Skryt za clonou neustále opakovaného slůvka „krize“ se do Česka nepozorovaně vetřel nový zvyk: úcta firem k zaměstnancům a snaha udržet si je výhodami, o kterých se tu dříve nikomu nesnilo. Zapomeňte na mobil, auto, třináctý plat či notebook – tyhle banality už nikoho k pracovní židli nepřilepí. To, o co jde, je volnost. Lidé stále více touží po možnosti skloubit život a práci po svém a zaměstnavatelé jim to začínají dopřávat. Tedy zatím jen těm, kteří mají štěstí či objevili kouzlo, jak se stát nepostradatelným. Nicméně už brzy může „flexibilita“ padnout na nás všechny.
Pracuj alespoň chviličku
Když většina nadnárodních firem na český trh před pár lety přišla, nabrala týmy perspektivních mladých lidí, investovala do jejich vzdělání. Z této mládeže jsou dneska vesměs třicátníci, kteří chtějí založit rodinu. „Zjistili jsme, že s tím musíme něco udělat, protože jinak ztratíme v jeden moment 40 procent lidí a je velká hrozba, že se k nám třeba už nevrátí,“ říká personální ředitelka výrobce produktů pro zdravotnictví i průmysl, firmy 3M Olga Svědínková. Vychovat jednoho obchodníka trvá podle ní přibližně rok a firma do něj investuje až statisíce korun. Takže ztratit pak takového člověka si podnik, který v české pobočce zaměstnává přibližně stovku lidí, nemůže dovolit. Výsledkem bylo, že ženám, které odešly na mateřskou – a návrat plánovaly v lepším případě za tři roky, v horším nikdy –, zavolal po roce šéf a nabídl jim, že když se vrátí zpět hned, mohou si samy určit, kolik hodin a kdy budou pracovat. „Najít dnes na trhu nové schopné lidi je čím dál těžší. My si takhle nejen udržíme provoz, ale i jejich loajalitu do budoucna,“ říká Olga Svědínková, která nakonec sama po porodu syna Adama před dvěma lety svou vysokou manažerskou pozici začala „sdílet“ s kolegyní.
Jobsharing, neboli obsazení jednoho pracovního místa dvěma střídajícími se lidmi, je původně americký a západoevropský vynález na snížení nezaměstnanosti. V Česku jej firmy zavádějí pro své lidi, kteří na plný úvazek nemají čas a podnik je přitom nechce ztratit.
„Když se mi narodilo druhé dítě, byla jsem v podstatě připravená, že doma zůstanu celé tři roky, protože jsem si nedokázala představit, jak zvládnout rodinu a tehdejší pracovní nasazení,“ vzpomíná právnička telekomunikační firmy T-Mobile Klára Novotná. Když jí však po roce na mateřské šéf nabídl časově flexibilní místo sdílené ještě s jinou maminkou, kývla na to. „Peníze jsme sice nepotřebovali, ale mezi přebalováním a návštěvou hřiště mi zbyl čas pro právo, které mě zajímá profesně,“ vysvětluje svůj motiv.
V T-Mobile už tuto nabídku dostaly i další kolegyně. Průměrný věk téměř tří tisíc zaměstnanců je 31 let, a proto firma musela začít vymýšlet novou strategii, aby najednou nepřišla o velkou část zkušených zaměstnanců. Ženy na sdílených pozicích v různých firmách už mezitím vymyslely různé způsoby, jak si práci zorganizovat. Některé mají společný e-mail a čtou si odeslanou poštu, jiné se jednou za týden setkávají a agendu si předávají osobně nebo si zapisují podrobný protokol vyřízených věcí. Jobsharing, v zásadě dva poloviční úvazky na jedné pozici, ovšem nabízí několik výhod pro obě strany. „Když jsem na dovolené nebo když jsou děti nemocné, je tu za mne rychlý zástup a pozice je vždy obsazena na sto procent. Navíc mám někoho, s kým právní případy můžu konzultovat,“ říká právnička Novotná.
Nápad k nezaplacení
Většina tuzemských firem se zatím takovým novinkám brání. Říkají, že je jobsharing pro ně moc drahý, protože by museli vždy platit dvoje vybavení. „A navíc by manažery stálo víc času a energie sdílené pozice koordinovat,“ shrnuje manažerka společnosti Gender Studies Nina Bosničová zkušenosti z rozhovorů se zástupci firem. Jenže dříve nebo později na takové způsoby zaměstnávání budou muset přistoupit všichni. „Dnes zaměstnance už nenadchnete, když mu nabídnete pětistovku k platu navíc, stále důležitější je ale spojení soukromého a pracovního života,“ říká sociolog práce z Karlovy univerzity Pavel Kuchař. Když počátkem 90. let překládal s kolegy jeden dotazník z Velké Británie, pozastavili se tehdy nad seznamem výhod, které britští zaměstnavatelé svým lidem nabízeli. Mezi benefity bylo i penzijní připojištění a docenti z Karlovy univerzity to původně považovali za chybu v překladu. „Nebylo nám jasné, proč by měl zaměstnavatel mít něco společného s penzijním připojištěním zaměstnance. Dnes už je to běžné i u nás,“ říká Kuchař.
Vývoj tedy jasně ukazuje, že od zaměstnavatele budeme v budoucnu dostávat namísto materiálních výhod spíše zaplacené školné, různé pojistky, vzdělávací kurzy – nebo větší pružnost pracovního času. Podle sociologa práce Ulricha Becka je právě flexibilita nejdůležitějším pojmem na pracovním trhu budoucnosti. Jenže, dodává Beck, pro každého bude toto slovo znamenat něco jiného. Pro vyvolenou skupinu vysoce kvalifikovaných lidí to bude volnost naplánovat si pracovní dobu podle vlastních představ, pro většinu to bude naopak znamenat, že budou muset být flexibilní tak, jak se to bude firmě hodit. Když bude po produktu poptávka, budou muset zaměstnanci pracovat přesčas, když se ale prodávat nebude, znamená to nucené prázdniny.
„Budoucností jsou kreativní zaměstnanci, kteří umí samostatně přemýšlet,“ říká Ulrich Beck. Podle sociologů se ale samostatnost, tvořivost a kreativita jen obtížně vyučují a nejsou to jen samotné školy, které nám mohou vystavit lístek na vstup do beckovské skupiny vysněných – a péčí obklopených – pracovníků budoucnosti. Náskok by měl mít ten, kdo bude ochoten učit se i v praxi. „Musíte si to prostě prožít. Proto by všichni například měli začínat na těch nejnižších pozicích a vypracovávat se nahoru. Zaměstnávání těch nejlepších odspoda nemusí být mrhání, naopak je to pro ně často nejlepší investice,“ shrnuje odborník na trh práce z Masarykovy univerzity v Brně Tomáš Sirovátka. A to je koneckonců dobrá zpráva pro všechny, protože to vypadá, že každý, kdo si chce své pracovní podmínky určovat sám, má na moderním trhu práce cestu ke svému záměru otevřenou.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
