Na zdejší scéně je to tak běžné, že to tentokrát spousta lidí přešla s ledovým klidem. Přesto jde o zásadní věc: část politiků včetně premiéra – tentokrát inspirována maďarským příkladem – znovu dostala chuť omezit vliv Ústavního soudu. A teď jde o to, kam tohle poslední (a vcelku hlasité) bouchnutí do stolu povede.
„Ústavní soud jasně překročil svoje kompetence, je načase změnit pravidla jeho fungování,“ zlobí se na tiskovce premiér. Pokud máte pocit, že na vás mluví Petr Nečas, tak se pletete: takto reagoval Václav Klaus v létě 1994 poté, co strážci ústavy zrušili podmínku trvalého pobytu v Česku pro restituenty žádající zpět ukradený majetek. Podobné exkurze do starých novin dokládají, proč nejnovější kolo debaty o pravomocích Ústavního soudu znalce situace moc nepřekvapuje. „To téma je prostě latentně přítomné v našem veřejném prostoru,“ říká ústavní právník Jan Kysela z Právnické fakulty UK. Ústavní soudci politická rozhodnutí rušili (změna volebního systému, zákoník práce) nebo naopak potvrzovali (zdravotnické poplatky, Lisabonská smlouva) a politici protestovali někdy svorně, jako třeba předloni v září po odmítnutí předčasných voleb, někdy podle svých momentálních zájmů. Spíše než zajímavou debatu o dělbě moci jsme zpravidla sledovali jen zlobu politiků, kterým soudci překazili jejich plány.
Nejnovější kritiku vyvolalo před třemi týdny rozhodnutí ÚS zrušit vládní škrty ve státní podpoře stavebního spoření. Kromě vytrvalého kritika ÚS Václava Klause se tentokrát ozval i premiér Nečas, který prohlásil, že by Ústavní soud neměl rozhodovat o otázkách týkajících se rozpočtu. A navrch doplnil stížnost, že soudci nejsou ve všem zajedno s vládou. „Je otázka, zda bitva ústavních institucí, kdy na jedné straně stojí vláda a na druhé straně Ústavní soud, přináší České republice nějaký užitek,“ prohlásil Nečas.
Tohle už je ale pro spoustu lidí příliš silná káva. Právě u posledního rozhodnutí soudu si totiž ústavní experti myslí, že podrážděná reakce není namístě. „Pokud by Ústavní soud neměl přezkoumávat politická rozhodnutí, jež se týkají redistribuce daní, ztratil by do značné míry smysl,“ říká například právník Jan Komárek, který přednáší na London School of Economics. Navzdory tomu jsou nicméně někteří politici přesvědčeni, že nastal čas se Ústavnímu soudu podívat na zoubek.
Otázkou zůstává, jaké reálné dopady to skutečně může mít. Bylo by to totiž úplně poprvé. Za osmnáctiletou existenci českého Ústavního soudu tuzemští politici zatím nikdy nepřešli od řinčení zbraněmi k činům. Oslabit roli soudu se několikrát pokusili komunisté, ovšem vždy neúspěšně. Prezident se snažil obsazovat soud lidmi podle svého gusta, jenže vždy ho brzdil Senát, který o kandidátech spolurozhoduje, a dnes soud rozhodně nikdo nepodezírá, že razí „Klausovu linii“.
Tentokrát by mohla být situace jiná. Blíží se totiž konec mandátu několika soudců a o nových bude spolurozhodovat levicí ovládaný Senát, což by mohlo vládní koalici vést ke zvýšené aktivitě. A další důvod se týká mezinárodního kontextu. V Evropě i v USA se vždy vedly více či méně bouřlivé debaty o roli ústavního soudu, ale nikdy neměly tak silný punc účelovosti jako v Česku. A především na kompetence strážců ústavy poslední léta nikdo nesahá. A pokud se nějaké změny dějí, tak se jejich kompetence spíše rozšiřují nebo se posiluje soudcovská nezávislost. Tyto vody ovšem rozčeřila maďarská vláda Viktora Orbána, která v nové ústavě mimo jiné omezila právě pravomoc Ústavního soudu rozhodovat o zákonech souvisejících se státním rozpočtem.
Řada ústavních právníků se obává, že čeští politici jsou maďarským příkladem oslněni. „Podle mne to není planý nářek. Stačí se podívat, jak se premiér nebo prezident nedávnými ústavními změnami v orbánovském Maďarsku inspirují,“ píše v e-mailu z univerzity ve velškém Cardiffu ústavní expert Jiří Přibáň.
Navzdory tomuto varování – a navzdory tomu, že například Nečasův kolega Marek Benda přesně v jejich duchu výslovně navrhuje soudcům stopku v otázkách rozpočtu – se zdá, že stále zůstáváme v teoretické rovině. Kroky ke změně totiž zatím nikdo nepodniká. „Musí to být systematická, věcná debata, nikoli debata spojená s tím, že soud teď něco rozhodl,“ říká ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. A byť ve sněmovních kuloárech létají nejrůznější návrhy, konkrétní zákon nechystají ani poslanci.
Je to logické: zásahy do fungování Ústavního soudu totiž mají malou podporu. Odmítají je opoziční sociální demokraté i vládní TOP 09 a Věci veřejné. „Určitě tyto úvahy nebudeme podporovat,“ tvrdí místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek.
Zcela vyloučena je tedy změna ústavy. Jenže do chodu Ústavního soudu lze zasahovat i jinými způsoby. Například škrtáním jeho rozpočtu, novelou zákona o Ústavním soudu, kdy by nenápadné změny mohly jeho fungování výrazně přiškrtit. A další cestou je samozřejmě vliv na personální složení soudu (viz rámeček Tři Klausovi muži).
Zde je třeba připomenout, že kromě personálního tlaku politici zmíněné alternativní nástroje dosud nepoužili. A podle všeho se k tomu nechystají ani tentokrát.
Tři Klausovi muži
Ve stínu debat o omezení pravomocí Ústavního soudu se v tichosti rodí plán, kdo by do něj mohl usednout. V příštím roce vyprší desetiletý mandát jeho místopředsedkyni Elišce Wagnerové a soudci Františku Duchoňovi, na začátku roku 2013 odejde soudce Jiří Mucha. Jejich nástupce bude vybírat současný prezident Václav Klaus, který svoji druhou prezidenturu končí pár týdnů poté.
V okruhu lidí kolem hlavy státu se podle informací Respektu v tomhle ohledu nejčastěji skloňují tři jména: blízký spolupracovník bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a exposlanec ČSSD Zdeněk Koudelka, šéf Městského soudu v Praze Jan Sváček a někdejší ministr spravedlnosti a místopředseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš. Především Koudelku a Bureše až dosud charakterizovala blízkost k politikům a prosazování jejich zájmů vůči posilování nezávislosti justice. Tedy přesný opak toho, než co by měli jako ústavní soudci hájit.
Koudelka se například opřel do nedávného verdiktu ústavních soudců, kteří zrušili konání předloňských předčasných voleb (politici se k nim chtěli dostat s pomocí účelového výkladu platných zákonů) s tím, že jde o „aktivistické rozhodnutí“. Coby náměstek nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké zároveň mlčky přihlížel tomu, že v rozporu s právem i smyslem své funkce zastavila – ku prospěchu tehdejší Topolánkovy vlády – vyšetřování korupční aféry jejího vicepremiéra Jiřího Čunka. Bureš zase coby ministr spravedlnosti prosadil reformu soudnictví v podobě, která konzervovala neúměrný vliv zdejších politiků na justici. I proto následně Ústavní soud její část – zákon o soudech a soudcích – označil za protiústavní s tím, že stojí na „zastaralé filozofii považující právo za jeden z rezortů vlády“. Sváček na sebe v minulosti nijak zvlášť neupozornil, jeho jméno je spojované hlavně s tlakem na zvýšení platů v oboru. „Žádný výběr neproběhl. Zatím to ještě není priorita,“ popisuje situaci hradní kancléř Jiří Weigel. A podobně mluví i žhaví kandidáti. „Je to nová záležitost, neumím to komentovat,“ říká Jan Sváček, kterému napřesrok vyprší mandát šéfa městského soudu. „Stále mě baví soudit v Praze,“ odpovídá neurčitě Jaroslav Bureš na otázku, zda se o místo ústavního soudce skutečně uchází.
Jisté nicméně je, že i přes tato slova se už někteří kandidáti v Senátu, který musí Klausův výběr ve finále posvětit, snaží získat podporu. Například Zdeněk Koudelka podle kuloárových informací oslovil některé senátory včetně místopředsedy horní komory Zdeňka Škromacha (ČSSD). „K tomu, o čem a s kým mluvím ani koho bych volil za ústavního soudce, se nebudu vyjadřovat,“ říká Škromach. A podobně mluví i další oslovení senátoři. Odhadovat šance kteréhokoli z kandidátů do Senátu je tak zatím předčasné.
ONDŘEJ KUNDRA
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
