Na čtvrtečním summitu Evropské unie se Česká republika spolu s Itálií tvrdě postavila proti zavedení bankovní daně, která má vytvořit rezervy či polštář pro příští bankovní krizi. Má jít o to, aby v případě eventuální příští bankovní krize (nějaká vždycky přijde) nemuseli banky zachraňovat daňoví poplatníci.
Český postoj je na první pohled pochopitelný. Naše banky nebyly postiženy finanční krizí, nespekulovaly s toxickými produkty i tzv. test recesí (poklesem hospodářství) prožívají relativně velmi klidně. Navíc se nám jeví, že máme funkční regulaci i funkční systém pojištění vkladů.
Celý smysl daně a hlavně její načasování je diskutabilní (i když – co vlastně není?). Otázka je, zda tu daň zavádět právě teď, kdy ještě není jasné, jak rychle se svět a hlavně Evropa dostane z hospodářské krize. Nová daň mírně zhorší dostupnost úvěrů a ve finále ji zaplatí klienti bank. Asi by bylo lepší zavést daň ve zřetelném období konjunktury.
Navíc lze čekat k celé věci poměrně rezervovaný přístup ze strany celé skupiny G 20, na jejíž summit v Torontu by si mohla Evropská unie klidně počkat. Jenže stojí to opravdu za to, aby se právě v této věci stala Česká republika nejviditelnějším disidentem Evropské unie? S daní souhlasí Rakousko, Francie a Belgie, tedy země, kde bydlí matky, respektive majitelky našich „systémově důležitých“ bank. Zajímavé je, že ty proti dani…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
