Začátkem února 2011 došlo místo na internetu – podobné zprávy se objevily i v mnoha českých denících v souvislosti s vyčerpáním volných IP adres. Co se vlastně stalo? Budeme muset vyhodit naše domácí modemy a routery a nakoupit nové?
Mělo to stačit
Jednotlivá zařízení připojená k internetu (servery, počítače atd.) mají přidělenou tzv. IP adresu. Ta je pro každé zařízení jedinečná a slouží k tomu, aby síť věděla, odkud kam má data poslat; taková obdoba směrovacích čísel pošt.
Ve verzi IPv4, tedy v té, která je dosud používána, se IP adresa skládá ze čtyř čísel od nuly do 255; může tedy mít podobu například 212.158.128.2. Možných kombinací je přes čtyři miliardy, což se v době, kdy tento protokol vznikal, jevilo jako dostatečné množství. Internet tehdy nebyl zamýšlen jako masový nástroj komunikace, měla to být armádní, později akademická síť. Po vzniku webu na začátku devadesátých let ovšem internet zažil explozivní vzrůst popularity a dnes už jsou k této síti připojeny i moderní mobilní telefony, televize a další přístroje. A protože nelze mít v síti dvě zařízení se stejnou adresou, je nutné přidělování adres koordinovat.
Na nejvyšší (celosvětové) úrovni přiděluje adresy instituce zvaná Internet Assigned Numbers Authority (IANA), tedy (volně) Správa pro přidělování čísel na internetu. Ta distribuuje velké bloky „směrovacích čísel“ pěti velkým regionálním správám, například tzv. RIPE NCC, pod niž patří Evropa, Blízký východ a část Asie. Každý blok obsahuje minimálně 16,7 milionu adres. Regionální správy pak přidělují menší bloky národním autoritám (v České republice to je sdružení CZ.NIC).
Jednotlivým oblastem světa přidělovala IANA bloky vždy, když regionální správci požádali. Letos však zůstalo posledních pět volných bloků a 3. února dostala každá část světa jeden. Došla tedy „zásoba adres“ na celosvětové úrovni, stále jich je však ještě poměrně dost v regionálních registrech. Očekává se, že některé rychle rostoucí regiony (Asie) budou svou potřebu krýt nákupem bloků z jiných regionů, kde není potřeba tak velká, třeba z Afriky.
Adresy protokolu IPv4 se tedy v budoucnu stanou cennou „komoditou“, přesto IANA odhaduje, že v případě nutné potřeby může znovu přidělit některé nepoužívané bloky, takže distribuce může nouzově pokračovat až do roku 2017. Přesto je ale nutné už dnes tento problém řešit a nespoléhat na to, že vlastně ještě není tak zle.
Až dojdou všechny IPv4 adresy, pak nové internetové přípojky, nově zapojené servery i nově připojení uživatelé už nedostanou každý své vlastní „poštovní směrovací číslo“. To by po určitou dobu příliš nevadilo. V současnosti se podobná situace vyskytuje například u velkých organizací – i firma třeba s tisícovkou počítačů má „navenek“ leckdy jednu jedinou IP adresu. Pomocí různých technik lze přesto oné tisícovce počítačů přístup na internet umožnit.
Víc než hvězd v kosmu
Počet připojených zařízení nicméně roste stále rychleji a zmíněné techniky by nakonec přestaly vyhovovat. Řešení má zajistit nový protokol IPv6, který namísto čtyř miliard adres nabízí astronomické množství těchto identifikátorů (přibližně 3,4 x 1038, tedy číslo s devětatřiceti číslicemi). Slovo „astronomické“ je zde namístě – nový protokol může každé známé hvězdě ve vesmíru přidělit milionkrát víc adres, než je celkové množství, s nímž disponuje protokol starý. Svou IP adresu tak bude moci dostat skutečně každé zařízení, každý mobilní telefon, počítač, i ta příslovečná lednička.
Problém je, že současná infrastruktura není na nový protokol zatím zcela připravená. Pro majitele datových center a přenosových linek (v České republice například sdružení NIX či komerční provozovatelé velkých serverových center – Casablanca, O2) to znamená nemalé investice do nové síťové techniky. Stejně tak i pro střední a velké poskytovatele internetového připojení – musejí kompletně „přezbrojit“ na novou techniku, která umí s protokolem IPv6 pracovat a která je, pochopitelně, mnohem nákladnější než starší technika. Malí lokální poskytovatelé internetového připojení mají v tomto ohledu výhodu – mají méně zákazníků, které obslouží pomocí menšího množství mnohdy levnějších zařízení.
U koncových uživatelů, v domácnostech či ve firmách, zatím není důvod k panice. Moderní operační systémy s IPv6 umějí pracovat. Nové modemy či domácí broadband routery (pro připojení více PC) už dnes IPv6 podporují také. Pokud vlastníte starší model, nemusíte jej hned nutně měnit – s největší pravděpodobností totiž na IPv6 zatím nepřešel váš poskytovatel připojení, a než tak učiní, budete stejně navenek fungovat se „starým“ protokolem.
Jednoho dne ale IPv6 přijde i k vám, a bude rozumné být na něj připravený – tedy mít router, který tuto technologii podporuje, a moderní operační systém (aktuální Linux, Mac OS X či Windows XP a novější).
Autor je publicista, zabývá se IT a internetem.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
