Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Vyhnání z ráje

Jak Češi po roce 1918 zatočili s prorakouskou šlechtou

Rodina rychle nakládala zavazadla do kočáru, mnoho jich ovšem nebylo. Stihla sbalit jen nejnutnější osobní věci – nábytek, umělecké sbírky, rodinný archiv a cennosti, to vše zůstalo v útrobách středočeského zámku Smečno. Bylo totiž proč spěchat. Dav vesničanů s holemi v rukou shromážděný na nádvoří působil zlověstně, a tak letitý poslanec rakouské říšské rady a ministerský předseda císařské vlády Jindřich Clam-Martinic rychle usadil své malé děti. Když kočár míjel shromáždění, snesla se na kabinu vozu ohlušující kanonáda ran a nadávek. Kočí pobídl koně a vůz ostře vyrazil směrem k rakouským hranicím. Už nikdy se neměl vrátit.



30B_mala_R43_2010.jpg
30B_mala_R43_2010.jpg

Jeden z vašich

„Můj dědeček na tuhle těžkou chvíli často vzpomínal,“ říká dnes vysoký mladý muž ve své pracovně na hradě Clam ve středním Rakousku. „Naše rodina žila v Čechách po staletí, milovala to tam. Ale tehdy, když je lidé hnali pryč z rodového sídla a on se coby malé dítě vyděšeně krčil v kočáře, zařekl se, že do Československa už nikdy nevkročí.“

Hrabě Carl Philip Clam-Martinic je pokračovatel rodové linie a pravnukem politika, jenž se po 28. říjnu 1918 ocitl v nemilosti nové samostatné republiky. Z příjemného renesančního zámku ve Smečně tehdy rodina Clam-Martiniců proti své vůli zamířila právě sem, do studeného středověkého hradu Clam, a už tu zůstala. Pětatřicetiletý hrabě Clam-Martinic dnes tráví čas hlavně sháněním peněz na údržbu a opravy hradu, jenž je sice vyhledávanou, leč finančně nesoběstačnou turistickou atrakcí místního kraje.

Potomek slavného rodu provádí návštěvu komnatami s parožím a rytířskou zbrojí, až zastaví pod portrétem svého praděda Jindřicha, s nímž by se rád nechal vyfotografovat. „Víte, je to už přes osmdesát let stará událost, takže v sobě nechovám vůči Čechům nějakou zášť,“ vrtí hlavou šlechtic, „ale když čtu deníky mé prababičky nebo si vzpomenu na vyprávění mého dědečka, vždycky mě naplní jejich pocit nespravedlnosti a křivdy. Každá země má zkrátka příběhy, kterými se obvykle nechlubí na přebalu historických publikací. Tohle je jeden z těch vašich.“

 

Za Bílou horu

Masarykovská republika, zrozená na troskách Rakouska-Uherska, averzí vůči šlechtě vynikala od samotného počátku a nerozlišovala příliš v tom, zda šlo o šlechtice české, německé či rakouské, což je ostatně vzhledem ke kosmopolitní povaze aristokracie dělení nanejvýš problematické. Už před světovou válkou se v českém prostředí ujal mýtus vinící šlechtické rody z účasti na bělohorské porážce českého národa, případně profitu z ní. Fakt, že většina rodin neměla s rokem 1620 nic společného, případně přišla do českých zemí dlouho po něm, nikdo příliš nechtěl slyšet.

Volání po „odčinění Bílé hory“ se ze stránek radikálnějšího tisku rychle šířilo napříč společností a už týden po vzniku samostatné republiky volalo po odplatě 250 000 lidí shromážděných přímo na památném místě porážky. Obžaloba „pobělohorských kořistníků“, tedy aristokracie, byla od počátku slyšet také na parlamentní půdě a jen málokdo tehdy našel odvahu se národoveckému zápalu postavit. Zrušení šlechtických titulů a výsad schválila Národní shromáždění ještě dřív, než uzákonila osmihodinovou pracovní dobu, o dva roky později přidala i finanční sankce pro kohokoli, kdo by své knížecí či hraběcí tituly chtěl nadále používat.

