rizika.jpg
rizika.jpg

66A_jaros_R50_2010_s.jpg
66A_jaros_R50_2010_s.jpg
Pokud patříte mezi lidi, kteří se rádi pohodlně usadí a nechávají se ukolébat nenáročnou zábavou, raději se vyhýbejte divadelním hrám mladé režisérky Petry Tejnorové. I AS ON MEDE A je projekt vycházející ze studia mýtů a vedoucí k modernímu divadelnímu materiálu. Viděl jsem intelektuální sondu, která hledá souvztažnost mýtů s dneškem. Zběsile režírovaný dramaturgický kočkopsovitý dort.

Na podobné věty mohl čtenář narazit v českých médiích po nedávné premiéře hry I AS ON MEDE A v pražském divadle Alfred ve dvoře. Osobní zkušenost po zhlédnutí inscenace, která vychází z Euripidova zdramatizovaného textu mytologické pověsti o kolchidské princezně Medee, vášnivě milující a krutě zrazené trpící ženy, jež z touhy po pomstě nakonec zavraždí své děti, je stejná. O nenáročné zábavě vskutku nemůže být řeč.

Hra plná symbolů, dějových odboček a víceznačných scénografických i pohybových sdělení, prošpikovaná texty tvůrců představení, ale i světově proslulých dramatiků, kde se herci proměňují z antických postav do rolí kabaretiérů, tanečníků, imitátorů anebo si nasazují masku ze svých civilních životů, působí jako legendární krétský labyrint. A pro část publika určitě bez východu.

Na druhou stranu z divadelního sálu odcházeli lidé, kteří si sdělovali dojmy o výborné inscenaci a otevření témat, jež už sami řešili ve svých životech. „Moderní divadlo by mělo zvyšovat nároky na diváka. Neměl by to být jednou daný tvar, kde se chytí první linky a pomalu si to skládá. V tomto představení nabízím množství cest, jak nahlížet na mýtus i na lidskou rodinnou tragédii,“ říká režisérka Petra Tejnorová (26). Na svůj mladý věk má za sebou pozoruhodnou divadelní cestu, kde o atypické projekty nebyla nouze. Není proto náhodou, že před dvěma lety byla navržená na prestižní Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent. Za své hry obdržela i několik ocenění na zahraničních divadelních festivalech.

 

Hledání výrazu

Pochází z Tábora, odkud zamířila na střední pedagogickou školu do Prachatic. V té době už ovšem měla jiné sny než učitelskou kariéru. „Chtěla jsem studovat jazzový zpěv na konzervatoři Jaroslava Ježka, ale rodiče mě po základní škole nechtěli pustit do Prahy,“ vzpomíná na období, kdy poprvé přičichla k divadlu. V Prachaticích totiž se spolužačkami zdramatizovala texty od spisovatelů Trumana Capoteho a Paula Coelha.

Studentku, zamilovanou do poezie Arthura Rimbauda, na divadelní práci od začátku přitahovala možnost hledání výrazu emočního potenciálu ukrytého za slovy, propojování pohybu a slova, kde přitom akce hercova těla často představují hlavní prostředek dialogu s divákem. V divadelním světě nic objevného. Současná osobitost Tejnorové spíš spočívá v programovém vyhýbání se klasickému interpretačnímu pojetí hotové divadelní předlohy.

„Zajímají mě otevřené texty a vůbec původem nedramatické texty všeho druhu, jejich jistá nedokončenost, neúplnost. Jsou pro mě odrazovým můstkem k samostatné scénické a divadelní tvořivosti, nabuzením imaginace, fantazie.“ Samozřejmě ani v tomto způsobu režie není jediná na světě. Když ji ale člověk pozoruje, jak při hovoru o divadle vášnivě šermuje rukama, vysvětluje koncepci, nelze jí upřít sympatickou umanutost svou věcí, hledání vlastního neotřelého výrazu. „Pro mě to znamená osobitý přístup k umění, ale i k lidem a nebojím se říct i ke světu. Samozřejmě s vědomím rizika, co to obnáší.“

 

Vzpomínky na totalitu

Své divadelní představy si mohla naostro vyzkoušet na pražské DAMU, kam ji v roce 2004 přijali ke studiu oboru režie. Její první školní prací měla být původně herecko-režijní skica podle románu filozofa a spisovatele Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha. Fiktivní deník hlavní románové postavy se v adaptaci Petry Tejnorové nakonec změnil na celovečerní inscenaci, která se s úspěchem hrála v divadle U22 a v roce 2006 získala cenu studentské i profesionální poroty na festivalu ve Vratislavi. Následovala nabídka k práci pro divadlo Minor, kde Tejnorová uvedla inscenaci Díra ve zdi na motivy povídek židovského spisovatele Etgara Kereta. O rok později pak v Divadle Disk Shakespearovu hru Titus Andronicus_Let mouchy.

Pár měsíců nato přišel první větší projekt v podobě česko-polské divadelní road movie nazvané Paměť krajiny – Krajina paměti, kde vystupovali studenti z DAMU a PWST Vratislav. Inspirací byl nedokončený román Franze Kafky a Maxe Broda „Richard a Samuel“, jejž oba spisovatelé zamýšleli vytvořit formou cestovních deníků, reflektujících jejich putování z Prahy do Curychu. V projektu mladých divadelníků se naopak jezdilo imaginárním vlakem mezi Prahou a Varšavou v krajině snů, vzpomínek a dojmů všech zúčastněných aktérů. V programu je hra uváděna slovy „neobvyklá jízda středoevropskými krajinami (…) neobvyklý ponor do vlastní paměti“.

Ponorem do paměti byl i další projekt s titulem Osobní anamnéza – V roce 1989 mi bylo pět let… jako by se to zastavilo o moji kůži. Stal se součástí akce Cirkus totality, jež vznikla k dvacátému výročí pádu komunismu v Československu. „Ke spolupráci mě vyzval jeden z organizátorů, Jan Cihlář, který viděl mého Tita. Nejprve mě napadlo, že k tématu zdramatizuji knížku Gottland od polského spisovatele Mariusze Szczygieła, ale nějak to nešlo,“ říká režisérka.

Pak si ale uvědomila, že s herci z DAMU jsou všichni generace, která o totalitě díky svému věku už moc neví. V roce 1989 jim bylo pět šest let, ale přesto k nim minulý režim pořád prosakuje z vyprávění rodičů a prarodičů. Nápad konfrontovat jejich vzpomínky s osobními zážitky byl na světě. „Nechtěli jsme ale nikoho soudit. Spíš udělat divadlo dokumentárního charakteru a použít k tomu metody orální historie.“

Osobní anamnézu tak tvoří interpretace vzpomínek sedmi herců, vyprávění jejich rodičů a prarodičů. Jinými slovy jde o jakýsi kaleidoskop svědectví, textových fragmentů z rozhovorů na téma rodina, každodennost a volný čas, práce a politika za komunismu. Inscenace měla premiéru v pražském Roxy, hrála se i v Bratislavě a se simultánními překlady v Budapešti a Varšavě.

Dokumentární charakter měla také další hra Petry Tejnorové tentokrát v rámci sdružení Platforma 11+. Neboli umělecké sítě třinácti divadel z dvanácti evropských zemí, jejímž cílem je prezentace portrétu evropské generace současných adolescentů. Inscenace vznikla pro plzeňské Divadlo Alfa s názvem Teď 55 31 13.

„Vyzvali jsme žáky z několika plzeňských škol a gymnázií, aby nám popsali jeden den anebo jednu hodinu či minutu ze svého života. Třeba jak ráno vstávají, jdou do školy anebo jak něco konkrétního prožívají,“ přibližuje režisérka základ ke scénáři, jenž se podobá práci na Osobní anamnéze. Neboť k vybraným textům adolescentů, které na jevišti předvádějí herci, se přidaly i jejich vzpomínky na tuto životní etapu.

 

Divák jako spoluhráč

„Je to taková zkouška ohněm, jestli to člověk zvládne, anebo spíš obstojí s jinou generací než se svými vrstevníky,“ komentuje Tejnorová svou první velkou zkušenost s profesionálními herci. Dočkala se jí letos, když ji pozval režisér a umělecký vedoucí Dejvického divadla Miroslav Krobot, aby tam nastudovala hru na téma mytického příběhu Modrovous.

„Moc dobře to přitom nezačalo. Při prvním setkání si herci odsedli kus ode mě, úplně jsem jim viděla na očích takové to, ježišmarja, co po nás ta mladá ze školy bude chtít.“ Nechtěla nic víc než vytvořit představení, pro které je typická hra s vyprávěním a různými časovými rovinami, o pocitech při setkávání a rozchodech mezi mužem a ženou. Ohlas byl stejný jako u příběhu Medey. Na jedné straně pozitivní obdivné recenze. Na druhé straně výtky o banalitě milostných vzplanutí, vztahů a zrad, v nichž se kvůli nepřehlednosti špatně orientuje.

„Moderní divadlo by se mělo určitě zpochybňovat. Zpochybňovat samo sebe, ale také se vymezovat. Mělo by provokovat, ale dozajista nejen to. O co mi jde především, je rozvíjení hry s divákem, posunout ho z voyeura na spoluhráče tohoto druhu divadla, což je ale ještě běh na dlouhou trať,“ odpovídá mladá režisérka na otázku, čím si vysvětluje tak kontrastní přijetí her o Medee i Modrovousovi. Ze svých dalších plánů přitom nechce slevit ani píď. Neboli dělat nové věci podle svých představ. Že si tím asi zavírá cestu do kamenných divadel, jí momentálně nevadí.

 

66B_R50_2010_s.jpg
66B_R50_2010_s.jpg
Petra Tejnorová
(1984, TÁBOR).
KROMĚ ZMÍNĚNÝCH INSCENACÍ JEŠTĚ REŽÍROVALA HRY BÁRTNDŽUS, JOHN SINCLAIR A DOGMA 06. MOMENTÁLNĚ POKRAČUJE V DOKTORANDSKÉM STUDIU RECEPCÍ KOMUNIKACÍ AUDIO/VIZUÁLNÍHO JEVIŠTNÍHO DÍLA.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte