„Je nějaká otázka, kterou vám nemám pokládat? Na kterou byste vyloženě nerada odpovídala?“ zeptala se mě na chodbě nejmenovaného rádia moderátorka před nadcházejícím rozhovorem. „Je to přímý přenos, nechci vás třeba nějak uvést do rozpaků.“ Ocenila jsem její vstřícnost, mívám vždycky trému, ale po krátkém zaváhaní jsem řekla, že není. Ačkoli, byla bych ráda, kdybychom nemusely mluvit o tom, nakolik mé knihy jsou anebo nejsou autobiografické. Je to pořád dokola. Na stejné otázky stejné odpovědi. Vymýšlet si nechci a začínám si připadat jako hlupák.
Než stačila zareagovat, stalo se něco neočekávaného. Rozlétly se dveře v temném zákoutí chodby a kolem nás, doprovázen suitou asi šesti statných mužů, prošel rázným krokem Jiří Paroubek. Podmračeně pozdravil a byl pryč. Trochu jako ve snu. Takové mívám. Snad jen s tím rozdílem, že v mém snu by Paroubka ještě po chvíli následovala vlna tsunami nebo tak něco.
„Poslyšte,“ zaradovala jsem se, „ptejte se, na co chcete, ale taky bychom se mohly trochu bavit o politice, to bych byla ráda.“
Moderátorka zesinala. „Ne, prosím vás pěkně, to rozhodně ne. To ať vás ani nenapadne, to by byl hroznej průšvih. S tím vůbec nezačínejte. My už takhle máme potíže. Prosím…“
Jistěže jsem vyhověla. Zdálo se mi slušné nedělat problémy někomu, kdo vás…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
