Sebestřednost

„Mnoho slimáčků, málo kapustičky,“ komentuje jeden z mých učených kolegů situaci v boji o granty. V jiných sférách společnosti ale může být situace právě opačná. Při vypravování jakéhokoli druhu vlastně není limitujícím faktorem počet vypravujících, ale těch, kdo jsou ochotni naslouchat, respektive dnes číst. Radost z líčení vlastních zážitků, poznatků, mínění, postřehů a zásluh je většinou větší než z příležitosti si něco zajímavého poslechnout či se dozvědět.

Chlubiví vojíni, líčící s přeháněním svou chrabrost a zuřivé bitvy, které jim bylo vybojovat, byli komickými postavami už v antickém dramatu. S knihtiskem a tištěnými médii vůbec jejich akční rádius ještě vzrostl a po zavedení internetu se obdobné typy radostí staly všeobecnými. Já, já, já! Pohleďte na Facebook: Právě sedím v Chorvatsku v takové krásné pobřežní hospůdce a tuhle úžasnou pizzu jsem před chviličkou slupnul. Ňam! Co je u malých dětí roztomilé, nemusí být takovým o čtvrt století později. Situace v dnešní společnosti velmi připomíná atmosféru na oslavě, kde se účastníci již značně omámili alkoholem a mluví jeden přes druhého, aniž by někdo poslouchal. Sebestřednost a pocit, že jsme výjimeční, my i to, co nás potkalo, je jev v podstatě vrozený a neomezený jen na nás lidi. Sám jsem viděl štěně zálibně olizující svůj odraz v zrcadle. Staročeské úsloví praví: „Sobě ježek kadeřav“ a v mnoha případech je velmi těžko odlišit, kudy vlastně vede hranice mezi běžnou sebeprezentací a tím, co obvykle nazýváme narcismem a exhibicionismem. Jakže, vy se nechcete podívat na fotky z našeho posledního skvělého mejdanu, zejména na tu, jak se Lojza pozvracel?

Zvracení, ovšem mentální a na papír, se vtírá například do beletrie už dlouho a v decentní formě má většina novověké evropské literatury určité sebeočišťující rysy, jakousi novodobou formu toho, co se dříve šeptalo v přítmí zpovědnic. Internetová forma téhož se ale od zpovědi liší v jednom důležitém aspektu: nejsem bídný hříšník – jsem úžasný! Jen to ještě všichni nepochopili…