Zpětně si v duchu přehrávám vše, co tomu před necelými čtrnácti dny předcházelo. Byl jsem v práci na celodenní službě. Po obědě konečně sám na lékárně. A vtom mi vedle v přilehlé sesterně spustí mobil. Myslím, že volá dcera, jiný hovor absolutně nečekám. Sakra, zrovna teď. Vztekle tahám vyhrávající mobil z báglu, mačkám příjem, a aniž bych pohlédl na číslo, stroze do něj vyštěknu „Co je?!“. „Dobrý den, tady … z Akademie věd ČR.“ „Dobrý den,“ zablekotám zmateně a ladím hlas na vstřícnější tóninu. V duchu konstatuji, že jsem v tom překvápku úplně přeslechl jméno volajícího. Nu, nepřerušuji ho a čekám, co mi sdělí. Zve mě na 9. 3. 2011 do budovy AV na Národce. Mám tam být kol desáté hodiny. Jsem prý jedním ze tří nominovaných na cenu za nejlepší knihu v kategorii překladů vědeckopopulární literatury za loňský rok. O tom, kdo z nominované trojice cenu získá, se má rozhodnout při slavnostním vyhlášení, na které jsem srdečně zván.
Roztržitě děkuji za informace i za pozvání, loučím se a ukončuji hovor. Po něm se dostavují ambivalentní pocity. Jít, či nejít? Pokud by byl vyhlášen tvůj překlad, co budeš žvanit při přebírání ceny? A v čem půjdeš? Ve sportovní mikině, v džínách a s báglem na zádech nejspíš nezapadneš… O několik dní později podnikám s dcerou a vnoučkem výpravu do hypermarketu, kde pouštím chlup a pořizuji si vhodné obutí i oblečení. Takže půjdu??
Neakademicky postávám na akademické půdě, po očku sleduji neznámé tváře a nenápadně se orientuji. Náhlé zjevení šéfredaktorky našeho předního biologického časopisu, se kterou se znám, je pro mne skvělou vzpruhou. Krátce spolu promlouváme. Je čas zaregistrovat se u pultíku se třemi pořadatelkami. Směrují mě do prostorného sálu, v němž jsou rozestaveny stolky s cedulkami se jmény pozvaných hostů, každý stůl obklopen čtyřmi židlemi. Nacházím stůl se svou cedulkou a zaujímám místo.
Ředitel nakladatelství Academia se s každým příchozím osobně vítá a ani já nejsem vynechán. Pozvaní čestní hosté včetně předsedy AV ČR, členové poroty se svou předsedkyní a nominanti rychle zaplňují sál. Je čas zahájit proceduru slavnostního vyhlášení nejlepších knih za minulý rok v několika kategoriích. Zahájení se ujímá ředitel nakladatelství Academia a hned po něm se rozbíhá vlastní slavnostní akt. Moje kategorie přichází na pořad nemučivě brzy jako druhá. Chvilka napětí, budu muset vystoupit, promluvit?!
Ufff, těsně vedle! Vítězí překlad Konec západní civilizace, můj S. B. Carroll a překlad o Trockém zůstávají na chvostě. Vyhlašování výsledků v dalších kategoriích plyne hladce jako eskalátor za plného provozu. Pro tento rok je rozhodnuto. Osazenstvo je srdečně zváno na raut. Všichni se zvedají a přecházejí z dočasné „Dvorany slávy“ přes vestibul do vedlejšího sálu s přichystaným občerstvením.
Takticky se zadrhávám u sklenky bílého ve vestibulu a po jejím vyprázdnění se zvolna po anglicku vytrácím do hlučného provozu Národky a odtud zpět do všednosti privátu. Po vstupu do předsíně našeho pronajatého půldomku slyším v patře dceru s vnoučkem. „Tak jsem nic nedostal!“ zvolám pro info. Je něco málo po třinácté. Mám před sebou celé volné odpoledne, na noční službu vyrážím po osmnácté. Počítám, že mi dnešní nevšední zážitek začne pořádně docházet až teprve v popůlnočním bdění na mém spícím oddělení.
Zdeněk Žáček, ošetřovatel v PL Bohnice
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
