Rozhovory•24. 10. 2010•17 minut
Občas se zeptám dcery
S matkou bojovnicí za práva žen a otcem pronásledovaným žurnalistou se snad ani nemohl vydat jinou cestou, ale přesto Salil Shetty (49) nejprve studoval účetnictví a marketing. Nakonec se nicméně vydal v rodinných stopách a po letech u OSN vede od letošního léta Amnesty International (AI), největší světovou organizaci zabývající se problematikou lidských práv. S hostem letošního Fora 2000 jsme mluvili o tom, co dělají téměř tři miliony příznivců AI, proč zahraniční pomoc nemůže vyřešit chudobu, či o tom, v čem se neshodl s premiérovým poradcem Romanem Jochem.
Po letech strávených v Organizaci spojených národů a dalších organizacích jste se nedávno stal šéfem Amnesty International. Co vás tu nejvíc překvapilo? V čem je tahle organizace jiná?
Ta část OSN, kde jsem pracoval, nebyla
mainstreamová, vedl jsem kampaň k programu pro boj s chudobou, známý jako Millennium Development Goals (Rozvojové cíle tisíciletí). V tomto smyslu to nebylo příliš odlišné od toho, co dělá Amnesty International. Moje hlavní činnost byla zaměřená na vlády, na to, jak je donutit, aby se chovaly zodpovědně, zvláště nás zajímalo, jak plní sliby, k nimž se zavázaly. Amnesty se nicméně dívá na závazky vůči lidským právům v mnohem širším smyslu.
Opravdu tu nejsou podstatnější rozdíly? OSN často tančí mezi vejci, aby nenaštvala žádnou z vlád, Amnesty by mohla být v tomto směru mnohem svobodnější.
Já jsem naštěstí nepracoval v té části OSN, kde se „tančí mezi vejci“. Pokud jde o Amnesty, myslím, že má dobré jméno. Podařilo se jí oslovit mozky i srdce lidí po celém světě – dnes máme 2,8 milionu členů, sympatizantů a podporovatelů. Žádná jiná organizace zabývající se lidskými právy nic takového nemá. Navíc pokud jich máme tolik, musí existovat obrovské množství lidí, kteří nás sice aktivně nepodporují, ale sdílejí stejné hodnoty a věří tomu, co děláme. Samozřejmě neumíme oslovit každého, ale i…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
