„Ztrať něco každý den/ Nauč se snésti ztracený klíč – pár nepříjemných chvil/ Umění ztrácet zvládneš bez bolesti.“ To je moje oblíbená básnička od básnířky Elizabeth Bishopové. Já totiž tuhle poezii žiju, ztrácím, co se dá. A můžu to jen doporučit. Je to parádní pocit, něco drahého a cenného ztratit. Je to jako skok z pěti metrů. Je to jako meditace v ašrámu. Je to vzrušující a osvobozující. Naposledy jsem se osvobodila od peněženky s tisícovkou. Nic moc, ale aspoň drobná příležitost zdokonalit se v umělecké disciplíně zvané ztrácení.

Začátečníci považují za nejlepší ten první okamžik. Tak třeba tentokrát to bylo v supermarketu. Přede mnou nákup, takže ho chci zaplatit, sáhnu do tašky. A nic. Je pryč. Ta moje peněženka byla sice z koženky, ale měla omak skoro jako kůže, a to se mi na ní právě líbilo. Jenže teď se na jejím místě dotýkám nicoty. Byla a už není. A nikdy nebude. Lidé se tváří. Prodavač se tváří. Krev letí do hlavy, a je to celé jako stojka nad propastí.

Zkušenější umělec ovšem prvotní vzrušení nepřeceňuje, protože tím to teprve začíná. Zajímavější je další fáze, fáze boje. Ztracený předmět (zvíře, člověk) se brání, nechce být ztracen definitivně. Chce být postrádán, připomíná se a vyčítá. Ztrácející musí ztrácené zdolat, což právě vyžaduje jemné umění. Pro příklad ona peněženka. Celý následující den se mi zjevovala a s ní i zánovní…