Chci jít ven – koukám se: na schodech strašidlo! / zajelo do domu, jen jak mě zahlídlo / předčasně skončila pozdní má sexmise… / schoval jsem zrcátko; půjdu, až setmí se.“ Podobné lehce črtané autoportréty provázejí poezii J. H. Krchovského odjakživa, není tedy překvapením, že na ně čtenář narazí i v připravované sbírce Dvojité dno, s níž Krchovský přichází po šestileté odmlce. Málokterý jiný básník se tak rád dívá do různých křivících zrcadel a s grácií operní divy nasazuje a snímá svou masku. Ovšem: tvář a maska, pravda a klam, kdyby to bylo tak jednoduché. U Krchovského je to spíš tak, že pod maskou nosí obličej s téměř stejnými rysy, maska je tu vlastní karikaturou.
V době, kdy básnická sbírka vychází v průměrném nákladu tři sta kusů, z nichž se třetina rozdá, třetina leží v knihkupectví a třetina ve skladu nakladatele, se Krchovského knihy Básně prodalo přes osm tisíc výtisků a nedávno vyšel rozšířený výbor z jeho díla Básně sebrané. Studenti a jiní flamendři čas od času zarecitují nad hospodským stolem – případně přilepí na zeď Facebooku – nějaké jeho čtyřverší na téma sex, zmar a smrt (jakékoli jiné pořadí je také možné).
Obvyklá směsice hnusu
Co v apoetické době dělá jeho verše tak populárními? Kromě toho, že se díky vázanému verši a výrazné melodičnosti snadno pamatují, boduje Krchovský hlavně svým ironickým nadhledem a dekadentní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
