Dnešek je jiný. Budík mě vyhání z postele už v půl sedmé. Normálně bych ho s největší pravděpodobností v polovědomí zatípl a spal až do devíti. Především, normálně mi budík v půl sedmé nezvoní. Život vysokoškolského studenta mě zkrátka naučil trochu jinému dennímu režimu a brzké ranní vstávání jej určitě necharakterizuje. Dnes se ale vracím v čase do doby předmaturitní, kdy jsem chodil do školy „na osmou“ pětkrát týdně. Chystám se zas jednou navštívit svou alma mater, na které jsem strávil osm let ze svého dosud nepříliš dlouhého života. Tentokrát však už ne v roli studenta, nýbrž vyučujícího.
Ranní sprcha, něco malého sním, sednu k počítači a kontroluji správnost údajů na handoutu, který rozdám studentům. Tabulky s výsledky voleb na základě použití toho kterého volebního systému dokážou být dost ošidné. Obligátně koukám na Facebook, handout nahrávám na flashku a pro sebe tisknu plán hodiny. Ještě jablko a vodu do batohu a můžu vyrazit. Teprve když si při odchodu uvědomím, že vůbec nejsem nervózní, začnu být trochu nervózní.
Hanspaulka osvětlená sluncem dokáže zlepšit náladu. Místo abych přestupoval, vystoupím z tramvaje na Vozovně Střešovice a jdu pěšky. Vpravo obhlídnu měsíční krajinu, která zůstala na místě parku a zahrádkářské kolonie z důvodu velkého tunelu. Těžká technika i mraky prachu jsou na svém místě, park je neprůchozí, výborně. Obcházím jej a cestou lemovanou strážníky docházím ke…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
