Taková směska fundamentalismu a bezbřehé tolerance se prý hned tak nevidí. Tedy vidí, a to ve chvíli, kdy v české komunitě přijde řeč na to, co se ve slušné společnosti smí a co už ne. Okusování nehtů je tady na rozdíl od mnoha evropských zemí víceméně zapovězeno. Zato kouření, vulgarity na veřejnosti nebo přehnaná oddanost k vlastnímu mobilu skoro nikomu nevadí.
Občas se na to zapomíná, ale pravidla pro to, co je mezi spořádanými lidmi přijatelné a co už ne, se neustále proměňují. Když na sklonku 11. století dorazila byzantská nevěsta do Benátek, aby si vzala tamního dóžete, dvořany zcela šokovala svým chováním a biskup se musel veřejně pohoršit. Jedla totiž pomocí zlaté vidličky. Evropští středověcí jedlíci se totiž krmili rukama (a jejich potomci tak činili prakticky až do 18. století). A podobných rad historici vykutali z kronik nepočítaně. Tak třeba: „Je nezdvořilé zdravit někoho, kdo právě močí či se vyprazdňuje.“
Britský historik Norman Davies, který objevil zmíněnou zásadu ve francouzských středověkých pramenech, ve svých obsáhlých dějinách Evropy kupříkladu ukazuje, jak se ve společnosti vyvíjel pohled na plivání. Na sklonku 15. století bylo podle anglického kodexu jediné společenské znemožnění způsobeno plivnutím na stůl, o sto let později už Francouzi konstatují, že zatímco dříve bylo povoleno plivání na zem, „dnes je to neslušnost“. V polovině 18. století vstupuje na „plivací“ scénu ubrousek a z Itálie přesné instrukce, co s ním dělat („jednou přelož, nedívej se na obsah a dej do kapsy“). V polovině 19. století už viktoriánská pravidla plivání zcela zavrhují: „Je to nechutný zlozvyk, který je nejen příšerný, ale je také nezdravý.“ Cedule zakazující plivání visely v londýnských autobusech až do šedesátých let. A jak píše Davies, tyto zdánlivé banality mohou odrážet významné společenské a další změny. A zatímco nad nimi dříve historici mávali rukou, dnes je vážně studují.
Podobnými proměnami pravidel samozřejmě prošly i české země. (Také tady hlavní odpor vůči plivání provázel tehdejší obavy z tuberkulózy a pokrok v medicíně. A také tady bylo možné cedule najít ještě v padesátých letech.) A procházejí dodnes. A za použití optiky Normana Daviese je zajímavé pokoušet se o jejich výklad. Nabízí se hned prudce aktuální debata z českých měst, kde komunální politici nově vymezují, že je neslušné spoluobčany obtěžovat vysedáváním na dece na trávě či na lavičkách, a tento trend symbolicky vystihuje rostoucí napětí mezi většinovou společností a lidmi vyloučenými na okraj.
Ale jsou tu i méně vážná témata. V posledních letech se například vedou spory spory o to, jestli je vhodné, aby ženy kojily na veřejnosti. Na jedné straně se tak třeba knihkupectví v Litomyšli chlubí pamětní deskou připomínající, že tam „kojila dne 28. června 1997 kol. 10. hodiny dopolední svého syna Theodora světová operní pěvkyně Dagmar Pecková“. Na straně druhé spoustu lidí pohled na odhalené ženské ňadro ve veřejném prostoru pohoršuje a obtěžuje. Tyto debaty odrážejí stále větší důraz na „přirozené“ mateřství, sebevědomí žen (jejich matky by nic takového ani nenapadlo) i aktuální vzestup porodnosti.
Do ložnice ne, prosím
Do tohoto mixu je možné zasadit výzkum, který před časem zadal americký výrobce čipů Intel a jehož výsledky firma zveřejnila uprostřed léta. V šestnácti zemích (jedenácti evropských a Saúdské Arábii, Turecku, Spojených arabských emirátech, Jižní Africe a Egyptě) na reprezentativním vzorku obyvatel zkoumali, co lidé považují na neslušné či nezdvořilé. A to jak obecně v životě, tak ve spojení s moderními technologiemi, kde dosavadní pravidla slušného chování zcela převrací bleskový vývoj techniky. „Zajímalo nás, co je pro lidi přijatelné a co už ne, tato oblast je dost neprobádaná a hodně lidí si myslí, že by se mobilní etiketa měla nějak definovat,“ říká Pavel Svoboda z Intelu. „Výsledky nás překvapily.“
A to zejména proto, jak dramaticky se Češi odlišují nejen od mimoevropských zemí, ale i od našich sousedů v Evropě. V žádné jiné zemi – s výjimkou Německa – se tak přísně nehodnotí zlozvyky nastíněné v úvodu, tedy kousání nehtů nebo šťourání v nose. Naopak v Británii či Španělsku takovým chováním moc lidí nepohoršíte. Z dalších dat a mezinárodního srovnání ovšem Češi vycházejí jako národ nesmírně tolerantní ke kouření a vulgaritám. Když začneme od konce, tak sprosté nadávání na veřejnosti vadí pouze pětině dotázaných Čechů. Léta si lámeme hlavu, proč tolika politikům od Zemana přes Topolánka až po Kalouska vulgarity tak snadno procházejí – tady je náznak možné odpovědi.
Jen v Rumunsku a Turecku považuje méně lidí za neslušné, když kuřáci kouří v přítomnosti nekuřáků. Poslance ODS Borise Šťastného, který se chystá na svůj další pokus prosadit – jinde v Evropě běžný – úplný zákaz kouření v restauracích, tato abnormální tolerance nepřekvapuje. „Neřekl bych ale, že to je výraz neohleduplnosti, jinak na sebe lidé celkem berou ohledy,“ říká Šťastný. „Spíše to vypovídá o tom, že Češi nemají ve zvyku ozvat se, když se jim něco nelíbí. To vidíme ve službách, v restauracích, v obchodech.“
A konečně, z dat nevycházíme jako právě okouzlující společníci. Pavel Svoboda z Intelu to shrnuje jako „do očí bijící nepoměr mezi infantilními nezralými projevy chování a překvapivou tolerancí k těm, kteří kvůli mobilu či počítači přehlížejí druhé“. Příslušníci všech ostatních národů mají v daleko větší míře za neslušné, když někdo ignoruje, co mu říká někdo jiný, protože se právě věnuje mobilu či notebooku. Čechům to vadí ze všech nejméně. Rekordmany jsme také u otázky, při jaké situaci je absolutně nezdvořilé používat notebook. Zatímco národy s tradičně vysokou kulturou stolování (Francouzi, Italové) volí večeři, Češi se budou nad obrazovkou hrbit v klidu, ale naopak u nich nesmí technologie do ložnice.
Vysvětlení se nicméně možná skrývá v další řadě čísel – jako známí technologičtí hračičkové (mobilů je dnes v Česku více než lidí) bychom se raději na týden vzdali čokolády než svého přístroje. V tomhle směru Češi prostě nemají konkurenci.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
