Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Rozhovor

Není tu náboženská poušť

Zemřel Jan Nepomuk Jiřiště, farář spjatý s krajinou pod Bezdězem

Jan Nepomuk Jiřiště v Bělé
Jan Nepomuk Jiřiště v Bělé • Autor: Milan Jaroš

Ve věku 39 let náhle zemřel farář Jan Nepomuk Jiřiště. Odemykáme proto rozhovor  z roku 2010:

 


Jan Nepomuk Jiřiště slouží jako farář v Bělé pod Bezdězem už devět let a o zdejším kraji vypráví se zvláštní a naléhavou vroucností. Vztah k němu považuje za jeden z nejdůležitějších rozměrů své kněžské služby – inicioval například vznik spolku, který opravuje zdejší kostely, kaple a smírčí kříže, které světí a opět přivádí k životu. Překvapuje ale i nevšední otevřeností, erudicí a liberálními postoji.

39_farar01_varianta01_foto_Milan_Jaros_s.jpg
39_farar01_varianta01_foto_Milan_Jaros_s.jpg • Autor: Respekt
Proč podle vás Češi patří mezi nejméně zbožné národy?
Já si myslím, že to není pravda. Tomáš Akvinský v Sumě teologické napsal, že „zbožnost je náklonnost nebo otevřenost ke všemu dobrému“. To je tvrzení dost obecné, ale ta věta má obrovskou váhu a možná, že dnešní doba zase přivádí k jejímu většímu poznání. Protože najednou i v lidech, kteří jsou od náboženského či církevního prožívání duchovních zkušeností odvráceni, se dá vypozorovat zájem o to dobré.

A není bez zajímavosti, že řada lidí, kteří nám tady na severu pomáhají s obnovou kostelů a kapliček, není nějak matrikově začleněna do nějaké církve, jsou to lidi otevření dobrému a jako takoví jsou podle Tomáše Akvinského zbožní. Prostě přijdou a pomůžou postavit křížek anebo opravit kostel. Za ně mluví skutky.

Co to je za lidi, kteří za vámi „přijdou a opraví kostel“?
Jsou z občanských sdružení, která mají jako svoje poslání obnovu soch, kapliček, božích muk, křížů a podobně. Některé k tomu vede náboženský zájem, u jiných to vyrůstá z úcty k předkům, k dědictví minulosti – pro některé to prostě je nějaká jiná činnost než jejich každodenní běžná práce a přináší jim radost a spokojenost. Obecně by se asi dalo říct, že je to pokaždé něco tak trochu navíc, něco, k čemu je nevede žádný psaný zákon nebo občanská povinnost, něco, co vykonají i pro druhé nebo s ohledem na druhé.

Jak jste začínali?
Začalo to tím, že jsem dostal na starost kostel v Bořejově. To je vesnička nedaleko hradu Houska, asi deset domů a fara. Kostel byl zbídačelý, zarostlý, vytlučená okna, dveře pobité prkny, z oltářů a z kazatelny byly obrazy vyřezané a vysekané sekyrou, hřbitovem se nedalo prodrat… Jezdil jsem do toho kostela občas, vždycky jsem si vzal s sebou nějaké to rozjímání, modlil jsem se. Lidé mě tam začali vídat, dokonce mi začali odpovídat na pozdrav, pak jsme se zapovídali v hospůdce, kde jsem jim řekl, že mi je líto, v jakém je ten kostel stavu. Začali jsme přemýšlet co a jak a nakonec jsme si řekli, že bychom možná zvládli kostel uklidit.

Kolik vás bylo?
Nejdřív jen něco přes deset. Vysekali jsme křoviny okolo a v roce 2003 jsme v uklizeném kostele měli první svatojakubskou pouť. A řekli jsme si, že se tam sejdeme na Dušičky a zapálíme na hřbitově pár svíček. Tady kolem jsou vůbec krásné staré hřbitovy. Někdy jsou zdevastované, ale pořád vnímáte, že tam odpočívají lidé, kteří s tím krajem měli opravdu co do činění, kteří promlouvají svým odkazem k vnímavým lidem. I ty staré hřbitovy s německými náhrobky jsem si oblíbil. V Bořejově jsme část těch náhrobků posadili na původní místa, abychom památku těch lidí úplně nezašlapali do země.