Náhlá vlna antipatie vůči aristokracii pozoruhodně kontrastovala s vývojem předchozího století. Řada starých rodů velmi aktivně podporovala úsilí českých vlastenců o samostatnost v rámci habsburské monarchie, šlechtici byli motorem hospodářské prosperity v druhé polovině 19. století i zemědělských reforem, z nichž profitoval venkov. „Paradoxní také je, že nikdy v české historii nebylo uděleno tolik nových šlechtických titulů jako v 19. století,“ říká historik a specialista na českou aristokracii Zdeněk Bezecný. „Mnohý podnikatel nebo významný vědec usiloval o povýšení do šlechtického stavu, František Ladislav Rieger byl baron, Jan Evangelista Purkyně rytíř. A pak se nálada obrátila.“

 

Bez kontaktů

Šlechtická privilegia za monarchie samozřejmě v mnohém odporovala demokratickým zásadám a ideálu středostavovské republiky, který prosazoval Masaryk. Systém voleb do rakouské říšské rady a zemských sněmů významně zvýhodňoval šlechtické velkostatkáře, kteří zároveň vlastnili kolem třetiny veškerých lesů a orné půdy. Nová republika po roce 1918 začala plánovat pozemkovou reformu, která ve výsledku šlechticům vyvlastnila až polovinu pozemků, zejména lesů a polností. Vyvlastňovalo se za předválečné ceny (tedy maximálně třetinu aktuální ceny tržní) a kromě chudých vesničanů, kteří dostali přidělená políčka do startu vlastního hospodářství, skončila nezanedbatelná část pozemků také v rukou zasloužilých členů agrární strany.

Přes podobné excesy však nebyla taková reforma něčím, co by evropská historie přechodů od monarchie k republice neznala. Ve dvou ohledech ale masarykovský stát přišel se skutečnými unikáty. „První republika příslušníky šlechtických rodů odstřihla od kariérních možností v armádě, politice a diplomacii, tedy oblastech, kde se uplatňovali po staletí,“ vysvětluje historik Bezecný, „pokud vím, tak v prvorepublikovém parlamentu neseděl jediný šlechtic.“ Na republikánskou fobii ze šlechty ve finále doplácela celá země. Aristokraté měli výborné kontakty v západní Evropě, která svým vévodům a knížatům na rozdíl od nás nechala cestu do diplomatických služeb otevřenou. Historici tak občas spekulují o tom, jak by mohla dopadnout třeba předmnichovská vyjednávání, kdyby Československo zastupovali lidé, kteří se vyznají.

Ten druhý unikát sice nesvádí ke spekulacím o alternativní historii, zato v mnohém předjímá skutečné dějiny 20. století. Čeští politici si totiž tehdy po roce 1918 poprvé vyzkoušeli princip, který se později – v nesrovnatelně větším měřítku – stane metodou odklízení nepohodlných etnických nebo společenských menšin.

30A_R43_2010.jpg
30A_R43_2010.jpg

Nebezpeční sirotci

Psal se srpen roku 1921 a poslanci dolní sněmovny Národního shromáždění právě dostali na stůl vládní návrh o vyvlastnění majetku Habsburků na českém území. Takový nápad nebyl ničím překvapivým, právo znárodnit majetek po staletí vládnoucí dynastie dávala nástupnickým státům rakousko-uherské monarchie Saintgermainská mírová smlouva uzavírající první světovou válku. Během rozpravy si vzal slovo poslanec Theodor Bartošek, proslulý svými militantními protikatolickými názory. Do textu zákona navrhl doplnit větu, že nařízení se týká „zejména bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho potomků“. Strhla se debata, během níž poslanci požádali ministra zahraničí Edvarda Beneše o vyjádření, zda takový zákon nepoškodí pověst Československa v zahraničí. Beneš neodpověděl a zákon byl většinou poslanců přijat.

Vtip byl v tom, že tři děti arcivévody a jeho manželky, zavražděných v roce 1914 v Sarajevu, ve skutečnosti nebyly Habsburkové. Když se synovec císaře Františka Josefa I. rozhodl v roce 1900 oženit přes velký odpor panovníka s českou šlechtičnou Žofií Chotkovou, musel se zříci nároků na císařskou korunu pro všechny své potomky. Maxmilián, Arnošt a Žofie, kteří po vraždě rodičů vyrůstali vychováváni poručníkem na zámku Konopiště, oficiálně byli po matce Hohenbergové, kteří nikdy neměli patřit do habsburské rodiny, natož vládnout.

Silně protirakousky naladěná většina českých politiků si ovšem s detaily hlavu nelámala. Už během války se v médiích šířila smyšlenka – později vyvrácená –, že právě na Konopišti následník trůnu s družinou věrných osnoval rozpoutání světové války, kterou nakonec spustila až jeho vlastní smrt. V nedalekém Benešově se kolem roku 1920 opakovaně konaly demonstrace žádající znárodnění zámku. „V tehdejší atmosféře si málokdo troufl postavit se proti, aby nebyl obviněn, že hájí monarchii,“ vysvětluje historik Zdeněk Bezecný, „výjimkou byl profesor Josef Pekař, který zákon odsoudil.“

Nepomohlo to. Dospívajícím dětem následníka trůnu bylo povoleno vzít si maximálně dvacetikilogramové zavazadlo, dozorující personál přitom kufry ještě jednou vybalil a zkontroloval, jestli sirotci nestěhují ze zámku žádné cennosti. Konopiště stejně jako další zámek Hohenbergů Chlum u Třeboně připadl státu a s nimi i tisíce hektarů polí a lesů, pivovar, lihovary, kamenolomy a cihelny.

 

Domov se nemá brát

30C_R43_2010_s.jpg
30C_R43_2010_s.jpg
Rakouský zámeček Artstetten vypadá v podzimním světle a obklopený žloutnoucími stromy skutečně malebně, zjevně se tu ale počítá hlavně s rakouskými návštěvníky. Muzeum Františka Ferdinanda d’Este, které rodina Hohenbergů na svém novém panství zřídila, sice překypuje exponáty, ale všechny popisky jsou jen v němčině. Pro jazykově nedisponovaného Čecha je k dispozici ohmataný papír s obecnými popisy expozice, mezi nimiž vyniká informace, že současná hlava rodiny Georg Hohenberg by si mohla činit nároky na český trůn. (Zjistit, zda jde o politický vzkaz do Prahy, nebo nárok, vyplývající ze vztahů s Habsburky, bylo nad síly autorů tohoto textu.) Průvodkyně právě komnatami s portréty aristokratů provádí zájezd rakouských penzistů, kteří si přespolní návštěvníky prohlížejí se zjevnou nedůvěrou.

Právě sem na Artstetten se v roce 1921 stěhovaly děti Františka Ferdinanda a dnes sem v létě občas zajede i kníže Albrecht, Maxmiliánův syn a druhý nejstarší patriarcha rodu. „Pro mého otce to bylo jako vyhnání z ráje, ale mluvil o tom jen málo,“ vzpomíná vnuk Ferdinanda d’Este na rok 1921. „Jen jednou mi řekl: všechno můžou člověku vzít, ale domov by mu měli nechat.“

Téměř osmdesátiletý muž dodnes považuje monarchii za nejlepší společenské zřízení, ostatně jeho otec o její návrat (legálními prostředky) usiloval po celý život a nacistickou éru kvůli svým názorům strávil v koncentračním táboře Dachau.

Po celá dvacátá léta se evropští diplomaté a aristokraté pokoušeli Čechům bezprecedentní zabavení majetku Hohenbergů rozmluvit, ale neúspěšně. Kníže Albrecht však během rozhovoru několikrát zdůrazňuje, že jeho otec, navždy vykázaný z Československa, nikdy vůči Čechům nezahořkl. Současný ministr zahraničí Karel Schwarzenberg v jednom rozhovoru vzpomíná na to, jak šel coby dítě na Vánoce ve Vídni do českého kostela a otec mu v průvodu ukázal holohlavého muže s knírkem – Maxmilián Hohenberg z plných plic zpíval české koledy.

Ne všichni v rodině se však s křivdou smířili. O generaci mladší kněžna Sofie před čtyřmi lety zažalovala český stát a žádá navrácení Konopiště, nebo alespoň jeho inventáře. „Sofie je bojovnice, ale tohle je její soukromá aktivita, ostatní jen zpovzdálí sledují,“ vysvětluje kníže Albrecht. „Bylo by ale skvělé, kdyby republika dovolila, aby se rodina na věci podívala a mohla si udělat alespoň kopie některých předmětů.“ Zatím to moc nadějně nevypadá. Nárok kněžny odmítly už všechny soudní instance včetně Ústavního soudu kvůli tomu, že hranice pro restituce je v českém právu stanovena rokem 1948. Sofie nyní plánuje žalobu k mezinárodnímu soudu do Štrasburku.

 

Jeden rok na prodej

Hohenbergové nebyli jediní šlechtici, které český stát potrestal za to, že mu příliš připomínali nenáviděné Rakousko. Ministr zahraničí vídeňské vlády a za války komoří císaře Karla I. Leopold Berchtold byl v roce 1918 prohlášen za nežádoucí osobu a dostal doživotní zákaz pobývat na území Československa. A podobně dopadl i hrabě Jindřich Clam-Martinic z úvodního příběhu. Úřady bývalé prominenty monarchie podezřívaly, že budou plánovat návrat císaře na trůn, policie dokonce nasadila špiony na řadu šlechtických rodin. Představy o monarchistickém spiknutí se však ukázaly jako velmi přehnané a neospravedlňující tvrdý postup.

Rodina Clam-Martiniců se přitom v českém prostředí dlouho těšila úctě. Strýc a jmenovec později nenáviděného Heinricha patřil k nejaktivnějším zastáncům českého historického práva mezi aristokraty a císař František Josef I. mu kvůli tomu nemohl přijít na jméno. Heinrich mladší byl ale naopak velmi loajální vůči trůnu a patřil k nejdůvěrnějším poradcům arcivévody Ferdinanda. Za války se stal ministerským předsedou a tvrdě kritizoval Čechy za to, že opouštějí rakouskou armádu, které slíbili věrnost, a vstupují do ruských legií. „Bojovali proti vlastnímu císaři, takže se není co divit,“ říká pravnuk rakouského politika Carl Philip Clam-Martinic na svém hradě a ukazuje, že v reprezentativním pokoji dnes portréty obou Heinrichů visí vedle sebe.

Postoje císařského premiéra, který ve funkci mimo jiné prosazoval němčinu coby úřední jazyk na úkor češtiny, se mladé republice právem nelíbily, ale její reakce byla přinejmenším nepřiměřená. Zvláštní zákon nařídil Martinicům navždy opustit Československo, veškeré pozemky, doly, cukrovary i cihelny jim byly zkonfiskovány za minimální výkupní ceny. Zámek ve Smečně úřady nezabavily jako Hohenbergům, ale rodina dostala jeden rok na jeho prodej. „Bylo to nelogické, Jindřich měl prodat v Čechách zámek a zároveň do země nemohl vstoupit,“ říká Carl Philip Clam-Martinic. „Navíc po válce nikdo neměl peníze, takže nakonec musel Smečno prodat jednomu bankéři za velmi nevýhodnou cenu.“ Když pak rodina nechala zvláštním vlakem převézt inventář zámku do Rakouska, zmizel přes noc poslední vagon naložený cennostmi, uměleckými sbírkami a rodinným archivem.

 

Naposled

Dědeček současného pána hradu Clam dokázal slib, který dal sám sobě v ujíždějícím kočáře, dodržet celých sedmdesát let – ostatně většinu dvacátého století by ho do Čech stejně nepustili. Když ale padla železná opona, rozhodl se starý pán přece jen se do svého domova ještě jednou podívat. Na zámku Smečno, kde vyrůstal, nalezl ústav pro ženy s mentálním postižením, ale personál jej kategoricky odmítl vpustit dovnitř. A poté mu v Praze ukradli auto. „Tak tohle bylo opravdu naposled,“ opakuje mladý hrabě Clam–Martinic větu, kterou jeho děd pronesl po návratu. Na rozdíl od svého předka se jí už dnes dokáže zasmát.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte