Pomalu sním jedno kilo medu stříbrnou lžičkou. Pomalu vypiji jeden litr vína z křišťálové sklenice. Pravou rukou rozmáčknu sklenici. Žiletkou si na břiše vyříznu pěticípou hvězdu. Divoce sama sebe bičuji, dokud neotupím k bolesti…“ Před pětatřiceti lety připomínaly scénáře, které Marina Abramović psala ke svým performancím, záznamy masochistických rituálů. Dnes si vystačí s jediným slovem: jsem.
„Čím jsem starší, tím dělám delší performance, ve kterých se skoro nic neděje,“ říká. „Setkat se s nicotou. Neschovávat se za různé akce a předměty, ale být přítomen tady a teď, při plném vědomí.“ Třiašedesátiletá umělkyně, která samu sebe nazývá „babičkou performativního umění“, teď sedí den co den v Muzeu moderního umění v New Yorku (MoMA). Její nejnovější performance nazvaná Umělec je přítomen (The Artist is Present) je součástí retrospektivy, která trvá od 14. března do 31. května. Celkem si odsedí něco přes sedm set hodin. Bolest, kterou tělu způsobuje nehybnost, je prý mnohem horší než bičování. Ale na bolest je Abramović zvyklá.
Potíže s nahotou
Sedí nehybně uprostřed prázdného osvětleného prostoru ohrazeného provazem. Naproti ní je u stolu židle, na kterou si může kdokoli přisednout. Mezi Marinou a jejím „hostem“ se může stát cokoli, scénář je otevřen, ale zatím se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
