Tělo místo čudlíků

Přede mnou stojí zamračený raper v pruhované mikině. „Tak pojď, chlape, rozjedem to!“ Sehne se a pouští Boombox neboli Ghetto Blaster, onen zbytečně velký magnetofon, který se nosí na rameni, dělá děsný randál a slouží k vábení děvčat a vraždění důchodců. Hraje Fatboy Slim a chlápek s rukama na stehnech předvádí husté hiphoperské pohyby. Zkouším ho napodobit, ale černoch se hned celý červeně rozsvítí. To znamená, že hýbu špatně hlavou, nohama, rukama i zadkem. „Soustřeď se, sjedem to znovu.“ Stydím se. Jsme totiž ve stroze zařízené zasedačce počítačové firmy. Hiphoper je pouze virtuální a na obrazovce a já tu skáču sám, pod dohledem kamer a každý můj pohyb vyhodnocuje výkonný mikroprocesor. Jakkoli je moje počínání rozpačité, korporace produkující počítačovou zábavu jsou přesvědčeny, že ostych hráči rychle překonají a že ovládání her pohybem jim přinese nový druh hráčského požitku, zdravějšího a pro každého. Toto je prototyp a jedna z prvních jednoduchých her pro přístroj Kinect od Microsoftu.

„Do zblbnutí děláte jeden pohyb, dokud to není dokonalé,“ říká Michal Forejt. Manažer prodeje mi objasňuje princip počítačové hry, která učí hráče kroutit se a natřásat přesně jako zpěváci populárních songů. Jeho kolegyně Michala Králová z oddělení marketingu před chvílí elegantně zvládla daleko komplikovanější tanec k diskohitu Funkytown (http:/…