Benzinové pumpy obložené pytli s pískem a chráněné kulometnými hnízdy. Zoufalí Američané, kteří v éře docházející ropy přestavují své buicky a chevrolety na parní pohon. Tyto sugestivní obrazy jsou v postkatastrofickém románu Hello, Ameriko britského spisovatele J. G. Ballarda vykresleny jen v retrospektivě. Vyprávění začíná až v okamžiku, kdy k břehům severoamerického kontinentu, zdevastovaného ekologickou pohromou a desítky let víceméně opuštěného, připlouvá expedice z Evropy. Socha Svobody leží potopená na dně Newyorské zátoky, mezi mrakodrapy kdysi pyšného velkoměsta proniká písek pouště, která se táhne až ke Skalnatým horám. Písečné duny pokrývá zlatý prach z nitra živly rozorané země, a Amerika tak září vstříc novým osadníkům jako přelud, zaslíbený kraj, v němž každý může najít to, po čem touží.
Loni zesnulý James Graham Ballard svou vizi zničené Ameriky dokončil v roce 1981, kdy se svět oklepával z druhé ropné krize a zvolna se začínal obávat změny klimatu. Autorovi však ekologické problémy slouží jen jako odrazový můstek. Nezabývá se jimi, píše spíše satiru na americkou společnost, spoutanou jejími vlastními mýty a ikonami: Marilyn Monroe, Pepsi-Cola, kovbojky, superhrdinové, kasina, naivní a do sebe zahledění politici, to vše v Ballardově románu přežívá v nějaké formě i do éry postkatastrofické. Zničení někdejší technologické společnosti 20. století nestačilo, vyhlazeny musejí být i…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
