Leitmotivem poslední prózy Emila Hakla Pravidla směšného chování, kterou tvoří tři provázané příběhy, je neschopnost člověka opravdu se přiblížit k jiným lidem. Samota z něj potom vychází jako základní nastavení existence na tomto světě. Přes všechnu snahu se autobiografický vypravěč míjí s umírajícím otcem, s kumpány o generaci mladšími i se současnými a dávnými partnerkami. Výstižně svůj pocit ze společenské komunikace nastiňuje v básnickém obrazu, v němž sám sebe označuje za pozorovatele ve skleněné kouli, jenž sleduje show probíhající v nestálém, expandujícím já, šířícím se jako jaderný výbuch: "Jsou tu se mnou i jiní, ale ti jsou daleko. Když se povede fajn večer a je prima zábava, zahlédnu, jak se od nich směrem ke mně ohýbají břízy a kutálejí autobusy. V tu chvíli podléhám iluzi, že jsem šťasten.“
Hakl píše zásadně o sobě: zpracovává rozhovory se skutečnými kamarády, příbuznými, láskami. "Psaní ti nahradilo živý lidi,“ vyčítá hrdinovi zhrzená mladá milenka a pravda to je i není. Tvorba je pro něj drogou, niternou potřebou vystihnout smysl událostí. Ale i když sledování lidského hemžení často filtruje optikou skeptika, který si ze sebezáchovy chce udržet odstup, stejně není schopen odstřihnout se od neodbytných vzpomínek, drásavých esemeskových přestřelek, od "praskání ve vlastní rozvodné skříni“.Realita je napětí mezi pozorujícím a pozorovaným, říká…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
