Civilizace•5. 9. 2010•5 minut
Někdy je to i sranda
Soudní přísedící bývá líčen jako sedmdesátiletý penzista, který si za drobný honorář chodí na přelíčení především zdřímnout. Manažer ve velké telefonní společnosti Michal Biskup slouží české justici už tři roky s podstatně větším zápalem.
Jak se člověk vlastně stane soudním přísedícím?
Před sedmi lety jsem si koupil auto v bazaru. Ujel jsem s ním dvacet kilometrů, pak se kompletně vysypal motor a tím začala moje sedmiletá soudní anabáze. Našel jsem si právníka, znalec doložil, že auto mělo skrytou závadu, takže jsme autobazar zažalovali. Proběhlo několik stání, při kterých soud místo podstaty věci pořád řešil nějaké procesní záležitosti a lhůty. Nakonec se ukázalo, že můj právník prošvihl jeden z důležitých termínů. Dvakrát jsme prohráli, poplatky za soudní řízení dělaly asi sto tisíc korun a můj advokát od toho dal ruce pryč. Tak jsem zažaloval vlastního právníka. Nakonec jsem prokázal, že jeho chyba mě připravila o náhradu škody.
Zaplatí vám?
Všechno, včetně toho auta. V současnosti má exekutorem obstavený majetek a účty. No a když už jsem měl sedm let zkušeností s českou justicí, začalo mě zajímat, proč v ní všechno tak dlouho trvá a jestli bych jí nemohl nějak pomoci – to byla samozřejmě naivní představa. Přihlásil jsem se k Městskému soudu v Praze jako přísedící. Splníte nějaké náležitosti, a když vás magistrát schválí, několikrát za rok spolu s profesionálním soudcem a dalším laickým přísedícím rozhodujete o konkrétní kauze.
Každý z vašich tří hlasů má stejnou váhu, ale není v praxi vše v režii profesionála?
Předseda senátu má samozřejmě nejlépe…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
