Kultura Knihy

Dějiny čistoty a osobní hygieny

64_R36_2011.jpg
64_R36_2011.jpg
Nehty ať nepřečnívají, ať není za nimi špína, také ať z nosní dírky chloupek ti neleze ven! Nechať ti z páchnoucích úst též nevane odporný výdech,“ napsal už v 1. století před naším letopočtem Ovidius v básnickém hymnu Umění milovat. Virginia Smithová v knize Dějiny čistoty a osobní hygieny to komentuje slovy, která by se dala stejně dobře použít i pro dnešek, že totiž v rostoucí a soutěživé komerční společnosti musel každý vypadat co nejlépe, aby obstál.

Je to jedna z pasáží, jež dokazují, že na světě se toho od počátků civilizace zase tolik nezměnilo. Říše padaly, střídali se vládci a přesouvala mocenská centra, koupací vana ale vypadá už tři tisíce let stejně. Právě v tom je kouzlo historie všedního dne, která je mezi historiky v současnosti tak oblíbená. Že totiž místo celku pozoruje detail a vidí nejenom vývoj, ale i konstanty lidského chování. V dějinách čistoty a čistotnosti se jich odhaluje překvapivě hodně. Péče o sebe je lidstvu odjakživa vlastní a příjemná. Stejně jako marnivost, s níž si už od starověku barvíme vlasy a depilujeme chloupky tam i onde.

Historie těla

Kniha je příspěvkem ke zvláštní odnoži dějin všedního dne – „body history“, historie těla, disciplíny na hranici historie a antropologie. Autorka, britská historička Virginia Smithová, tudíž může relativizovat. Zavrhuje tezi, že hygiena se v dějinách stále jen zlepšovala jako důsledek obecného pokroku. Projde postupně všechny epochy od neolitu po současnost a pohybuje se po celé Evropě s občasnými odskoky do Ameriky. A zjišťuje: Všichni toužili po čistotě, fyzické i té morální. I když si ji pokaždé představovali trochu.

Reklama
Reklama

Že o sebe pečovali Římané, je všeobecně známé, i když rozsah a sofistikovanost jejich fitness klubů udiví. Autorka ovšem přináší důkazy také o tom, že lidé se šlechtili i v epochách, které máme tendenci považovat za vysloveně špinavé. Franský král a římský císař Karel Veliký (742–814) vládl v hlubokém středověku, tedy v éře, o níž se předpokládá, že byla páchnoucí a zanedbaná. Panovník měl však v Cáchách pohodlný palác. Byl tu mimo jiné velký bazén s horkou vodou, v němž se rád máčel a plaval, často též se syny, šlechtici a služebnictvem.

A že člověk má začít den vyčištěním zubů, radí už pravidla Salernské lékařské školy z jihu Itálie ve 12. století – zuby se tehdy čistily kouskem látky, šalvějovými nebo jinými aromatickými listy nebo pryskyřičnými tyčinkami. Zkrátka myslet si, že lidé ve středověku páchli, by znamenalo „urazit generace pečlivých a pracovitých středověkých hospodyň“, tvrdí Smithová.

Na druhou stranu v dosud nejhygieničtější době po druhé světové válce na irském venkově pořád byly domácnosti bez záchodu a chodilo se „pod keříček“. To je jen z mnoha důkazů, že dějiny hygieny nejdou po přímce. Jsou navíc mnohem komplikovanější, než by se zdálo, v každé epoše existovaly zásadní rozdíly mezi bohatými a chudými. Dochovaly se ovšem většinou jen důkazy o životě v bohatých vrstvách; jak říká autorka, dělat z nich závěry je jako myslet si, že po roce 2000 všichni žijí jako v časopisech o luxusu na křídovém papíře.

Český čtenář se také možná bude ptát, kde se v tomto nabitém globálním dějepise objeví něco ze zdejších zvyklostí. Autorka zmíní Dolní Věstonice, tento „New York paleolitu“, ale jen letmo, jako naleziště množství šperků, korálků a jiných tělesných ozdob. Další zmínka o našem území přijde na řadu až v kapitole o 19. století. Příběh negramotného chalupníka Vincenze Priessnitze z Gräfenbergu (dnešních Lázní Jeseník) je jeden z těch, kde se autorka nechala vyprovokovat k detailnímu vyprávění. Popisuje, jak se z těžkého úrazu hrudníku sám vyléčil tím, že si na zlomená žebra přikládal studené obklady a rovnal si je o opěradlo židle. Následuje podrobný popis jeho metod. Léčba spočívala v ledových koupelích a proslulých Priessnitzových zábalech. Hydropatie, jak se metodě začalo říkat, se stala úspěšným vývozním artiklem do Evropy a Ameriky a později inspirovala první naturisty.

Pachy a slzy

V dějinách nastalo jen málo období, kdy by se cenila zanedbanost a špína. Rané křesťanství takové bylo. Svaté panny v 5. století cíleně zanedbávaly hygienu, aby se o to intenzivněji mohly kát a prolévat slzy, které očišťovaly svět od hříchu. Autorka dá občas k dobru i nějakou tu pikanterii: „Slavná panna Paula si svého platonického přítele a souputníka sv. Jeronýma ‚podmanila‘ tím, že neustále ronila slzy a páchla.“

Škoda že takový odlehčený tón nevolí častěji. Virginie Smithová je historička, pracovnice Střediska pro dějiny zdraví při Škole hygieny v Londýně. Svým tématem se zabývá už pětadvacet let, má životopis i uvažování vědkyně a její kniha je skutečný dějepis – plný, někdy i přeplněný fakty. Kde však zapomene na vědeckou věcnost a rozebírá daný jev detailně a se smyslem pro paradox – jako právě v pasáži o svatých pannách –, tam je její kniha nejpoutavější. Naopak rozpačité je čtení, když autorka valí historické události, aniž by se zastavila u jejich vysvětlení. Například dvě století normanských výbojů ve Středomoří, kdy docházelo k prolínání arabských a evropských hygienických zvyklostí, vyřídí jednou rozvitou větou. Jak sama píše v úvodu, postupovala podle hesla „půl bochníku je lepší než žádný bochník“, což se ovšem příliš neosvědčilo.

Příliš hygienické

K uvolněným pasážím patří také úvod, kde Smithová ukazuje paralely mezi hygienou lidí a zvířat. Zejména primáti se vyznačují stejným sklonem k opečovávání sebe i svých soukmenovců Péči o tělo věnují víc času než shánění potravy, asi deset až dvacet procent, a stejně jako u lidí u nich platí, že čím vyšší sociální postavení v tlupě, tím více péče se jim od ostatních dostává. Virginia Smithová klade vedle popisu opičích zvyků obrázek z ruské vesnice za druhé světové války, kde se každý pátek „vesničané vykoupali a pak jeden druhému položil hlavu do klína, aby mu našel vši a rozmáčkl je mezi nožem a nehtem“.

Na závěr Smithová shrnuje dnešní stav hygieny. Je dokonalejší než kdy dřív, ale místo definitivního vítězství přišla nová, nečekaná rizika. Snížení účinnosti antibiotik, nové mutace virů a bakterií, snižování imunity populace jako důsledek přehnané čistotnosti. Jedno však zůstává – toužíme po fyzickém kontaktu, péči, zkrášlování. Primáti za tím účelem provozují různé techniky a autorka si dá práci je všechny vyjmenovat: „drbání, drhnutí, nípání, štípání, prohmatávání, stlačování, hlazení, tření, otírání, česání, otřepávání, škubání, protahování“. Dějiny péče o tělo jsou sice dlouhé a plné pokroku, ale v podstatě jde pořád hlavně o tohle, o rozkoš ze společného štípání a nípání.  

 

Virginia Smithová: Dějiny čistoty a osobní hygieny

Přeložila Alena Faltýsková, Academia, 460 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Karolína Vránková

redaktorka

vrankova_s.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1287

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte