Patřil k asi nejtragičtější české generaci dvacátého století. Žádný z jeho vrstevníků, narozených kolem roku 1900, pokud zůstal věrný nějakému předsevzetí, se nedožil satisfakce. Ani Fučík. Když za hluboké normalizace umíral, byla většina literatury, kterou jako kritik a nakladatel celý život prosazoval, zakázaná, on sám umlčen a nic nenasvědčovalo, že tomu někdy bude jinak.
Přitom to kdysi všechno začínalo tak zajímavě: když s vrstevníky po vzniku republiky začínali psát a vydávat, mysleli si, že půjdou všichni spolu, tak jako to bylo vždycky. Polemiky, které mezi nimi propukly, se však svou ostrostí nedaly srovnat s vašnostenskými konflikty jejich otců. Slovně se začali vraždit mnohem dřív, než vše propuklo naostro. Někteří zahynuli již za nacistické okupace (Julius Fučík), další za vlády komunistů (Záviš Kalandra), mnozí prošli kriminály v obou režimech (Božena Komárková, Růžena Vacková) nebo zažili dlouhá období věznění v padesátých letech (Zdeněk Kalista a také Bedřich Fučík). Ten přitom patřil mezi odsouzenými k nejnevinnějším. Mnozí byli potrestáni za názorové vroubky, které si u komunistů udělali v minulosti – ale o Fučíkovi bylo známo, že přál dobrým levicovým autorům stejně jako katolickým: dveře si u něj podávali Vančura se Zahradníčkem a Olbracht s Durychem. Právě na potrestání nevinných, jako byl Fučík, však nejlépe vyniká podstata totalitní moci. Její základní…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
