Dopisy

ZUŽOVAL JSEM PROSTOR
RESPEKT 36/2010 

Rozhovor Ondřeje Kundry s náměstkem Janem Fulíkem mě obrazně řečeno zvedl ze sedadla přípražského vlaku CityElefant. Politik, který nepochopil, že je placen z veřejných prostředků, a veřejnost má tudíž plné právo ústy novináře ptát se na podezření z korupce, nemá na takovém místě co dělat. Ukončení rozhovoru tímto způsobem se rovná prásknutí telefonem a je naprostým pohrdáním občany a voliči. Je-li dotyčný nevinen, má přece možnost rázně to popřít a uvést případné argumenty na svoji obhajobu. Z celého rozhovoru čiší snaha zatloukat, zatloukat, zatloukat. Vedení Respektu i panu Kundrovi za tento článek děkuji a jako dlouholetá čtenářka konkurenčního Reflexu si jdu objednat vaše předplatné.

Kateřina Šrámková

SVATÉ DNY
RESPEKT 36/2010 

Článek opět otvírá důležité téma, určitě pro čtenáře čtivou formou přes konkrétní příběh. Díky!

Proč ale zůstává u roviny psychologické? Copak nějak uniká, že to byla právě spirituální dimenze, která stála u založení hospicového hnutí? Proč čtenář musí zůstat při čtení článku u názorů paní Peňázové? Proč zkušená autorka (a to vy jistě paní Čápová jste!) nejde dál? Škoda. Ony jsou to totiž skutečně někdy doslova „svaté dny“ – prostor, který se otevírá po sdělení diagnózy a po ukončení léčby, to jsou totiž nejen dny, kdy člověk ztrácí a dává do pořádku hmotné věci, ale kdy také získává. Slyšeli jsme o tom vyprávět snad tisíckrát.

Článek je určitě pěkný kamínek do mozaiky, ale Respekt si přece může dovolit více, než citaci psycholožky o tom, že se „věřící upínají k představě, že to nějak bude dál“. Promiňte, ale trochu se mě to dotýká: nějak mi prostě chybí vyjádření někoho, kdo by spirituální dimenzi reflektoval adekvátněji.

A co mnou tedy opravdu pohnulo a vlastně přimělo napsat alespoň tuto stručnou reakci, to je sloupeček pod nadpisem článku – to snad ani nemohla psát paní Čápová. Nebo je to už dnes běžný styl, se kterým se budeme muset smířit i v Respektu? Čekala bych podobné obraty v úplně jiném časopise. Myslela jsem si, že čtenáře Respektu není třeba vábit k přečtení článku „vábničkami“ o stříhání metru a obraty o tom, že nás to čeká všechny. Promiňte, ale připadá mi to trochu laciné a pokleslé (a v tomto případě i velmi netaktní vůči panu Horáčkovi).

Mimochodem: téma víry je velmi obsáhlé a podle našich zkušeností věří v zázrak v nějaké podobě takřka každý těžce nemocný člověk – i když o tom třeba nemluví veřejně, ale jen mezi čtyřma očima. Mnohdy se v těžké situaci mění obsah tohoto slova, ale víra a naděje jsou velkou silou, která na sklonku života roste a působí mnoho změn – včetně zmiňovaných zázraků.

Markéta Královcová, Nadační fond Klíček

ROZRUCH NA HODINĚ SEXU
RESPEKT 35/2010 

Diskuse, kterou příručka pro učitele vyvolala, je určitě užitečná. Bez ohledu na různé názory nás jednotlivých rodičů nám připomíná, že to, co se naše děti budou učit, nás má zajímat a nelze to odbývat nespokojeným mrmláním při psaní úkolů. V případě této diskuse by nám, respektive Respektu, neměl uniknout další její pozoruhodný rys, a to ten, že agendu určují (a jak popisuje Fareed Zakaria, budou velmi pravděpodobně určovat i nadále) lidé se silným, tj. často radikálním názorem a dobrou sebeorganizací.

V průběhu léta bylo v souvislosti s ministerstvem školství zmiňováno několik témat: příručka o sexuální výchově, nové písmo pro prvňáčky a dál to, že základní školy nedostanou slíbené peníze na nákup učebnic. Dvě témata sice podstatná, ale přece jen dílčí, a jedno, které pocítí úplně všichni školou povinní. Naše děti se budou tento rok učit i podle deset let starých knížek, tedy o světě tak, jak vypadal před 15 lety. Vypůjčím-li si příklad z tolik omílané sexuální výchovy, tak naše děti budou vědět, jaký hormon ovlivňuje dozrávání vajíček, ale už se nedozvědí, jak se chovat na internetu, aby jejich fotky nebo je samotné nemohl nikdo zneužít. To nám rodičům nevadí? Nezasloužilo by si to téma minimálně stejnou pozornost? Bohužel v Česku nejsou žádní ultras v oblasti moderních učebnic a většinoví rodiče jsou sdružení leda v SRPŠ, která svůj zájem soustředí pouze na tu „svou“ školu a navíc v čase prázdnin nefungují.

Tento „nepříjemný“ aspekt demokracie – totiž že agendu nastolují radikálové – je třeba si uvědomit, abychom za pár let nebyli překvapení, že pro všechny debaty o tom, jestli je masturbace spíš selhání, anebo přijatelná záležitost, jaksi neřešíme podstatnější věci…

Eva M. Hejzlarová, doktorandka na katedře veřejné a sociální politiky