Pulchra – latinsky krásná. Přídomek často užívaný botaniky. O sukulentu Frithia pulchra se třeba dočteme: „Rostlina nezabírá mnoho prostoru, ale hustota jejích zajímavých lístků skýtá neuvěřitelné množství skrytých zákoutí.“ Ta charakteristika by slušela i nakladatelství Pulchra, jež v Praze působí nedlouhé čtyři roky. Jeho produkce nás překvapí záběrem, objevností a seriózností, vedle románových překladů (Svetlana Vasilenko, Bronisław Wildstein) či vězeňských próz Jaroslava Šavrdy najdeme v katalogu Pulchry i původní esejistickou tvorbu (Josef Kroutvor, Jan Suk, Roman Erben), ale také historicky zaměřené odborné práce, ať už o kolektivizaci venkova či o historii Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Jako každé nakladatelství mířící nad komerční laťku si Pulchra drží i edici poezie, plnou různorodých zákoutí: letošní podzimní nabídka dává prostor básníkům, které bychom s trochou nadsázky mohli označit za „staré mistry“. Jde o autory, kteří za sebou zanechali stopu a vydobyli si pevné místo na literární scéně.
Dobrodružné převody
Nejpodivuhodnější sbírkou z podzimní čtveřice jsou Šepoty a křiky víry teologa a básníka Milana Balabána (1929). Nejde o autorskou poezii, ale o originální převody patnácti poutních žalmů (č. 120–134), v dřívějších překladech nazývaných Žalmy stupňů, poutní písně či Cesty vzhůru. Sám Balabán se na předchozím překladu Cest vzhůru podílel. V Šepotech a křicích víry však nabízí ještě jedno, velmi osobní a osobité přebásnění, razantně uvolněné a přiznaně emotivní. Nečekejme velebnou vznosnost, obvykle spojovanou s biblickými texty. Naopak, připravme se na dávku neortodoxnosti až provokativní. Jak zapůsobí žalmy, v nichž převodce neváhá užít výrazy jako „bodyguard“, „mikrospánek“, není mu proti srsti hovorové „furt“ či spojení „být ve srabu“? Případně vhodí do překladu divokou metaforu „krákavě čekám jak Mohan na Frankfurt“?
Nad takhle dobrodružnými převody zalitujeme, že neumíme hebrejsky. Tím spíš, že kniha je zrcadlově vybavena hebrejskými texty žalmů. Stojí za to Balabánovy křičící a šepotající žalmy porovnat s verzí kralickou. Tam, kde Bible svatá mluví slavnostně a kanonicky („Veselím se z toho, že mi říkáno bývá: Pojďme do domu Hospodinova“), Balabán bez zábran volá: „Jděme lezme a leťme / bét bét Adónaj / Halekej / bét bét…“ Zvukomalebnost hebrejských fragmentů se mísí s češtinou, řeč se rozpadá až v zajíkavé slabiky a přebásnitel tak vyvolává původní žalmickou závrať a extázi. Je to odvážné, strhující, jistě i sporné. Třeba slovo „bodyguard“ ve mně vyvolá spíš civilizační ostražitost než pocit boží milosti. Při čtení sbírky se však rád nechám vést a strhávat erudovaným autorem, poddám se jeho zápalu, vzešlému z letitého soužití se starobylými texty, jež vyústilo v nečekaný výsledek.
V radostném paradoxu
Dalšího mistra představují Hymny zkratky doyena české poezie Františka Listopada (1921). Žije v Lisabonu, pravidelně se však vrací do Čech fyzicky i svými básněmi. Nová sbírka představuje Listopadovu poezii, jak ji známe, svěží, polétavou, nevyhýbající se konfliktu či nostalgii, ale zároveň obhlížející svět jediným opojeným přitakáním. Paradoxně některé texty začnou jako závažná, obtěžkaná sdělení, vyústí však ve volné pokrčení ramen nad veškerou tíhou, která skličuje, nad čímkoli definitivním, jež by uzavíralo obzory. Listopad opět reflektuje svůj exil i „ráj srdce“, jímž jsou vzpomínky a mateřština. A nevychází mu jednoznačný závěr.
