Princeton, Columbia, Harvard, Brown a Yale. To je pět z osmi škol tzv. břečťanové ligy (angl. Ivy League), které jsem nedávno navštívil se svým synem Matějem. Zatímco jsem přednášel a domlouval vědecké spolupráce, můj osmnáctiletý potomek si zkoušel ujasnit, kde by chtěl za rok začít studovat. Byl výběr těchto pěti slavných univerzit pouze výrazem našeho akademického snobismu? Ne tak úplně. Pro mě, člověka s kontakty především na novější kalifornské univerzity, byla zajímavá konfrontace s tradičními školami na východním pobřeží Spojených států. A Matějovi vyšla břečťanová liga jako průnik množiny amerických škol, na které by se rád dostal a které se při rozhodování o přijetí ke studiu neptají, zda na to člověk má peníze.
Jen ty nejprestižnější a nejbohatší univerzity v USA řeší problém školného až po případném přijetí. Pokud by tedy Matěj znalostmi, prokázanými ve standardizovaných testech, motivačním esejem a doporučujícími dopisy zaujal přijímací komisi alespoň tak, jako jemu uhranul Princeton či Yale, stal by se jedním z asi 10 % přihlášených, kterým univerzita otevře své brány. A to ať už na to rodina má nebo ne. Pokud ano, musí školné a další náklady na studium, které dohromady dělají kolem tři čtvrtě milionu korun ročně, zaplatit. Pokud ne, což by byl i náš případ, univerzita se zavazuje poskytnout stipendium, pokrývající podle sociální situace studenta až 100 % nákladů.
Nedivím se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
