V těchto dnech dokončuji s kurátory Karlem Srpem a Olgou Malou přípravy na výstavu Žlutá skvrna, která bude od poloviny září k vidění na Staroměstské radnici. Procházíme několik stovek akvarelů, které během posledních deseti let nenápadně vznikaly ve šťastných chvílích soustředěného uvolnění. Malířská disciplína, které se prostě nedokážu nabažit, nejdostupnější a nejobtížnější zároveň! Takřka nic z těchto prací na papíře nebylo dosud vystaveno; věřím, že nebudu sám, kdo bude překvapen. Souběžně s výstavou má vyjít v Arbor vitae péčí Martina Součka sličná knížka, kde bude část vystavených akvarelů reprodukována.
Od chvíle, kdy odrostly děti a já mám „prázdniny“ jen pro sebe, konečně na vlastní oči zjišťuji, že léto je prostě nejlepší čas na malování. My skřivani, kteří se budíme s úsvitem, jsme odměňováni nejdelším a nejplnějším světlem v roce. Tyto „nebeské dny“ se snažím naplnit intenzivní prací na nových rozměrných plátnech, které bych měl na několika výstavách předvést v příštím roce.
No a z nepříjemných věcí jsem nucen řešit výpověď z ateliéru majitelem domu – Ochranným svazem autorským. Bláhově jsem se domníval, že jsem přečkal onu devastační vlnu, která se prohnala pražskými podkrovími v dřevních letech devadesátých. Nedojímám se sám nad sebou, i když myšlenky na stěhování malířského ateliéru po třiceti letech jsou vážně hororové, ale je mi skutečně líto jedinečného…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