No a takhle to pokračovalo, a pak se kolem bořejovského kostela začali mihotat lidé ze sdružení Drobné památky severních Čech nebo z Okrašlovacího spolku Kokořínska, jako jsou malíř Aleš Krejča, umělecký kovář a sochař Petr Císařovský a další. To už byl takový potenciál, že jsme se neváhali pustit do opravy střechy kostela a pak do řady dalších kapliček a památek v kraji.


Když opravenou kapličku posvětíte, co tím to místo získává nového, navíc? 
Latinsky se požehnání řekne benedictio – dobro-řečení, vysílání dobra. Když se kaplička nebo křížek kropí svěcenou vodou, jde o prastarý liturgický symbol – voda, která očišťuje a dává život, očišťuje to místo, aby tam působilo jenom dobré, aby místo bylo očištěné od všeho, co by bránilo otevření se vzhůru, aby mohlo takto sloužit lidem. Ale je třeba tomu obřadu správně rozumět. Když farář posvětí kapličku, nepropůjčí jí tím nějakou magickou moc. Působí tam pořád síla místa, které naši předkové téměř vždycky geniálně vybrali. A pak samozřejmě síla lidí, kteří to dílo budovali, působí i odkaz lidí, kteří se tu sejdou… A to moje požehnání, to je vlastně jakési poděkování. Je to poděkování lidem, kteří na tom díle měli nějakou účast, a taky poděkování Bohu, že na tomhle místě můžeme být, setkávat se tu a vnímat jeho poselství.

Smyslem některých antických obřadů nebo i obřadů lidové víry, zaříkávání, bylo také zaplašení toho „zlého“. V čem podstatném se svěcení místa od tohoto liší?
Podstatný rozdíl spočívá v tom, že magie s sebou nese touhu člověka nějak to všechno ovládnout a požehnání je projevem vděčnosti, odevzdanosti Bohu – s důvěrou, že tu ochranu bude skýtat on sám.

39_farar_mala_foto_Milan_Jaros_s.jpg
39_farar_mala_foto_Milan_Jaros_s.jpg • Autor: Respekt
Nechtěl bych žít jindy

Jak dlouho sloužíte v Bělé pod Bezdězem?
Od léta roku 2000. Mám na starosti kostel a faru ve městě a obstarávám dalších sedm farností s dvanácti kostely a dvěma kaplemi. Dohromady je to 34 vesnic.

Proměnila se za tu dobu nějak vaše farnost?
Myslím, že ano. Mnohé z kostelů a kaplí, které jsem tu měl spravovat, byly tehdy pusté, vykradené i vypálené, jako třeba kostel v Kruhu. Jednou přišli do kostela lidi, že by chtěli pokřtít dítě. Byli ze Žďáru, to je krásná vesnice s většinou dřevěných roubených domů. Na návsi je kaple, která byla třicet let zavřená, a tak jsem jim řekl: Ty křtiny uděláme u vás. Divili se, že to jde. Úžasné bylo, že když křest skončil, přišel jeden soused s tím, jestli bych tam čas od času nemohl sloužit bohoslužbu. Od té doby tam každý měsíc jezdím, a tak se vzkřísilo místo, které už léta k ničemu nesloužilo. Jednu dobu prý tu kapličku chtěli dokonce zbořit, měla tam být obecní váha.

Nakolik je vztah kněze ke krajině důležitý?
Já to pokládám za jeden ze základních rozměrů své kněžské služby. Celá tahle oblast byla z obrovské části poznamenána odsunem původních obyvatel, se kterými odešla i značná část tradic a historické paměti. A lidi, kteří sem přišli, těžko a dlouho hledali ke krajině vztah. Možná, že ho ani nehledali a až dnes si ho druhá nebo třetí generace začíná postupně nacházet. Lidé, kteří odešli, byli hluboce srostlí s krajem, kde žili, ale taky s českým prostředím a respektovali ho kulturně i nábožensky. Vždyť my máme v naší litoměřické diecézi nejvíc kostelů zasvěcených svatému Václavovi.

Jak historii a paměť zdejšího kraje objevujete? Procházíte ho pěšky jako barokní nebo romantický poutník?
Přiznávám, že dneska už bych bez auta svoje farnosti neobjel. Ale snažím se hodně chodit, pěší pouť otevírá člověku neuvěřitelné obzory. Docvaklo mi, jak to dřív – když lidi došli na mši pěšmo – bylo úplně jiné. Člověk najednou i cestu do kostela, i pouť samotnou, vnímá jako duchovní přípravu.

Když se podíváte do české dějinné tradice, vidíte od začátku, že pokud v ní někdo zvěstuje něco dobrého, přichází jako poutník. On už je ostatně ve Starém zákoně u Izajáše krásný výrok: „Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu.“ Tomuhle ve stopách určitě šli i první zvěstovatelé křesťanství v Čechách, třeba svatý Vojtěch, první biskup z české krve, o kterém existují krásné legendy, že když se vracel – pěšky, jako poutník – z Říma, někde nad Nepomukem na úpatí Zelené hory vztahoval ruce k nebesům a žehnal české zemi. Do dneška je tam taky celá řada svatovojtěšských kapliček a kamenů. To byl velký přínos barokní doby, že se snažila propojit místo a osobnost světce.

Zní to jako stesk po životě před vynálezem spalovacího motoru… Nechtěl byste žít v té době?
Věřím, že když už jsem se nějak narodil, tak jsem se nenarodil špatně. A pokud jde o techniku, myslím, že všechna ta auta, počítače, internet, mobil a podobně mají sloužit k tomu, abychom mohli vykonat více dobrých věcí.

Chybí tu člověk s prorockým charismatem

Jak v dnešní době po Darwinovi nebo Einsteinovi vnímáte zázrak, mysterium?
Musíte mít na paměti, že zázrak je něco, co je „za zrakem“, a že jsou to tedy věci, které se vymykají naší moci poznání. Ať jste věřící či nikoli, jsou věci, které vnímáme jenom srdcem, vnitřním zrakem, a tady to začíná. Pro mě je zázrak už to, že mám kolem sebe lidi, kteří mě nějak snesou, nebo mě dokonce mají rádi. Zázrak se ruku v ruce snoubí s vděčností a s úctou, s tím, že ho člověk s pokorou přijímá. To není žádný meteorologický jev, se kterým se může potkat kdokoli. No, a to jsou všechno věci, u kterých tu pokličku tajemství můžete nadzvednout, ale nikdy ji nemůžete úplně sundat.

Zdá se, že vaše pojetí víry je dost liberální. Jak se podle vás dneska mění funkce faráře, kněze?
Tou nejpodstatnější věcí je zůstat věrný Bohu ve všech zásadách, které na sebe člověk vzal – v tom, že tu nebudu jenom pro sebe, že sám sebe dám k tomu, aby Bůh mohl skrze mne promlouvat a konat svoje dílo. Tohle se naplňuje třeba tím, že člověk slouží bohoslužby, ale to jsou věci, které všichni vidí. Ale ono se to musí naplňovat i osobní modlitbou, to je velmi důležitá věc. Když se staráte o tak velké hospodářství, tak urvat čas pro osobní modlitbu je těžký zápas; ale nutný, prvořadý.

Jak vypadá vaše osobní modlitba?
Jsem rád, když najdu chvíli, kdy jdu sám do kostela a zahraju si tam na varhany – to je moje láska, bez hudby je všechno smutné. Takže když si takhle sednu v prázdném kostele k modlitbě nebo k varhanám, tak je to vlastně taky modlitba, modlím se těmi tóny. Osobní modlitba je, asi jako když se ladí hudební nástroj, se kterým hudebník vystupuje. Nejde předstoupit na kazatelnu nepřipravený. Mně velmi imponuje – když sáhnu do minulosti – učená zbožnost, kterou v naší barokní tradici reprezentuje Bohuslav Balbín nebo v tradici 20. století Antonín Podlaha, což je člověk nesmírně blízký mému srdci. Pražský biskup, kterému vděčíme za dobudování svatovítské katedrály, byl spiritus agens celé té věci. Takových kněží je dnes jako šafránu.

Pořád se obracíte do minulosti, ale kdo vás inspiruje ze současných autorit?
To bych musel říct jméno nepříliš známé – Miroslav Vágner, emeritní farář u Svatého Víta. Ale to vy asi nechcete slyšet, vám jde o někoho mediálně známého. V tom vás ale zklamu. Čas od času byly zajímavé projevy pana kardinála Vlka. Pro mnoho lidí je touto autoritou profesor Halík. Já ale – přiznám se – nejsem „halíkovec“.

Proč ne?
Abychom si rozuměli: obdivuji učenost pana profesora i široké rozpětí jeho činností – od univerzitních přednášek a autorství četných a čtených knih až po duchovní správu a pastoraci mezi studenty. Ty bohoslužby bývají krásné, liturgie ušlechtilá, sám jsem tam jako student občas chodíval. Bojím se ale toho, že mnozí z lidí, kteří do „Salvátora“ chodí z celých Čech a Moravy, doma pak do kostela nejdou, protože tam prostě slouží bohoslužbu někdo jiný. Pevně věřím, že to není záměrně budovaná snaha o vlastní popularitu, že je to snad spíše v upjatosti některých lidí, nicméně tato atmosféra citelné vázanosti vás v tom kostele chtě nechtě obklopí a já jsem si tam pak vždycky připadal víceméně cize.

A koho byste si jako inspirující duchovní autoritu představoval nebo přál?
Myslím, že obecně tu chybí otevřený člověk s prorockým charismatem, jaké měl například pan kardinál Beran. Ale to se nedá naprogramovat. Nebo koho byste si představoval vy?

Někoho, kdo by se inspirativně a osobně vyjadřoval k aktuálním problémům, kdo by se nebál promlouvat i skrze média.
To se ale děje: shromáždění biskupů vydává prohlášení k současným sociálním i politickým problémům. Problém je, že prohlášení se prezentují jen v kostelech při bohoslužbách nebo tam, kde někdo zabloudí na internetové stránky.

To ale není osobní komentář, často se ta prohlášení podobají tiskovým prohlášením.
S tím nesouhlasím, občas se tam objeví zajímavá myšlenka. Navíc každý biskup ve své diecézi vydává pastýřské listy, které ale taky bohužel nepřijdou do médií.

Přece nemůžete čekat od médií, že budou přetiskovat pastýřské listy. Proč duchovní tak málo píšou do novin?
Problém je v tom, že vedle svého poslání máme dnes na svých bedrech řadu činností rázu technického, hospodářského či manažerského. To jsou věci, které mě vyčerpávají mnohonásobně víc, než kdybych celé noci seděl ve zpovědnici a zpovídal zástupy lidí na nějakém poutním místě.

Vymykat se všednosti

Potřebuje člověk při modlitbě znát konvenční text? Co je při modlení nejdůležitější?
Modlitba je hluboce zakořeněná, zejména modlitba, kterou nám ukazuje Bible, ta, kterou Ježíš naučil své učedníky – otčenáš a další tradiční modlitby. Ale není to jediný způsob. Slovní modlitba může mít jakoukoli formu i formu osobního rozhovoru s Bohem. Vzpomínám, že třeba Ivan Wernisch má v jedné své básni verš „Pomodlím se slova“. Důležité je, aby ve slovní modlitbě skutečně byla úcta ke slovu, aby to nebylo jen drmolení, aby se to slovo skutečně stalo modlitbou. Spousta lidí oddrmolí otčenáš za deset sekund a já říkám: Zkuste si rozložit obyčejný otčenáš na minutu. A pro někoho je to nadlidská práce. Ta osobní modlitba, je-li pronášena s úctou, s úctou ke slovu jako takovému, je nesmírně hodnotná.

Jak byste vysvětlil člověku, který hledá Boha, ale není se zvyklý modlit, smysl modlitby?
Člověk je bytostí stvořenou k dialogu. Aby mohl plně projevit své bytí, nemůže zůstat uzavřený sám v sobě. Nutně musí vstupovat do dialogického vztahu s druhými. A podobně je to i ve vztahu k Bohu. Dalo by se říct, že právě modlitba je rozhovor s Bohem.

Říkal jste, že modlit se dá i tóny, sám hrajete na varhany, rád zpíváte barokní písně. Proč právě barokní?
No jo, když ty staré písně jsou dneska lidem mnohem bližší než ty z 19. nebo počátku 20. století. Ty když člověk v našich kostelech slyší, má někdy opravdu dosti antikvární dojem. Ale kupodivu jakmile se začne zpívat Michna, Bridel nebo Šteyer, tak je to lidem bližší.

Čím to je?
Myslím, že ryzostí. Barokní písně nezastírají jásot, jsou bezprostřední, je v nich otevřenost. Devatenácté století se to snažilo všechno nějak srovnat, uhladit, zmoderovat, smutek se proto exaltoval až do funebrálního patosu, nebo naopak se zase tlumila radost, až to nakonec bylo všechno nudně uměřené. A to barokní písně nemají.
V jedné písni od Šteyera se například zpívá: „Můj milý člověče, zpívej nebes Králi, poslyš milé kohoutky, jak Boha chválí!“ Úplně bezprostřední. Takový obraz vesnického dvora, kdy člověk ráno vyleze na zápraží a vychází slunce… Každodenní zkušenost se v té písni propojí s náboženským prožitkem. Barokní písně taky člověka vtáhnou do děje, protože mají velké množství slok a to navodí meditativní atmosféru, kdy se člověk stane úplně součástí toho „obrovského divadla, obrovského uměleckého díla, kterým je chvála Boha“, jak říkával Zdeněk Kalista.

Daří se vám do kostela přitáhnout mladé lidi?
Víte, že ani nevím. Není vyloučeno, že daří, ale nesnažím se o to vědomě nebo programově, nemám to psychologicky propracované. Já asi nejsem úplně vzorový příklad faráře, vím, že mám spoustu chyb. Možná mám v sobě nějakou takovou touhu, abych se vymykal všednosti. Ale já to beru spíš jako takový impulz, hnací motor, abych v té službě nesklouzl do nějakého klišé, obřadnictví. Snažím se ke každému přistupovat individuálně. Ono to samozřejmě jde jenom v určitém množství, kdybych byl farářem v mnohatisícovém městě, tak se to dělá těžko.

Jak jste se dostal k víře vy? Vyšlo to z rodinné tradice?
Vůbec ne, trošku jsem si to vlastně musel vybojovat, protože to bylo poměrně velké překvapení. Jsem z rodiny, kde náboženská tradice trošičku dožívala, ale aktivní církevní život jsem si musel hledat sám.

Kde jste začal?
Našel jsem ho přes svůj vztah k historii a památkám. Jako student gymnázia jsem několik let provázel na hradě Valdštejn nad Turnovem. A mezi tamními barokními sochami jsem sedával a ptal jsem se, co za tím vším je a proč to ti lidé udělali. Proč tam vybudovali ten kostel nebo poutní místo? A začal jsem si uvědomovat, že nejde jenom o nějaké „dědictví minulosti“, ale že je nutné, aby do toho člověk úplně pronikl. A fascinovalo mě, že je potřeba vnímat i rozměr náboženský, aby do toho člověk nějak mohl vstoupit. Když to pozoruji zpětně, musím doznat, že jsem asi projevil nějakou ochotu, ale naplněno mi bylo shůry, věřím tomu, že jsem ten dar dostal. Aspoň já to tak beru – víra je dar.

Takže to nebylo nijak bouřlivé prozření?
Rozhodně to nebylo bouřlivé. To bylo tak povlovné a postupné, že si ani nedokážu uvědomit, kdy jsem byl nevěřící a kdy už jsem věřil. Pamatuju si ale třeba na den, kdy jsem poprvé v kostele z nějakého vnitřního přesvědčení poklekl, bylo to v pražském kostele svatého Jakuba.

To už by se vám dnes asi těžko podařilo, většina kostelů je i v Praze zamčených.
Ano, to je veliká škoda. V tom si myslím, že je naše slabá stránka, že nemáme dost možností, jak zabezpečit naše kostely natolik, aby mohly být otevřené. Člověk přejde dva kilometry za hranice s Německem, vesnice prázdná a kostel otevřený, můžete vstoupit. Ale to je zvláštní – v mém životě bylo vykradení kostela v Turnově osudové. Bylo to na gymnáziu.

Jednou v září, kdy se jezdilo na bramborovou brigádu, jsem ráno koukal z autobusu na turnovský kostel, kde bylo rozbité okno a spuštěné lano – kostel někdo v noci vykradl. Když jsem tam přišel, pan děkan Ruisl mě požádal, abych mu pomohl s úklidem, a uklízeli jsme tak dlouho, až měla začít bohoslužba, a on mi řekl: Zůstaň tady se mnou u oltáře. Já jsem tak poprvé ministroval. A brzy nato jsem si vzal na starost provoz toho kostela a stal jsem se tam kostelníkem. A ten pan děkan Ruisl, který v Turnově působil desítky let, mě nakonec inspiroval, abych se vydal i na kněžskou cestu.

A pak už to jde dál

Prováděl jste na hradu Valdštejn. Jak vidíte Albrechta z Valdštejna a jeho potřebu vytvářet krajinné prvky podle duchovních a astrologických zásad?
U něj ta víra byla možná až přílišná, kombinovala se s pověrčivostí a náklonností k různým astrologickým koncepcím. Je zajímavé, že pověrčivost je skutečně nadměrná víra – latinsky se pověra řekne superstitio, což znamená něco „nad“ běžný rámec. Je to hledání jistoty tam, kde jí má být jenom Bůh sám.

Proč myslíte, že dnes zase pověrčivost, věštectví a pavěda sílí?
Podle mě jsou tyhle věci tak úspěšné proto, že nabízejí velmi rychlý efekt, výsledek. Mnohem rychlejší než niterná duchovní cesta. A taky třeba u věštění člověk většinou dostane, co očekává, zatímco u náboženství se počítá i s cestou negativní. Problém u pověrčivosti je i v tom, že člověk na pověrách snadno ulpívá, už se nepustí za něčím dalším, vyšším. Ale je pravda, že i spousta lidí křesťansky založených bere víru jako vyřešení nebo odpověď na aktuální problém, a ten když pak pomine, ustoupí do pozadí i víra.

Myslíte, že jste našel recept, jak obnovit duchovní vztah mezi lidmi a jejich krajem?
Nevím, jestli na to existuje univerzální recept. Mně se osvědčilo jít za lidmi a ukázat jim, že to je nutná součást života, že ten kostel, kaplička nejsou zbytečné a i dneska mají co říct. Někomu třeba jako památka, jinému jako úžasný prostor, někomu jako místo ztišení. A pak už to jde dál. Nejde to bez osobního vztahu k lidem a nejde to bez osobního vztahu k těm místům, která jsou mi jako faráři svěřená. Samozřejmě, že si můžu hned od začátku říct, že je to tady náboženská poušť a nemá to cenu. Ale kdyby tohle udělali apoštolové, tak by to jejich dílo sotva bylo tak úspěšné.

JAN NEPOMUK JIŘIŠTĚ
*1974 v Turnově
Vystudoval Katolickou teologickou fakultu UK v Praze. Během studia spolupracoval s referátem kultury Okresního úřadu v Kladně v oblasti obnovy památek, pořádání výstav a odborných kolokvií. Po magisterské promoci mu za výsledky ve studiu a publikační činnost udělil rektor univerzity Cenu Josefa Dobrovského pro nejlepší absolventy teologických oborů. Kněžské svěcení přijal 29. 6. 1999 v Praze. Poté byl jmenován kaplanem v severočeském Varnsdorfu. Od léta roku 2000 působí jako farář v Bělé pod Bezdězem a okolí. Po několikaletém členství v Rytířském řádu křižovníků s červenou hvězdou se roku 2002 stal na vlastní žádost knězem litoměřické diecéze. Vedle kněžského působení se aktivně věnuje problematice obnovy památek v diecézní památkové komisi Biskupství litoměřického a v komisi ministra kultury ČR pro památkový fond Libereckého kraje.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte