají obcím a neziskovkám dávat dohromady projekty, jako jsou komunitní centra, pokoušejí se vymanit Romy ze zadlužení na ubytovnách vedených lichváři, shánějí peníze na terénní pracovníky nebo práci pro Romy. „Tam, kde obce na naši nabídku přistoupily, se situace zlepšuje,“ říká Šimáček. Slova mu ovšem docházejí ve chvíli, kdy je tázán na podporu kabinetu, respektive Úřadu vlády, jehož je agentura součástí. Podle všeho to není nic moc – pracovníci mají například zakázáno pohybovat se v lokalitách vlastním autem a jsou odkázáni na veřejné spoje mezi obcemi (služební auto je v agentuře jediné a to nesmí řídit nikdo jiný než ředitel). Proč tedy svým lidem nezajistí lepší podmínky? „Organizační věci komentovat nebudu, to se obraťte na vedení úřadu,“ říká váhavě Šimáček.

35E_jaros_R36_2011_s.jpg
35E_jaros_R36_2011_s.jpg
Pomoci agentuře by mohla vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková, kterou premiér Nečas po několikaměsíčním přešlapování dosadil letos v únoru na uvolněné místo po Michaelu Kocábovi (v tomto volebním období vláda agendu opět srazila z ministerské pozice). „Zlepšení podmínek je v jednání,“ slibuje Šimůnková. Uhlazenou právničku, kterou na místo vytipoval poradce premiéra Roman Joch, nebylo až do vybobtnání potíží ve Šluknovském výběžku vidět ani slyšet; dnes ve své kanceláři plánuje výjezdy do problematických měst a mluví s nadšením o romských dětech, které den předtím viděla při návštěvě Kutné Hory zpívat a tančit. „Dojalo mne to a říkala jsem si, že ty děti si zaslouží rovnocenné vzdělání,“ říká nad hromadou papírů. A jaký je její názor na to, že by se agentura mohla časem stát – jak bylo plánováno – samostatným úřadem s většími kompetencemi, případně i s lepším personálním obsazením? Dnes má totiž v zemi s více než třemi sty ghetty k dispozici pouhých 21 úvazků. „Zatím jsem neměla možnost provést důkladný monitoring,“ říká Šimůnková zcela vážně po osmi měsících v úřadu.

Jak je možné, že práce na tak naléhavé agendě tak zoufale vázne? Podle čeho vlastně premiér vybíral šéfku svého klíčového úřadu? „Ta kritéria jsou jednoduchá. Hledá se někdo, koho někdo zná a něco o něm ví a kdo nebude trnem v oku koaličním partnerům,“ vysvětluje situaci poslanec Marek Benda, který byl realizací výběru pověřen.

Odpověď na otázku, zda to tato vláda myslí s narovnáním poměrů ve společnosti vážně, budeme znát už za pár týdnů. Do vlády totiž putuje dokument, který by mohl postavení sociálně vyloučených lidí zlepšit a tím i zmírnit atmosféru v české společnosti. Šimáčkova agentura v něm zpracovala dosud nejobsáhlejší plán, jak si poradit s faktem, že česká společnost dosud nebyla schopna svým Romům umožnit zapojit se do práce na všeobecném blahobytu. Stěžejní je zde přístup ke vzdělání, ale podrobně je tu propracována i tematika bydlení, sociálních dávek, pracovních příležitostí, sociálních služeb či bezpečnosti. Pokud by návrh vláda schválila a pak skutečně naplnila, patrně by nakonec vstoupila do dějin jako kabinet, který s problematikou sociálně vyloučených lidí pohnul nejvíc. „Nechci teď specifikovat, co by tam mělo být jinak. Ale v podstatě ta strategie jde dobrým směrem,“ slibuje české veřejnosti premiér Petr Nečas. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte