Je to prostě tak

K večeři si ohřeje párky, dá si kolečko tlačenky a zapije to trochou piva. Tak jako každý večer se ještě podívá v televizi na zprávy a možná i na film, ale mnohem spíš si pustí nějaké utkání na jednom ze svých dvanácti sportovních kanálů. Pak už půjde do postele, aby byl ráno fit. Budík totiž zazvoní ještě za tmy a Josef Fleischlinger se začne jako každý pracovní den vypravovat do zaměstnání, aby už v sedm hodin ráno seděl za pracovním stolem a věnoval se účetnictví. Od všedních večerů jeho kolegů se tento liší v jednom podstatném detailu: pan Fleischlinger se narodil za vlády Františka Josefa I. a v monarchii prožil prvních sedm let svého života. Čilý účetní přesluhuje už čtyřicet roků přes hranici důchodového věku. Letos mu bude sto let.

Basket a čísla

Když tento vitální starý muž vypráví ve svém bytě v centru Brna o tom, co všechno v životě zažil, je zjevné, že mentálně i fyzicky je ve výjimečně dobré kondici. Známka vysokého věku se projeví jen občas, když si prohmátne levou nohu – předloňskou zimu do něj vrazilo auto a od té doby s ní má potíže. „Před dvěma lety jsem byl jako šedesátník, teď je to horší, jsem z toho otrávený. Nepříjemné je to zvlášť v tomto vlhkém počasí,“ kývá směrem k oknu. Cesta do práce a z ní pro něj není v zimních měsících moc příjemná, ale přesto každé ráno vyráží po špatně uklizených chodnících do pracovny v budově Sokola o pár ulic dál. Na starosti má vyúčtovávání dotací z ministerstev, které Sokol rozděluje na jednotlivé oddíly. Odpracuje tu dvacet hodin týdně a vydělá si necelé čtyři tisíce k důchodu. „Kvůli výdělku to nedělám. Jak sednu k práci, jsem v sedmém nebi. Bez práce bych umřel,“ vysvětluje svou motivaci.

Čísly se živil celý život, i když původně z něj měl být lékař. Na medicínu nastoupil na přání svého otce, korektora městských listů, ale jeho osud vychýlily dějinné události. Když nacisté zavřeli vysoké školy, nastoupil k poště na místo úředníka a zůstal u ní až do svých pětašedesáti let. V důchodu vydržel jen devět měsíců a na toto poklidné období nevzpomíná s radostí. „To byly nejhorší měsíce, nebylo to k žití. Manželka mi říkala, ať už si proboha raději něco najdu,“ popisuje v křesle u televize. Tak nastoupil ke společnosti Geofyzika a později jako ekonom na tehdejší národní výbor. V roce 1989 pak přesedlal mezi účetní kolonky Sokola.

Cesta do Sokola Brno 1 nebyla nijak náhodná, je s ním spjat celý dlouhý život Josefa Fleischlingera. Do brněnské sokolské tělocvičny nastoupil už jako šestiletý hoch a tento krok předznamenal jeho nejsilnější životní zážitky. Josef Fleischlinger je totiž především ikonou československého sportu. Deset let byl trenérem národního mužstva basketbalistů a v letech 1947 a 1955 s tímto týmem vybojoval evropské stříbrné medaile. Jako trenér a především jako rozhodčí basketu zcestoval celý svět. „Přijel jsem ze Stockholmu a manželka už mi mezi dveřmi říkala: ,Máš tady telegram, jedeš pískat do Paříže‘,“ vzpomíná a z peněženky vytahuje průkaz komisaře FIBA, Mezinárodní basketbalové federace. Po světě nejezdil jen pískat basketbal a se svým národním týmem, ale i přednášet o složitých technických pravidlech basketbalu, na něž byl v mezinárodní komisi „machr“. Než se vedle práce účetního rozhodl naplno věnovat i basketbalu, koketoval i s jiným sportem – na olympijských hrách v roce 1948 ve Svatém Mořici pískal hokejová utkání.

„Zažil jsem dobré i špatné věci, ale umím se smiřovat, dál si beru jen to dobré,“ říká starý pán v místnosti plné pohárů a ocenění – je například držitelem mezinárodní ceny Fair play za celoživotní službu sportu. Dlouhověkost přinesla panu Fleischlingerovi i očekávatelná úskalí, přežil svou o deset let mladší manželku i svého jediného syna, který zemřel už v šedesáti letech. „Jsou pryč, co k tomu říct? Je to prostě tak,“ krčí rameny. Recept na dlouhý aktivní život pan Fleischlinger dávat nechce. „Nevím, jak jsem to udělal. Jen vím, že utahanej je ten, kdo se nechá utahat, a že žít se má účelně. A tak jsem žil,“ říká stoletý muž v předvečer další pracovní směny.