Básníka provází „neklid disponibility“ i křivolaké možnosti a momenty osudu se nakonec jeví jako obohacení, rozšíření obzoru. Vážnější tóny odlehčuje poetickou komikou, slastné chlapecké vzpomínky přechyluje k milostným motivům, jeho svět úlevně nemá pevné a trýznivé obrysy. Listopad dokáže ukotvit své poznání v radostném paradoxu a potměšilém mysteriu: „Nejsme nesmrtelní / ale ani smrtelní…“ Básník pro potěchu svou i naši hraje hru: všechno lítá, co peří má. Ponechává vše otevřené, hloubku i horizont. Do nadějně hloubeného prostoru pak směřuje svou naléhavost, neutuchající touhu po niterné radosti, hlubinném, „milostném“ sváru i smíru věcí: „Jablko a noc prolínají, se jak mohou.“
Uzlovitá podstata pod povrchem
Jan Gabriel (1949) nepatří mezi „mistry“ příliš známé, i on si však s léty vydobyl nezaměnitelné místo v českém poetickém ringu. Svou poetikou se řadí mezi byvší poválečné surrealisty, po bok Stanislava Dvorského a Petra Krále, k jejichž způsobu psaní má blízko. Nepublikuje mnoho, sbírka Nerozvěšené obrazy je teprve jeho čtvrtá. A vydařila se. Básníkovi se povedlo vyvážit záměrně „křečovitou“ obraznost s typicky lakonickým, úsměvně ironickým pohledem na svět. Ze sbírky vane nadhled, jenž však nevytěsňuje zápal a okouzlení. Naopak jim v silných okamžicích pomáhá na svět, ač jim z druhé strany poskytuje i střízlivý korektiv.
Gabrielova obraznost, věrná tradici „reálného surrealismu“, se dopouští bizarního křížení a páření. Básník svede dohromady třeba buřinky a hovězí plátky, neupadá však do pitoreskní samoúčelnosti. Naopak, „násilné“ srážky jsou tu cestou, jak vyjádřit hlubší zneklidnění, ale i složité souznění se světem, tušení uhýbavé podstaty pod povrchem. Tato obraznost chce mít břink a místy tropí schválnosti, Gabriel ji však šťastně podkládá kontrapunktem přirozenějšího, otevřenějšího lidského hlasu, jenž měří svět s úsměvem i posmutněle, bez iluzí – a přece vždy s ochotou nechat se svést tajemstvím. V nejlepších momentech se podaří shrnout poznání do vize nonšalantně průzračné, hebce nejednoznačné, ale též absolutní, tiše mistrovské: „Od rána do večera / všechny dveře stárnou.“
Zlomkovité skicání nejistot
I čtvrtý autor, jemuž se Pulchra soustavně věnuje, je svého druhu mistrem. Pavel Zajíček, literát, výtvarník a frontman kapely DG 307, za sebou v undergroundu zanechal nepřehlédnutelnou stopu. Básnická kniha Všechno je úplně jinak… je již třetí položkou, již mu Pulchra vydává. V 70. letech Zajíčkovy texty strhly žhavou naléhavostí, dnes jsou svědectvím vyprázdnění, až vyhasnutí. Jen zřídka jsou zápisy víc konkrétní. Zaujmou jednotlivé vize, většinou však autor jen zlomkovitě črtá své nejistoty. Ani v tápání však nejde do hloubky. Když neví kudy kam, nahodí třeba jen: „Mapa ulic. / Mapa dní. / Mapa životů.“ Hotovo.
Lze se stylizovat do velkých slov a nenakazit se jejich dutostí? Sbírka je obsáhlá, k jejím běžným zjištěním však tolik slov netřeba. Ale možná je vše úplně jinak. V titánské zemdlelosti Zajíčkových „žalmů“, v jejich repeticích, volání po čistotě, oproštění, bělobě přece jen místy bleskne i odlesk bývalé uhrančivosti.
Od vroucích poutních písní po matné svědectví o propastném dnešku, to je rozpětí mozaiky, již poezie z Pulchry nabízí.
Autor je básník, prozaik, literární kritik a hudebník.
MILAN BALABÁN: ŠEPOTY A KŘIKY VÍRY, EMOCIONÁLNÍ UCHOPENÍ IZRAELSKÝCH POUTNÍCH PÍSNÍ Pulchra 76 stran /FRANTIŠEK LISTOPAD: HYMNY ZKRATKY Pulchra, 56 stran /JAN GABRIEL: NEROZVĚŠENÉ OBRAZYPulchra, 80 stran /PAVEL ZAJÍČEK: VŠECHNO JE ÚPLNĚ JINAK…Pulchra, 128 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
