„To přece není fotbal. Kde je jeho atmosféra? Místo bojovných chorálů fanoušků slyšíte bzučení,“ rozhořčovala se minulý týden na titulní straně MF Dnes. „Vemte jim ty trubky!“ vyzýval deník Blesk. Přes 90 % účastníků internetových anket hlasovalo pro jejich zákaz na jihoafrických fotbalových stadionech, po zákazu volali i zástupci evropských televizních stanic, skoro tři sta tisíc členů se přihlásilo do facebookové skupiny za „bezvuvuzelové“ mistrovství světa.
Bzučení vuvuzely se rázem stalo globálním problémem a sportovní novináři jeho kronikáři. Slovenští reprezentanti na hluk z ochozů svedli branku, kterou jejich tým dostal v poslední minutě zápasu. Hráči spolu prý na hřišti nemohou komunikovat a některé hvězdy, jako portugalský útočník Cristiano Ronaldo, trubku přímo nenávidí.
Vuvuzela nastoluje pěknou řádku přímo filozofických otázek. Komu patří fotbal? Hvězdám z evropských lig, evropským televizním divákům anebo fanouškům v místě konání turnaje? Je evropské skandování a zpívání chorálů normou vyspělosti, které by se měli „nerozvinutí“ fandové jinde na světě přizpůsobit? Chceme v Africe vidět turnaj, který bude vypadat jako mistrovství Evropy? Anebo dokážeme přijmout, že pravidla – v tomto případě fandění – nemůžeme určovat jenom my?
Naši sportovní novináři v tom mají jasno. „Už teď je to považováno za největší problém tohoto mistrovství,&“…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
